30 Cdo 1932/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. N. S., a 2) J. K.,
zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 307/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 25 Co 528/2007-121, t
a k t o :
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že „kupní smlouva o prodeji domu na pozemku st.
parc. č. 194 a pozemku st. parc. č. 194, uzavřená dne 30. 8. 2006 mezi M. N. S.
a J. K., je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že první žalovaný sice
dne 29. 5. 2006 zveřejnil na úřední desce svůj záměr předmětné nemovitosti
prodat za minimální cenu 2.500.000,- Kč, tento záměr však byl podle názoru
žalobkyně obecný a neurčitý, zejména ve vztahu ke kritériím, podle nichž bude
obec postupovat při výběru nejlepší nabídky, a rovněž neobsahoval žádnou lhůtu,
po kterou je možné nabídky či námitky obci zasílat (resp. v záměru byla uvedena
pouze lhůta minimální, nikoli maximální). Vzhledem k absenci kritérií výběru z
více nabídek žalobkyně považuje rozhodnutí rady města a následně zastupitelstva
obce o prodeji nemovitostí druhé žalované za nepřezkoumatelné. Poukázala rovněž
na to, že z odůvodnění usnesení rady města ze dne 15. 6. 2006, kterým
doporučuje zastupitelstvu města schválit prodej předmětných nemovitostí druhé
žalované, je zřejmé, že při svém rozhodování vycházela z předchozích investic
do domu a „jakéhosi morálního závazku“ vůči druhé žalované, což považuje za
nesprávné, a že prvnímu žalovanému předložila dvě nabídky (dne 1. 6. 2006 a dne
20. 6. 2006), přičemž v první z nich uvedla, že má o odkoupení předmětných
nemovitostí zájem s tím, že bude respektovat cenu stanovenou prvním žalovaným,
a v druhé nabídla kupní cenu ve výši 2.700.000,- Kč. Žalobkyně je rovněž
přesvědčena o tom, že je nutno zkoumat, zda zveřejnění záměru bylo provedeno
tak, aby fakticky dalo možnost předem blíže neurčenému počtu subjektů za
jasných podmínek své nabídky podávat.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 4 C 307/2006-84,
poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že záměr prvního
žalovaného prodat předmětné nemovitosti v jeho vlastnictví byl zveřejněn na
úřední desce ve dnech 29. 5. 2006 až 13. 6. 2006 s tím, že tyto budou prodány
minimálně za 2.500.000,- Kč, a dále, že dne 15. 6. 2006 se konalo 87. zasedání
rady M. N. S., jež ve svém usnesení doporučila s ohledem na výhodnější nabídku
kupní ceny s přihlédnutím k již vloženým nákladům na opravy domu a v neposlední
řadě s ohledem na „morální závazek města“, aby zastupitelstvo města přijalo
usnesení, jímž odsouhlasí prodej předmětných nemovitostí druhé žalované za
kupní cenu 2.600.000,- Kč. Dne 29. 6. 2006 se konalo 28. zasedání
zastupitelstva M. N. S., jež se zabývalo žádostmi o prodej předmětných
nemovitostí od dvou subjektů, a to dvěma nabídkami ze strany žalobkyně a jednou
nabídkou ze strany druhé žalované, přičemž žalobkyně ve své druhé nabídce
nabídla kupní cenu ve výši 2.700.000,- Kč, druhá žalovaná nabídla kupní cenu
2.600.000,- Kč. Zastupitelstvo schválilo prodej předmětných nemovitostí druhé
žalované, a to jednak s ohledem na to, že vynaložila náklady na opravy
předmětného domu, a dále s odkazem na svůj „morální závazek“, vyplývající z
toho, že druhá žalovaná jako osoba samostatně výdělečně činná uzavřela s prvním
žalovaným nájemní smlouvu na předmětné nemovitosti (v přízemí domu podniká), a
v dodatku k nájemní smlouvě ze dne 30. 4. 1996 bylo mezi nimi sjednáno
předkupní právo, ovšem neplatně, neboť nebylo schváleno zastupitelstvem města,
avšak druhá žalovaná byla v domnění, že toto právo existuje. Soud prvního
stupně shledal zveřejněný záměr logickým, srozumitelným a jasným, a
konstatoval, že záměr byl zveřejněn v souladu s § 39 odst. 1 a 2 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), po dobu 16 dní. Taktéž s programem
jednání zastupitelstva obce N. S., na němž bylo mimo jiné jednáno o prodeji
předmětných nemovitostí, byli občané města seznámeni v zákonné sedmidenní lhůtě
před zasedáním zastupitelstva jeho vyvěšením na úřední desce a na plakátovacích
plochách na 8 místech ve městě a zveřejněním na webových stránkách města. Dále
okresní soud poukázal na to, že zastupitelstvo bylo usnášeníschopné, když byla
přítomna nadpoloviční většina jeho členů (13 z 21 členů), a usnesení bylo
přijato, neboť pro něj hlasovala nadpoloviční většina jeho členů (12); kupní
smlouva mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou pak byla uzavřena dne 30. 8.
2006. Námitku žalobkyně, že záměr neobsahoval maximální lhůtu pro podávání
nabídek, shledal soud nedůvodnou, když tato skutečnost není v rozporu s § 39
odst. 1 zákona o obcích. Uzavřel, že rozhodnutí rady a následně zastupitelstva
prvního žalovaného není nepřezkoumatelné, neboť zveřejněný záměr splňuje
kritéria požadovaná ustanovením § 39 odst. 1 zákona o obcích.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j.
25 Co 528/2007-121, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé
potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej částečně změnil a částečně
potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým
stavem zjištěným soudem prvního stupně a při právním posouzení věci z něj
vycházel. Pokud jde o návrh žalobkyně na provedení dalších důkazů ke zjištění,
kdy a za jakých okolností byl záměr prodeje schválen, a kterým orgánem obce,
pak tyto důkazní návrhy odvolací soud posoudil jako nepřípustné novoty, a proto
k nim nepřihlížel. Stejně jako soud prvního stupně shledal naléhavý právní
zájem žalobkyně na požadovaném určení
a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že zveřejněný záměr obce zcela
odpovídá § 39 zákona o obcích, když v něm bylo řádným způsobem uvedeno, které
nemovitosti obec hodlá prodat, a občané byli vyzváni, aby ve stanovené lhůtě
předložili své nabídky nebo připomínky. Poukázal na to, že v § 39 zákona o
obcích nejsou uvedeny žádné jiné podmínky, které by záměr musel splňovat, a tak
i kdyby obsahoval jen uvedené informace, jednalo by se o záměr v tom smyslu,
jak ho má uvedené ustanovení na mysli. Byla-li v záměru navíc uvedena dolní
hranice kupní ceny, pod niž obec nechce prodej uskutečnit, pak tento údaj není
povinnou součástí zveřejnění, a ať již byl v záměru uveden, či by v něm uveden
nebyl, záměr splňuje zákonné podmínky. Námitky žalobkyně, že v záměru měla být
uvedena kritéria výběru z více nabídek a že bylo povinností prvního žalovaného
mít tato kritéria stanovena předem, neshledal důvodnými, když zákon o obcích
(ani jiný předpis na prodej obecních nemovitostí dopadající) takovouto
povinnost nestanoví. Takové omezení výběru není podle odvolacího soudu ani
žádoucí, neboť v nabídkách se mohou objevit (kromě finančních návrhů) i jiné
nabídky pro obecní život prospěšné (např. zřízení provozů, které vytvoří
pracovní příležitosti, nabídky služeb pro občany apod.), které nemohou obce
dopředu předpokládat, a pro obec je významné, aby soutěž všech zájemců o prodej
nemovitostí byla co nejrozmanitější a aby příslušný orgán obce mohl vybírat z
co nejširší palety nabídek. Proto také z obecního hlediska nemusí být nejlepším
kritériem pro výběr kupce pouze kupní cena, jak se mylně domnívá žalobkyně.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zcela správně dospěl k závěru, že
kupní smlouva ze dne 30. 8. 2006 není neplatná pro rozpor s § 39 zákona o
obcích ani podle jiného zákonného ustanovení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda by zveřejněný záměr
podle § 39 zákona č. 128/2000 Sb. měl obsahovat výčet kritérií, podle kterých
bude příslušný orgán obce o zcizování majetku obce rozhodovat. Je přesvědčena,
že postup obou soudů není po právu a že v rámci hodnocení důkazů a právního
posouzení pominuly fakta, která
