30 Cdo 1940/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Juraje
Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobce R. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. H. H. P.,
zastoupenému advokátkou, 2. L. L., o zaplacení 36 833,30 Kč s přísluš., vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 280/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2000, č.j. 19 Co 63/2000-83,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2000, č.j. 19 Co 63/2000-83,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 4. 10. 1999, č.j. 10
C 280/97-61, o žalobě na zaplacení 36 833,30 Kč podané proti oběma žalovaným
tak, že prvého žalovaného zavázal zaplatit částku 24 000,-- Kč a druhého
žalovaného částku 12 833,30 Kč; oba s 26 % úrokem z prodlení od 20. 10. 1997 do
zaplacení. Žalobu proti prvému žalovanému o zaplacení částky 12 833,30 Kč a
proti druhému žalovanému o zaplacení částky 24 000,-- Kč zamítl. Dále rozhodl o
povinnosti obou žalovaných nahradit žalobci jeho náklady řízení, přičemž
druhému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
K odvolání prvého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8.
března 2000, č.j. 19 Co 63/2000-83, rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve vztahu k prvému žalovanému ve věci samé změnil tak, že
žalobu o zaplacení 24 000,-- Kč s 26 % úrokem z prodlení zamítl. V souvislosti
s tímto výrokem pak změnil i výroky o nákladech řízení tak, že žalobci ve
vztahu k prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, naopak
zavázal jej zaplatit náklady řízení prvého žalovaného. Z odůvodnění rozsudku
vyplývá, že odvolací soud se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně ani s jeho právními závěry. Z těch důkazů, které odvolací soud
zopakoval, ale ani z žádného důkazu dalšího, není podle odvolacího soudu možno
usuzovat, že by existoval vztah mezi žalobcem a prvým žalovaným, ze kterého by
plynula tomuto žalovanému povinnost platit žalobci trenérskou odměnu ve výši 8
000,-- Kč měsíčně. Smlouva o spolupráci při výkonu činnosti ve sportu (její
obsah neodpovídá trenérské činnosti) byla totiž za prvého žalovaného podepsána
osobou, která k tomu nebyla zmocněna a není ani pracovníkem, funkcionářem či
členem prvého žalovaného. Není rozhodné, že tato smlouva je opatřena otiskem
razítka prvého žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v měnícím zamítavém výroku dovoláním
žalobce (dále dovolatel). Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), když
soud dovodil, že z žádného provedeného důkazu nelze dovodit existenci vztahu
mezi žalobcem a prvým žalovaným. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to,
že prvý žalovaný věděl a byl s tím srozuměn, že žalobce pro něj vykonává funkci
jediného trenéra družstva ledního hokeje mužů. Vyplývá to nejen ze soupisek,
vstupenek, programů zápasů, které vydával prvý žalovaný, ale zejména z výpovědí
svědků J. P. a V. B., vyslechnutých soudem prvního stupně, podle nichž druhý
žalovaný činil sám nebo prostřednictvím svého syna některé z úkonů přímo za
prvého žalovaného. Druhý žalovaný byl faktickým vedoucím družstva mužů -
určoval obsazení trenérského postu, financoval je, odměňoval členy družstva
apod. Druhý žalovaný v rámci uvedeného postavení činil tak za prvého žalovaného
i jisté právní úkony. Jeho postavení lze s ohledem na charakter tohoto vztahu
označit jako vztah zmocněnce a zmocnitele a aplikovat tudíž ustanovení § 32
odst. 2 a § 33 odst. 1 obč. zák. Prvý žalovaný v průběhu výkonu trenérské
činnosti neoznámil žalobci, že nesouhlasí s tím, aby tuto činnost pro něj
vykonával. Pokud na svoji obranu tvrdí, že nikdy uzavření smlouvy s žalobcem
prostřednictvím druhého žalovaného neschválil a že to bylo výhradně věcí
druhého žalovaného, měl neprodleně svůj nesouhlas oznámit žalobci, což neučinil
a toto své stanovisko prezentoval až v soudním řízení. Prvý žalovaný tak
neprokázal, že by o překročení oprávnění druhého žalovaného vyrozuměl žalobce
bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy s žalobcem. Za těchto okolností, i
když druhý žalovaný mohl překročit své pravomoci, je tímto smluvním vztahem
prvý žalovaný vázán. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na své stanovisko, jež
uvedl před soudy prvního a druhého stupně a odmítl možnost aplikace ustanovení
§ 32 odst. 2 obč. zák. s tím, že druhý žalovaný uzavřel s žalobcem smlouvu o
spolupráci při výkonu sportovní činnosti ze dne 16. 12. 1996 nejen bez jeho
zmocnění, ale také bez jeho vědomí a souhlasu použil pro tuto smlouvu klubového
formuláře. Nemohlo se jednat o překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci,
když žádná plná moc druhému žalovanému udělena nebyla a prvý žalovaný proto
neměl důvod oznamovat žalobci, že nesouhlasí s překročením oprávnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu shledává prvý žalovaný správným, a proto navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky, který je ve smyslu § 10a o. s. ř. soudem
dovolacím shledal, že dovolání v projednávané věci bylo podáno oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, stalo se tak ve lhůtě
stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř., opírá se o
možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 o. s. ř., přičemž
zdůrazňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
žalobce je důvodné. (Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z
ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl
změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Dále používaná
zkratka "o. s. ř." znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem
č. 30/2000 Sb.).
Pro řízení o dovolání platí, že dovolací soud zásadně přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a jen z důvodů
uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 1, odst. 3 o. s. ř.). K vadám uvedeným v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací
soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k okolnosti, která bude zmíněna dále, je předčasné zabývat se důvodem
uplatněným dovolatelem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241 odst. písm. d/ o. s. ř).
Bylo již uvedeno, že odvolací soud ve výroku o peněžitém plnění změnil rozsudek
soudu prvního stupně, když na rozdíl od něj dospěl ke skutkovému i právnímu
závěru, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by existoval vztah mezi
žalobcem a prvým žalovaným, ze kterého by plynula povinnost platit žalobci
trenérskou odměnu ve výši 8 000,-- Kč měsíčně. Odvolací soud však zde plně
nedocenil skutečnost, že ustanovení § 213 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není
vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (když může
dokazování za jistých podmínek opakovat nebo je i doplnit), neznamená, zejména
s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti, že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků (ve spojení s listinnými důkazy).
Především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného
obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení
věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej
např. R.č. 92/68). Proto, chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového
zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených
důkazů výpovědí žalobce, svědků a předložených listinných důkazů, bylo nutno,
aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně
odlišné zhodnocení tohoto důkazu (obdobně srovnej R.č. 64/66). Jak však vyplývá
z obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 8. 3. 2000, Městský soud v Praze
naznačeným způsobem nepostupoval. Provedl sice dokazování čtením rozhodných
listin, důkazy výslechem žalobce a svědků, z nichž soud prvního stupně při
zjišťování skutkového stavu rovněž vycházel, nezopakoval.
Řízení před odvolacím soudem tak trpí vadou podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. b/ o. s. ř., která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
k níž dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.
přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna. Nejvyšší soud České republiky
proto, aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o. s. ř.), podle ustanovení § 243b
odst. 1 a 2 o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud postupovat podle ustanovení § 243d
odst. 1 o. s. ř. a rozhodne též o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová