30 Cdo 1881/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje
Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce M. E., proti žalované I. F. (dříve E.), zastoupené advokátkou, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod
sp. zn. 9 C 128/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 4. července 2001, č. j. 15 Co 313/2001-339, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I., napadeného rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. ledna 2001,
č. j. 9 C 128/99-295, změněn tak, že účastníci jsou povinni zaplatit Č. s.,
zůstatek dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru číslo 53/452060-9 ze dne
15. 10. 1997, ke dni zániku společného jmění manželů, tj. k 9. 10. 1998, a to
každý jednou polovinou, se zamítá.
II. Výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.
července 2001, č. j. 15 Co 313/2001-339, kterými byla žalovaná zavázána
zaplatit žalobci na vypořádání podílů společného jmění manželů částku 76.731,-
Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení
před soudy obou stupňů, jakož i o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se
zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
na vypořádání podílů společného jmění manželů částku 9.500,- Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení a soudním poplatku. Vycházel ze
zjištění, že manželství účastníků uzavřené dne 14. 6. 1997 bylo rozvedeno
rozsudkem, který nabyl právní moci dne 9. 10. 1998 a tímto dnem rovněž zaniklo
společné jmění manželů. Účastníci učinili nesporným, že do společného jmění
manželů nepatří žádná movitá ani nemovitá věc. Okresní soud vycházel ze zásady,
že podíly obou účastníků jsou stejné, neboť děti se z manželství nenarodily,
oba účastníci byli za trvání manželství výdělečně činní a dosahovali
pravidelného příjmu a prostředky získané za trvání manželství byly
rovněž za trvání manželství převážně spotřebovány. Nebylo také
prokázáno, že by některý z účastníků využil většiny prostředků pro svoji
potřebu. Při shodném podílu obou účastníků na společném jmění manželů se mělo
každému z nich dostat 10.677,- Kč, kdy žalobci se dostala v kladném
zůstatku částka 20.177,  Kč a žalované částka 1.177,- Kč. Na základě
toho okresní soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání
podílů částku 9.500,- Kč. Současně žalobci uložil povinnost nadále hradit úvěr
u Č. s., a. s., ve výši 130.125,- Kč s odůvodněním, že tento úvěr nebyl
do doby rozhodnutí soudu splacen a je splácen ze strany žalobce, jakož i s
ohledem na zjištěnou výši podílů obou účastníků na společném jmění. Po
právní stránce opřel soud prvního stupně své rozhodnutí o ustanovení § 149 a §
150 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, resp. ke dni 9. 10. 1998.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 7. 2001, č. j. 15
Co 313/2001-339, změnil rozsudek okresního soudu tak, že účastníci jsou povinni
zaplatit Č. s., a. s., zůstatek dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č.
53/452060-9 ze dne 15. 10. 1997, a to každý jednou polovinou, a že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání podílů společného
jmění manželů částku 76.731,- Kč. Rozhodl též o povinnosti zaplatit soudní
poplatek a o nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu před soudy obou
stupňů nemá žádný z účastníků právo. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s užitím zákonných ustanovení (§
149 a § 150 obč. zák.), která na zjištěný skutkový stav soud aplikoval. Rozsah
aktiv a pasiv společného jmění manželů vyhodnotil však odlišně od soudu prvního
stupně. Současně uložil povinnost zaplatit zůstatek dluhu u Č. s., a. s.,
oběma účastníkům jednou polovinou s tím, že se jedná o dluhy zatížené poměrně
vysokým příslušenstvím a je třeba upravit nikoli vztah některého z účastníků
vůči peněžnímu ústavu, ale vzájemné vztahy mezi účastníky.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká pochybení ve vyhodnocení rozsahu
aktiv a pasiv společného jmění manželů, pokud se odchýlil od vyhodnocení
provedeného soudem prvního stupně, což mělo podle ní za následek nesprávné
vypořádání společného jmění. Žalovaná (dále též „dovolatelka“) závěrem navrhla,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy
první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1.2001 a po řízení
provedeném podle občanského soudního řádu v tomto znění.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou
osobou - účastnicí řízení (§ 240 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a obsahuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.), přezkoumal Nejvyšší soud, který je podle § 10a o. s. ř. dovolacím
soudem, uvedený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byly
napaden (§ 242 o. s. ř.). a shledal že dovolání je zčásti důvodné.
O nesprávné právní posouzení věci se jedná tehdy, pokud soud použil jiný právní
předpis, než měl správně ve věci aplikovat, nebo sice aplikoval správný právní
předpis, ale nesprávně si jej vyložil. V přezkoumávané věci
vycházely oba soudy shodně z ustanovení §§ 149 a § 150 obč. zák., ve znění
účinném v rozhodné době, tedy ze zásady, že neprovede-li se vypořádání
společného jmění manželů dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud
a že při vypořádání se vychází ze zásady, že podíly obou manželů jsou stejné,
nicméně dospěly ke zcela odlišným závěrům v otázce vypořádání podílů účastníků.
Jednalo se o tři okruhy otázek.
V otázce dluhu u Č. s., a. s., okresní soud rozhodl tak, že zůstatek ve výši
130.125,- Kč je povinen zaplatit žalobce sám, což odůvodnil s poukazem na výši
zjištěných podílů účastníků na společném jmění a skutečnost, že úvěr byl a je
splácen žalobcem. Odvolací soud své rozhodnutí spočívající ve stanovení
povinnosti zaplatit zůstatek dluhu ke dni 9. 10. 1998 (den zániku
manželství) Č. s. oběma účastníky, a to každý jednou polovinou, odůvodnil tak,
že především nebylo možno ke dni zániku manželství vyčíslit přesnou výši
zůstatku dluhu, neboť do úplného zaplacení úvěru nelze její přesnou výši znát.
V takovém případě, podle názoru odvolacího soudu, je třeba postupovat podle
standardní soudní praxe, neboť se jedná o dluhy zatížené poměrně vysokým
příslušenstvím a je třeba upravit nikoli vztah některého z účastníků vůči
peněžnímu ústavu, ale vzájemné vztahy mezi účastníky. Z toho důvodu uložil
povinnost zaplatit zůstatek dluhu oběma účastníkům jednou polovinou s tím, že
pokud některý z nich zaplatí peněžnímu ústavu více, má právo se vůči druhému
účastníku domáhat finančního vyrovnání. Odvolací soud zde vycházel plně z
ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák., ve znění v rozhodné době (tj. k
datu 9. 10. 1998), podle něhož zanikne-li společné jmění manželů,
provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly
obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné.
Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit,
co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně
tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání
manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Dovolatelka sice
nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud stanovil, že mají se žalobcem
zaplatit dluh Č. s. společně (jednou polovinou), avšak z hlediska eventuálního
nesprávného použití citovaného ustanovení obč. zák. mu nic konkrétního
nevytýká. Rozhodnutí odvolacího soudu, obsažené ve výroku ad I., považuje
dovolací soud za správné. Dovolání směřující proti tomuto výroku bylo proto
nutno podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř.,
zamítnout.
Dovolací soud se ze stejných důvodů ztotožnil i s rozhodnutím odvolacího soudu
v otázce náhrady škod způsobených haváriemi žalobce automobilem, který měl v
nájmu od leasingové společnosti. Jednalo se o částku 17.855,- Kč
(škoda na vozidle leasingové společnosti) a částku 8.000,- Kč (škoda na cizím
vozidle). Odvolací soud posoudil tyto škody jako určité riziko, nevybočující z
běžných mezí při provozu vozidla, které nesloužilo jen potřebám
žalobce, ale celé rodině, jež proto nebylo na místě vypořádávat jen k tíži
žalobce. Jelikož tato skutečnost se promítla do výroku ad II. rozsudku
odvolacího soudu, o němž bude pojednáno ještě níže, nebylo nutné, aby
dovolací soud v tomto směru činil nějaké samostatné rozhodnutí.
Konečně se jednalo o vypořádání skutečnosti, že během trvání manželství
účastníci za částku 420.000,- Kč (na níž žalobce ze svých vlastních
prostředků přispěl částkou 390.000,- Kč a zbytek byl čerpán ze společných
prostředků - z úvěru) si pořídili členská práva k družstevnímu bytu, která pak
následně bezúplatně převedli na bývalého manžela žalované. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že k této částce při vypořádání společného jmění manželů nelze
přihlížet, protože tato hodnota (ani jiný ekvivalent za tuto hodnotu
získaný) se v okamžiku zániku manželství v mase společného jmění
nenacházela. Bezúplatné převedení členských práv na bývalého manžela žalované
hodnotil tento soud jako darování. Naproti tomu odvolací soud, bez toho, že by
své úvahy v tomto směru podepřel jakoukoli právní argumentací, uzavřel, že
žalobce investoval částku 390.000,- Kč ze svých výlučných prostředků na to, aby
účastníci mohli žít v bytě, užívaném do té doby žalovanou a jejím dřívějším
manželem, kterému soudním rozhodnutím svědčilo právo na náhradní byt, sami a po
zániku manželství z této investice získal jen právo na náhradní ubytování, což
shledal nespravedlivým. Započetl pak ve prospěch žalobce částku 200.000,- Kč
jako „vnos“ z jeho výlučných prostředků do společného jmění manželů, kterou je
nutno vypořádat. Na základě toho pak dospěl k výroku ad II., podle něhož je
žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 76.731,- Kč.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede zejména,
čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce.
Právě v posledně uvedeném ohledu odvolací soud pochybil, což činí jeho
rozhodnutí z hlediska správnosti právního posouzení věci nepřezkoumatelným.
Jeho rozhodnutí totiž postrádá vyjádření těch zákonných ustanovení, podle nichž
byla věc posouzena. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí naznačil, že
poskytnutí částky 390.000,- Kč žalobcem na „zakoupení“
družstevního bytu pro dřívějšího manžela žalované, posuzoval za jakousi formu
daru, po němž v době zániku manželství účastníků nezbyl žádný dělitelný
majetkový ekvivalent, za nerušené právo společného bydlení účastníků v bytě,
které do doby poskytnutí náhradního bytu měl tento dřívější manžel žalované
právo užívat. Naproti tomu odvolací soud, jak již bylo zmíněno bez příslušné
právní argumentace, tuto částku pojal jako investici na získání určitého
prospěchu, který lze alespoň částečně finančně vypořádat. Nevysvětlil přitom
ani to, proč uvedenou investici žalobce, pokud v době zániku manželství
existoval „určitý prospěch“ z ní, při vypořádání bral do úvahy prakticky jen z
jedné poloviny.
Pro tento nedostatek, jenž je nedostatkem právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v dotčeném výroku ad II.
a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem,
odst. 3, věta první, odst. 5, věta první, o. s. ř.).
Pro úplnost je ještě na místě dodat, že vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolatelkou
uplatněny a ani dovolací soud je nezjistil,
V dalším řízení bude odvolací soud postupovat podle ustanovení § 243d odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není podle o. s. ř. přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2001
JUDr. Juraj Malik, v. r.
předseda senátu