30 Cdo 1914/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Y. J., proti žalovanému I. J., o výživné rozvedené manželky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 109/94, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2000, č.j. 37 Co 69/2000-202, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2000, č.j. 37 Co 69/2000-202, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením v záhlaví označeným odmítl pro opožděnost odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v V Brně ze dne 20. září 1999, č.j. 31 C 109/94-193, jímž bylo žalovanému uloženo přispívat žalobkyni částkou 1.100,- Kč měsíčně pro dobu od 14. 3. 1994 do 31. 8. 1997, celkem 45.736,- Kč, ve splátkách 2.000,- Kč měsíčně vždy do každého 10. dne v měsíci k rukám žalobkyně, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek, dále zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 15.500,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě zaplatit Českému státu - Městskému soudu v Brně soudní poplatek 915,- Kč. Odvolací soud vycházel z údajů pošty na doručence zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně. Podle nich byla zásilka doručována žalovanému do vlastních rukou dne 9. 12. 1999. Protože nebyl zastižen, byla mu zanechána informace o dalším doručení dne 10. 12. 1999. Jelikož nebyl opětovně doručovatelem zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, byla zásilka tohoto dne uložena u doručující pošty a žalovaný byl o tom vyrozuměn. Doručenka obsahuje krom těchto údajů otisk razítka pošty a podpis pracovníka dodací pošty. Žalovaný si zásilku vyzvedl dne 22. 12. 1999. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky náhradního doručení podle § 47 odst. 2 o.s.ř. byly v daném případě splněny, když doručenku zásilky, jež obsahovala rozsudek soudu prvního stupně s náležitým poučením o možnosti podat proti němu odvolání a vykazovala uvedené údaje, pokládal za veřejnou listinu ve smyslu § 134 o.s.ř., z jejíhož obsahu proto třeba vycházet. Za den doručení rozsudku soudu prvního stupně pokládal den 13. 12. 1999. Patnáctidenní lhůta k odvolání žalovanému skončila dne 28. 12. 1999. Jestliže odvolání podal osobně na soudu prvního stupně až dne 6. 1. 2000, učinil tak opožděně (§ 218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
V podaném dovolání, jež opírá o ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř. žalovaný namítá, že poštovní doručovatel neučinil druhý pokus o doručení. Pokus o doručení byl učiněn pouze dne 9. 12. 1999 a po jeho neúspěchu bylo dovolateli, který se v místě doručení zdržoval, do schránky v místě jeho bydliště uloženo oznámení pošty, že má uloženu zásilku, kterou si může vyzvednout ve lhůtě patnácti dnů. Požaduje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ l0a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou - účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238a odst. l písm. e/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Výrok napadeného usnesení odvolacího soudu vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno ve smyslu § 2l8 odst. l písm. a/ o.s.ř. opožděně, tj. po uplynutí patnáctidenní lhůty podle § 204 odst. l o.s.ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že rozsudek byl účastníku řádně doručen; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je rozsudek doručován. Posouzení, zda je v konkrétním případě vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, která jsou z hlediska této právní úpravy významná.
Nesouhlas se závěry odvolacího soudu, jež dovolání obsahuje, je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacích důvodů podle § 24l odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. Ve smyslu § 24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v § 237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle § 242 odst. 3 o.s.ř. k takové vadě ostatně přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti.
Podle § 47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence, jež osvědčuje náhradní doručení zásilky určené do vlastních rukou, stanoví v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č. 78/l989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/l99l Sb. (poštovní řád).
Podle svého obsahu doručenka deklaruje též, že adresát se v místě doručení zdržuje (srov. text „nebyl zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje...\").
Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§ l34 o.s.ř.). Uvedený důsledek, lze ovšem spojovat jen s takovou doručenkou, jež obsahuje všechny náležitosti, které vyžaduje zmíněná příloha poštovního řádu v bodech l8, l9 a 20; tj. s doručenkou, v níž je uveden údaj o výzvě doručovatele na určitý den a podpis doručovatele, údaj o dni uložení zásilky na poště, a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty.