ve svých souvislostech svědčí o tom, že postup obce nebyl v souladu se zákonem
a obecnými principy při nakládání s majetkem obce; zcela bez povšimnutí soudů
obou stupňů zůstala skutečnost, zda, kdy a za jakých podmínek rozhodl příslušný
orgán obce o záměru prodat předmětný dům, v tomto směru nebyl proveden žádný
důkaz. Poukazuje na usnesení zastupitelstva č. 37 ze dne 12. 6. 2003, kterým
sice byl schválen mj. prodej předmětných nemovitostí, avšak ve „zcela jiném
znění“, než jaké bylo zveřejněno dne 29. 5. 2006. Text usnesení č. 37 z roku
2003 byl zcela odlišný
od záměru zveřejněného dne 29. 5. 2006, přičemž nebyl proveden důkaz žádným
jiným rozhodnutím orgánů obce, z něhož by vyplývalo, že text usnesení o
schválení záměru byl totožný s textem zveřejněného záměru. Dovolatelka má za
to, že nesoulad mezi usnesením, jímž se záměr schvaluje, a obsahem zveřejněného
záměru či dokonce neexistence takového usnesení obce, je jednoznačným porušením
zákona, když záměr musí být zveřejněn v takové podobě, v jaké byl kompetentním
orgánem schválen. Jestliže tedy zveřejněný záměr obsahuje více, než bylo v
orgánech obce odsouhlaseno, nelze podle názoru dovolatelky na základě takového
záměru příslušný majetkoprávní úkon učinit, neboť by byl neplatný pro
nedostatek podmínky zveřejnění odpovídajícího záměru a byl by v rozporu s § 39
odst. 1 zákona o obcích. Domnívá se tedy,
že zveřejněný záměr obce by měl obsahovat jednak odkaz na usnesení orgánu obce,
kterým bylo o záměru rozhodnuto, a dále taxativní výčet podmínek, za nichž bude
majetkoprávní úkon s uchazečem uzavřen, přičemž tyto nesmí být v záměru ani po
jeho sejmutí z úřední desky měněny. Připouští, že tyto náležitosti záměru sice
nejsou v zákoně o obcích taxativně vymezeny, avšak s ohledem na § 37 odst. 1
obč. zák., podle nějž musí být právní úkon učiněn mj. určitě a srozumitelně, je
přesvědčena, že pouze uvedení všech zmíněných náležitostí činí záměr obce
bezvadným a transparentním. Právě s ohledem na kusou právní úpravu v § 39 odst.
1 zákona o obcích je podle jejího názoru nezbytné, aby všichni zájemci věděli
předem, podle jakých kritérií bude příslušný orgán rozhodovat o tom, kdo
majetek obce koupí. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a nejprve se zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V dané věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud v projednávané věci řešil mimo jiné právní otázku, zda v záměru
obce, týkajícím se dispozic s nemovitým majetkem obce, musí být uvedena
kritéria výběru z více nabídek a zda tato kritéria musí být předem pevně
stanovena. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek
odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce
zásadní význam. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr
obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo
poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím
v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k
němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též
zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní
úkon od počátku neplatný. Nemovitost
se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona (§ 5 zákona č. 344/1992 Sb.,
o katastru nemovitostí České republiky) platného ke dni zveřejnění záměru.
Namítá-li dovolatelka, že zveřejněný záměr obce zcizit majetek ve vlastnictví
obce musí obsahovat taxativní výčet podmínek, za nichž bude majetkoprávní úkon
s uchazečem uzavřen, pak tento její názor nemá oporu v žádném zákonném
ustanovení. Náležitosti, resp. obsah záměru, nepochybně vyplývají z výše
citovaného § 39 odst. 1 zákona o obcích, přičemž z dikce zákona je zřejmé, že v
daném ustanovení uvedené náležitosti jsou povinné. První z nich je vyjádření
vůle obce v tom směru, že má v úmyslu nemovitý majetek ve vlastnictví obce
prodat, směnit či darovat, pronajmout
jej či poskytnout jako výpůjčku, tedy zjednodušeně řečeno, ze záměru musí být
jasné, jakým konkrétním způsobem hodlá obec s majetkem obce naložit. Další
náležitosti pak vyplývají z části tohoto zákonného ustanovení, v níž je
uvedeno, že „nemovitost
se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění
záměru“. Jednak tedy v záměru musí být uvedeno, kterých konkrétních nemovitostí
se záměr týká, a současně toto jejich označení musí odpovídat zvláštnímu
zákonu, jímž v posuzované věci je zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
ČR. Podle § 5 odst. 1 tohoto zákona musí být pozemky označeny parcelním číslem
s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v
katastrálním území pozemky vedeny
ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební
parcelu, a budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným
nebo evidenčním, případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově
nepřiděluje, způsobem jejího využití a v případě budov s číslem popisným či
evidenčním též příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce
odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je
budova postavena.
Z výše uvedeného vyplývá, že jiné povinné náležitosti záměru zákon nestanoví, a
jeho povinné náležitosti tedy nelze rozšiřovat na údaje zákonem nevyžadované a
z jejich absence pak dovozovat absolutní neplatnost následně uzavřeného
právního úkonu, jak činí dovolatelka. Je logické, že naprosto postačí, aby
záměr obce obsahoval pouze výše uvedené základní informace, když jeho smyslem
je pouze informovat o tom, že obec hodlá určitým způsobem s určitým majetkem
obce naložit.
Jak zcela správně uvedl v odůvodnění svého rozsudku již odvolací soud, omezení
výběru nabídek stanovením kritérií výběru již v samotném záměru by bylo navíc
nežádoucí, neboť nelze předem předvídat, jaké nabídky budou obci předloženy.
Je nepochybné, že pro obec je nejvýhodnější moci si vybírat z co nejširšího
okruhu nabídek, a bylo by tedy nesmyslné okruh možných zájemců o nabytí
nemovitostí omezovat taxativním výčtem kritérií, podle nichž bude obec při
výběru „vítězné nabídky“ postupovat. Tato kritéria navíc logicky ani nelze
předem stanovit, když
o výběru nejvýhodnější nabídky je rozhodováno kolektivním orgánem obce, jehož
vůle se skládá z vůle jednotlivých zastupitelů, projevené v rámci hlasování.
Pokud se týká námitky dovolatelky v tom směru, že bez povšimnutí soudů obou
stupňů zůstala skutečnost, zda, kdy a za jakých podmínek rozhodl příslušný
orgán obce o záměru prodat předmětné nemovitosti, či námitek ohledně rozporu
zveřejněného záměru se záměrem původně schváleným, pak k těmto dovolací soud
nemohl při svém rozhodování přihlédnout, když tvrzení a důkazy, jež k jejich
prokázání dovolatelka navrhla v odvolacím řízení, byly již v odvolacím řízení
tzv. nepřípustnými novotami, jak správně ve svém rozhodnutí vyložil odvolací
soud.
Pro úplnost je třeba uvést, že soudy obou stupňů se věcným posouzením žaloby o
určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 30. 8. 2006
zabývaly zcela nadbytečně, ačkoliv ji bylo namístě zamítnout již z důvodu
nedostatku naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na
takovém určení, jehož neexistence
je dána již tím, že lze-li žalovat přímo na určení vlastnického práva, nemůže
být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, když otázku
neplatnosti kupní smlouvy řeší soud pouze jako otázku předběžnou (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96,
uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001).
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a proto
dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
dovolání žalobkyně zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1
o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na
náhradu nákladů tohoto řízení a prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá žalovaná má s ohledem na výsledek
dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené
podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5
písm. b), a snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky
na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.,
v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce druhé žalované doložil, že je
plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhé žalované vedle odměny za
zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
1.957,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč je
žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který druhou žalovanou v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu