30 Cdo 1944/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C
270/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.
1. 2012, č. j. 53 Co 607/2011 – 106, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 10. 2011, č. j. 11 C 270/2010 –
98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012, č. j. 53 Co 607/2011
– 106, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního
stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence)
ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že u soudu prvního stupně jsou vedena dvě
řízení o jednom a témže nároku a obě řízení byla vyvolána jedinou žalobou,
kterou žalobce podal nejprve elektronicky (dne 29. 9. 2010, řízení o ní je
vedeno pod sp. zn. 21 C 306/2010) a poté doplnil písemným podáním shodného
obsahu (dne 1. 10. 2010, řízení vedeno pod sp. zn. 11 C 270/2010). Soud prvního
stupně zjevně nesprávně zapsal pozdější podání jako samostatnou žalobu, přičemž
ovšem nelze přehlédnout, že k tomuto pochybení mohl přispět i žalobce tím, že
pozdější přípis neoznačil jako doplnění žaloby. Soud prvního stupně pak neměl v
předmětné věci (sp. zn. 11 C 270/2010) jednat, neboť tomu bránila skutečnost,
že řízení ve věci 21 C 306/2010 bylo zahájeno dříve, a tvořilo tak překážku
věci zahájené. Avšak konal-li přece jen soud prvního stupně v řízení později
zahájeném a zjistil-li posléze, že je tu dána překážka věci zahájené, neměl
jinou možnost než řízení zastavit. U soudu nelze vést dvě řízení o téže věci a
řízení později zahájené musí být zastaveno. Dříve zahájené řízení (sp. zn. 21 C
306/2010) nemohl soud prvního stupně zastavit ani s ohledem na zásadu
hospodárnosti řízení, protože by tak mimo jiné obešel rozvrh práce a odňal
účastníkům zákonného soudce.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost staví na tvrzení,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobu k soudu prvního stupně podal nejprve elektronickou cestou (podáním
opatřeným zaručeným elektronickým podpisem) a po té ji z opatrnosti doplnil
ještě písemně s tím, že tentokráte byla žaloba doplněna i o plnou moc. Žalobce
tak podal pouze jednu žalobu a nikterak nezavinil, že byla soudem zapsána pod
dvěma různými spisovými značkami. Soud prvního stupně začal jednat nejdříve o
věci zapsané pod sp. zn. 11 C 270/2010 (nařídil jednání, provedl dokazování,
poučil žalobce ve smyslu § 118a o. s. ř. atd.). Teprve v mezidobí bylo soudu
prvního stupně doručeno písemné vyjádření žalované k řízení pod sp. zn. 21 C
306/2010 (v němž dosud soud ve věci samé jednat nezačal), v němž žalovaná
upozornila na existenci překážky věci zahájené. Soud prvního stupně měl správně
zastavit řízení, v němž ještě nezačal jednat ve věci samé. Nejedná se totiž o
dvě řízení, která by byla zahájena dvěma různými žalobami dvakrát, ale o jednu
věc, která je omylem u soudu zapsána dvakrát. Postup zvolený soudem prvního
stupně je tedy v rozporu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení. Žalobce
poukázal též na rozdílný postup odvolacího soudu v jiných jeho případech, v
nichž také došlo k nesprávnému zápisu podání pod více spisových značek, a
odvolací soud následně zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení
řízení, neboť podle jeho názoru nemohlo na základě jedné žaloby (byť doručené
různými cestami) dojít k zahájení více řízení. Žalobce následně doložil toto
tvrzení doručením kopií usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2012, č. j. 58 Co 308/2012 – 54 či usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2012, č. j. 28 Co
271/2012 – 58. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem a že
je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že
žalobce podal žalobu nejprve v elektronické podobě opatřené zaručeným
elektronickým podpisem a následně (zřejmě v důsledku v té době nejednotného
výkladu § 42 odst. 3 o. s. ř.) tuto žalobu nahradil podáním stejného obsahu v
písemné formě. Soud prvního stupně administrativně postupoval tak, že obě
podání zapsal do soudního rejstříku jako dvě samostatné žaloby (návrhy na
zahájení řízení) a nadále jednal, jako by byla zahájena dvě samostatná řízení. Z toho se ovšem podává, že ve skutečnosti nemohlo dojít k zahájení dvou řízení,
kterak má na mysli § 82 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nepodal žaloby dvě,
nýbrž žalobu jedinou.