Jsou-li splněny tyto podmínky, učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení § 47 odst. 2, § 204 odst. l a § 2l8 odst. l písm. a/ o.s.ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 2l4 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, a toho, co obsahově potvrzuje, je tudíž ten, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že stanovený postup doručování dodržen nebyl nebo že se v místě doručování nezdržoval, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal; na tomto účastníku tedy spočívá tzv. důkazní břemeno.
Jestliže však doručenka znaky veřejné listiny nemá, soud při šetření, zda bylo odvolání podáno včas, této konstrukce využít nemůže; závěr o tom, že podmínky náhradního doručení přesto byly v daném případě splněny, musí tedy být (řádně) jinak odůvodněn, a to zvláště v případě, že je účastníkem zpochybňován. Soud je při tomto šetření povinen prověřit správnost tvrzení odvolatele i bez toho, že sám nabídne prostředky, jimiž je lze prokázat. Požadavky na toto šetření vyplývají z toho, že jeho případná neúplnost nebo správnost, a jemu odpovídající nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání, se dotýkají základního procesního práva účastníka na opravný prostředek proti prvoinstančnímu rozhodnutí resp. na jeho věcné projednání (článek 90 zákona č. l/l993 Sb., Ústavy České republiky, článek 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR č. 2/l993Sb., ustanovení § 20l o.s.ř.).
Odvolací soud vycházel především z toho, že doručenka zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § l34 o.s.ř., protože obsahuje potřebné náležitosti. Tento závěr však nelze sdílet, neboť doručenka obsahuje pouze jediný podpis pracovníka pošty, ač - jak již bylo vyloženo - stanovenou náležitostí doručenky je nejen podpis doručovatele v souvislosti s jeho výzvou adresátu na určitý den nového doručení, ale též podpis pověřeného pracovníka pošty spolu s razítkem pošty při uložení zásilky na poště. Krom toho ručně psané datum výzvy dne 9. 12. nese v označení dne zřetelné znaky přepsání (patrně z číslice 8). Za tohoto stavu proto nemohl odvolací soud vycházet z toho, že doručenka má povahu veřejné listiny ve smyslu § l34 o.s.ř. Pak ovšem nemohl ani výsledek šetření o podmínkách náhradního doručení založit na důsledcích, jež by naopak z existence veřejné listiny vyplývaly, v daném případě tedy závěr o tom, že byly učiněny dva řádné postupné pokusy o doručení v označených dnech s následným uložením zásilky na dodací poště při druhém pokusu o doručení.
Na odvolacím soudu tudíž bylo z uvedeného pohledu náležitě objasnit okolnosti doručování zásilky dovolateli, což však neučinil, ač je to pro posouzení správnosti doručení nezbytné. Z uvedeného vyplývá, že řádné doručení uložením předpokládá - za splnění podmínky, že se adresát v místě bydliště zdržuje - předchozí předem avizovaný pokus doručovatele o opětovné doručení. Pokud poštovní doručovatel písemnost doručovanou do vlastních rukou hned po prvém bezúspěšném pokusu o doručení uložil na poště, jak namítá dovolatel v dovolání, ačkoli se měl znovu pokusit ji doručit (§ 47 odst. 2 o.s.ř.), neuplatní se ustanovení poslední věty cit. ustanovení v tom, že se písemnost pokládá za doručenu třetí den po uložení, ale adresátovi začne plynout odvolací lhůta až ode dne, kdy potom písemnost na poště skutečně převzal, i když se tak stalo až po uplynutí tří dnů od jejího uložení. Z vyloženého plyne, že k platnému doručení písemnosti, která má být doručena účastníku do vlastních rukou, nedojde ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 věty třetí o.s.ř, nedošlo-li k novému pokusu o doručení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 4. 1975, Czf 1/75, zveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR, a SSR, část první, vyd. Praha 1986, str. 1087).
Jestliže tedy rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání podle § 2l8 odst. l písm. a/ o.s.ř., co do šetření podmínek náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně spočívá na závěrech, zatížených jinou vadou řízení ve smyslu § 242 odst. 3 (§ 24l odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), nemůže být posouzeno jako správné. Podle § 243b odst. l, 2 o.s.ř. je proto Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. l, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. l, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková