30 Cdo 1917/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci
žalobce Akademického malíře M. C., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10/130, proti žalované Zoologické
zahradě hlavního města Prahy, IČO 00064459, se sídlem v Praze 7, U Trojského
zámku 3/120, zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Praze 2, Španělská 742/6, o zaplacení 1.800.000,- Kč, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 37 C 56/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 30. ledna 2013, č.j. 1 Co 175/2012-179, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. června 2012, č.j. 37 C 56/2007-172, v
označené věci podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního
soudu pod sp.zn. III. ÚS 403/12. Uvedl, že u Ústavního soudu probíhá řízení o
žalobě, která skutkově souvisí s předmětnou věcí a která má zásadní význam pro
její rozhodnutí. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. ledna 2013, č.j. 1
Co 175/2012-179, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle názoru odvolacího soudu je usnesení soudu prvního stupně zcela
nepřezkoumatelné pro nedostatek uvedení důvodů, protože z něj nevyplývá, v čem
soud prvního stupně spatřuje souvislost s věcí, ve které je podána ustavní
stížnost, ani eventuální přihlédnutí k otázce hospodárnosti řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 26. dubna 2013 včasné
dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a podává je z
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 téhož zákona s tím, že podle
jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se domnívá, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp., která částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Žalovaná namítá, že žádná právní norma nestanoví, jaký má mít
odůvodnění procesního rozhodnutí rozsah. Ve stávajícím řízení pod sp. zn. 37 C
56/2007 je předmětem sporu otázka neexistence autorského práva žalobce a jeho
rozsahu (jako otázka předběžná), resp. práva na autorskou odměnu za dílo a
platnosti či neplatnosti smlouvy o vytvoření díla, a teprve v návaznosti na
vyřešení této otázky musí zkoumat soudy případnou výši odměny. V řízení vedeném
pod sp. zn. 37 C 180/2007 u téhož soudu se soudy ve třech stupních shodně
zabývaly právem na odměnu žalobce a její eventuální výši. Právní otázky řešené
pod uvedenými spisovými značkami jsou do velké míry shodné. Žalovaná se tedy
domnívá, že nemá smyslu pokračovat ve skutkově souvisejícím řízení, když
rozhodnutí Ústavního soudu bude mít na toto rozhodování vliv. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 a nejdříve se
zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Podle § 100 odst. 1 věty první o.s.ř. jakmile bylo řízení zahájeno, postupuje v
něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a
rozhodnuta. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního
rejstříku. Při úvaze, zda soud řízení přeruší z důvodů uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 o.s.ř. nebo zda učiní jiná vhodná opatření, soud postupuje podle okolností
konkrétního případu. Přerušení řízení tedy mohou odůvodnit jen jasně vymezené
skutečnosti, které by takovýto postup opodstatnily. To pak je třeba vztáhnout i
k procesním předpisem uváděnému případu probíhajícího řízení, v němž by mohla
být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí soudu, včetně alternativy
souběžně probíhajícího řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Tato
skutečnost pak ovšem bez dalšího není sama o sobě důvodem pro přerušení řízení
v jiné věci (analogicky R 65/1965). Nelze přitom pominout ani skutečnost, že
Ústavní soud, pokud se k ústavní stížnosti zabývá soudním rozhodnutím, je
posuzuje výlučně z hlediska souladu s ústavním pořádkem. V daném případě odvolací soud mimo jiné vyšel ze skutečnosti, že z rozhodnutí
soudu prvního stupně nevyplývá, a vzhledem k charakteru ústavní stížnosti ani
nemůže vyplývat, řešení otázky, která může mít význam pro rozhodnutí v této
věci, ani to, že by soud prvního stupně vzal v úvahu otázku hospodárnosti
řízení, jako významného důvodu pro postup podle uvedeného ustanovení. Lze proto
s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu konstatovat, že z rozhodnutí soudu
prvního stupně nevyplývají takové konkrétní skutečnosti, které by v tomto
posuzovaném případě mohly, resp. měly vést k přerušení řízení podle citovaného
ustanovení. V dané věci proto nelze mít za naplněné předpoklady přípustnosti
dovolání tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto
toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako
nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). S ohledem na fakt, že v době před rozhodnutím o dovolání zástupkyně žalované v
příloze podání ze dne 25.
října 2013 předložila konkrétní dokument k důkazu,
dovolací soud pouze pro úplnost připomíná, že podle ustanovení § 241a odst. 6
o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.