Ke zdánlivému zahájení dvou řízení došlo jen vlivem
zmatečného administrativního postupu soudu prvního stupně, který je označován
jako mylný zápis (§ 156 instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). V daném případě tedy nepřichází v úvahu postup podle § 83 odst. 3 a § 104 odst. 1 o. s. ř., tedy zastavení řízení z důvodu existence překážky věci zahájené
(litispendence), protože tu nejsou dvě řízení, která by si co do předmětu a
účastníků konkurovala, lépe řečeno, nejsou tu dvě řízení, ale řízení jediné,
vedené pod dvěma spisovými značkami. Právě uvedené samo o sobě postačuje k učinění závěru, že dovolání je důvodné,
neboť oba soudy postupovaly nesprávně, jestliže předmětné řízení zastavily. Dovolací soud tedy postupoval podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího
soudu, jakož i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně zrušil. Věc pak
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ovšem považoval za nezbytné vyjádřit se k dalšímu postupu soudu
prvního stupně. V daném případě je totiž poněkud problematické, že soud prvního stupně začal
jednat pod tou spisovou značkou věci, která byla do soudního rejstříku omylem
zapsána později (proběhla jednání, bylo provedeno dokazování atd.), zatímco pod
spisovou značkou věci zapsané do soudního rejstříku dříve (21 C 306/2010)
jednat nezačal. Jestliže by tomu bylo naopak, nečinilo by potíže postupovat
podle již zmíněného § 156 instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org. a zápis věci do soudního rejstříku pod sp. zn. 11 C 270/2010 označit za mylný. Nabízí se totiž, že zápis věci pod sp. zn. 21 C 306/2010 byl správný, kdežto
právě zápis pod sp. zn. 11 C 270/2010 byl chybný. Dovolací soud ovšem zastává názor, že soud prvního stupně musí dále postupovat
tak, aby dosavadní výsledky řízení (pod sp. zn. 21 C 270/2010) byly zachovány. To znamená, že bez zřetele k tomu, který zápis do soudního rejstříku byl učiněn
správně, bude třeba pokračovat pod tou spisovou značkou řízení, v němž již byly
učiněny úkony ve věci samé (tedy zřejmě v předmětném řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 270/2010). Dovolací soud si je vědom, že tímto postupem může dojít ke kolizi se zákazem
odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod),
kterak upozornil v dovoláním napadeném usnesení odvolací soud. Avšak ani tento
ústavním pořádkem vyslovený zákaz nelze vykládat a aplikovat tak, aby docházelo
k porušení jiných složek práva na spravedlivý proces, do jehož rámce i tento
zákaz spadá. Je též nutno uvědomit si původ zákazu odnětí zákonnému soudci,
jímž je „úsilí zabránit svévoli při přikázání právní věci určitému, pro
jednotlivý případ zvolenému soudci, kdy je ve hře i důvěra osob domáhajících se
práva a veřejnosti v nestrannost a věcnost justice“ (Baňouch, H. In: Wagnerová,
E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a
svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 792, § 13).
V daném případě by pak přepjaté trvání na tomto zákazu vedlo k narušení práva
na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod), k porušení zásady hospodárnosti občanského soudního řízení, k
neodůvodněnému zatížení účastníků řízení (opakováním již učiněných úkonů) a
obecně k takovému postupu, který neodpovídá rozumnému uspořádání vztahů mezi
adresáty právního předpisu. Z výše popsaného skutkového stavu je nadto zcela
zřejmé, že dovolacím soudem uvedený postup soudu prvního stupně v dalším řízení
nijak nenarušuje podstatu zákazu odnětí zákonnému soudci, neboť prvky libovůle
ve způsobu přidělení věci soudci k jejímu projednání (pod sp. zn. 21 C
270/2010) nelze dovodit. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu