30 Cdo 1889/2023-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 86/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 70 Co 59/2022-357, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 1889/2023-382, se ve výroku II o nákladech dovolacího řízení opravuje tak, že slovo „žalovaná“ uvedené na začátku tohoto výroku se nahrazuje slovem „žalobkyně“.
Usnesením ze dne 15. 8. 2023, č. j. 30 Cdo 1889/2023-382, Nejvyšší soud odmítl dovolání, kterým žalobkyně napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, č. j. 70 Co 59/2022-357 (výrok I), a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit každé ze žalovaných náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). V písemném vyhotovení tohoto usnesení, a to v úvodní části jeho nákladového výroku, však namísto správného textu „Žalobkyně je povinna…“, bylo nesprávně uvedeno „Žalovaná je povinna…“.
Nejvyšší soud proto postupem upraveným v § 164 větě první o. s. ř., jenž byl aplikován ve spojení s § 167 odst. 2 a § 243b o. s. ř., uvedenou zjevnou nesprávnost nyní opravil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2023
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu
Namítá-li žalobkyně, že i samotné dřívější vydání v úvodu označených nezákonných rozhodnutí, jakož i dřívější vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, které by, nebýt zjištěných průtahů v řízení a více jak čtrnáctiměsíční délky dovolacího řízení, mohlo spadat do doby před uzavřením příslušné kupní smlouvy, mohlo (bez ohledu na další průběh posuzovaného řízení) proces uzavírání této kupní smlouvy ovlivnit, neboť původní vlastnice předmětného bytu by jej buď prodala někomu jinému, neprodala by jej vůbec anebo by o zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyni před prodejem jistě informovala, pak tuto svou dovolací argumentaci staví na jiném skutkovém základě, než z jakého po zhodnocení provedených důkazů vyšel odvolací soud (jenž v této souvislosti mj. akcentoval zjištění, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy se žalobkyní údaj o probíhajícím dovolacím řízení ve věci vkladu zástavního práva k předmětnému bytu žalobkyni zamlčela, zatímco tvrzení žalobkyně o tom, že by ji prodávající při dřívějším vydání dotčených rozhodnutí o skutečném stavu věci jistě informovala, popř. by jí předmětný byt vůbec neprodala, označil za pouhé spekulace).
Nejvyšší soud je však skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. konečně nelze dovodit ani z otázky týkající se aktivní věcné legitimace žalobkyně ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v případě nároku na náhradu téže škody, jejíž vznik žalobkyně alternativně odvozuje od vydaných nezákonných rozhodnutí, tj. od otázky, kterou by za situace, kdy žalobkyně nebyla účastníkem posuzovaného řízení, měl dle jejího názoru Nejvyšší soud vyřešit jinak, než jak plyne z jeho rozsudků ze dne 24.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2767/2013, ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, nebo ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012. Žalobkyně totiž přehlíží, že odvolací soud svůj závěr o tom, že jí nárokované plnění nelze přiznat ani z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, odůvodnil také tím, že ani mezi dotčenými rozhodnutími a vzniklou škodou nelze dovodit existenci vztahu příčinné souvislosti, neboť jedinou příčinou vzniku této škody bylo nesplacení dluhu původní vlastnice předmětného bytu a její následné jednání při uzavírání kupní smlouvy se žalobkyní (viz body 5 a 25 odůvodnění napadeného rozsudku).
Tento další dílčí závěr odvolacího soudu však žalobkyně v dovolání nezpochybnila. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatelky nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19). Nadto v rozsahu částky 16 000 Kč je dle odvolacího soudu nárok žalobkyně promlčen (viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku), což žalobkyně v dovolání rovněž nezpochybnila. V části, v níž dovolání žalobkyně směřuje proti oběma nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, pak toto dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání i v tomto rozsahu, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Za situace, kdy žalobkyně v dovolání poukazuje na údajnou procesní vadu, které se měl odvolací soud dopustit tím, že namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně o věci rozhodl sám, avšak v této souvislosti nevymezila konkrétní procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by zároveň specifikovala důvod přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., který je dle jejího názoru naplněn, mohl by dovolací soud k této případné procesní vadě přihlédnout pouze v intencích § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není. Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly každé ze žalovaných v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalované, která nebyly zastoupeny advokátem, nedoložily výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou u každé z nich na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2023
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu