30 Cdo 1892/2022-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 131/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2021, č. j. 15 C 131/2020-54, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 35 Co 6/2022-91, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2021, č. j. 15 C 131/2020-54, se zastavuje. II. Dovolání se v části směřující proti výrokům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 35 Co 6/2022-91, kterými byly potvrzeny výroky II a III usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2021, č. j. 15 C 131/2020-54, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, odmítá. III. Ve zbývajícím rozsahu se řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 35 Co 6/2022-91, zastavuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně usnesením ze dne 11. 6. 2021, č. j. 15 C 131/2020-54, zastavil řízení, v němž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a současně nevyhověl žalobcově žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Obě tato rozhodnutí napadl žalobce dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje).
Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, která se týkala usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, jímž bylo usnesení prvostupňového soudu potvrzeno ve výrocích o nevyhovění žalobcově žádosti o ustanovení zástupce pro řízení a ve výroku o nákladech řízení, jakož i jeho výroku o nákladech odvolacího řízení, pak Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce. Potvrdil-li odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně taktéž v jeho výrocích, kterými bylo rozhodnuto o žalobcově žádosti o ustanovení zástupce a o nákladech řízení, jež bylo před prvostupňovým soudem vedeno, není tedy v tomto rozsahu proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné, což platí rovněž o výroku rozhodnutí odvolacího soudu řešícího otázku nákladů odvolacího řízení.
Co se týče zbývající části žalobcova dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu, pak žalobce při jeho podání nebyl zastoupen advokátem. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odstavce 2 písm.
a) tohoto ustanovení odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem, nebo v případě právnické osoby osobou uvedenou v § 21 o. s. ř, která má právnické vzdělání. V souladu s § 241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v § 241, postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle § 238 přípustné.
Podle § 104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v § 241 o. s. ř. viz též § 241b odst. 3 věta třetí a § 243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.). Povinné zastoupení je tedy zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze o dovolání meritorně rozhodnout.
Žalobce není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem, přičemž netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání. Ačkoli žalobce nebyl soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu majetkové či nemajetkové újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání.
Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1201/2019, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1303/2020, ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3558/2020, ze dne 17.
12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4005/2019, proti němuž podaná ústavního stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1177/20, nebo ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2002/2021). K opětovné žalobcově žádosti o ustanovení zástupce, jež byla zahrnuta do podaného dovolání a která nevychází ze žádných nových skutečností nastalých poté, co jeho předchozí obdobná žádost byla v tomto řízení pravomocně zamítnuta, přitom již dovolací soud nepřihlédl (k tomu srov. § 41a odst. 3 o.
s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016).
Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Dovolací soud tedy uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení žalobce nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení ani o zbývající části jeho dovolání, která směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, a proto dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu