30 Cdo 1948/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka v opatrovnické věci
M. H., zastoupené M. H., jako opatrovníkem, zastoupeným advokátkou, za účasti
Okresního státního zastupitelství v K., o návrhu na vrácení způsobilosti k
právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 111/94, o
dovolání M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007,
č.j. 27 Co 568/2007-394, takto:
I. Dovolání opatrovníka M. H. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání opatrovníka M. H.
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. září 2007, č.j. 42 P
111/94-351, jímž byl zamítnut návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům M.
H. a jímž byl zároveň změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech, č.j. P
79/2003-173, ze dne 18. 9. 2003, kterým byla M. H. omezena k právním úkonům,
tak, že M. H. není způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje 1.000,-
Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že nebyly státu ani žádnému z
účastníků řízení přiznány, s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník M. H. (dále dovolatel)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež
podává z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že napadené
rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je zde otázka, která
doposud nebyla řešena, a to sice zda je v souladu se zákony a Listinou
základních práv a svobod tvrzená ochrana posuzovaného člověka, i když ochrana
je zcela proti jeho vlastní vůli a on sám jiným osobám ani veřejnému zájmu
prokazatelně neškodí. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly
všechny navržené důkazy a že ty důkazy, které byly provedeny, hodnotily zcela
nesprávně po skutkové i po právní stránce a toto hodnocení rozhodně nebylo ve
prospěch posuzované. Napadený rozsudek je v příkrém rozporu s ustálenou
judikaturou v obdobných věcech, mimo jiné i s nálezem Ústavního soudu ze dne 7.
2. 2005 č. IV ÚS 412/04. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze
konstatoval, že neshledal důvodnou námitku odvolatele M. H., že odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně je v příkrém rozporu s ustálenou
judikaturou, zejména s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, a že dospěl k
závěru, že nedošlo rozhodnutím soudu prvního stupně k zásahu do základních práv
M. H. na lidskou důstojnost garantovanou v čl. 10 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, aniž by tento svůj závěr jakkoliv odůvodnil a aniž by uvedl, na
základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Proto se dovolatel domnívá,
že takový závěr odvolacího soudu lze považovat za nepřezkoumatelný, a že v
takto citlivé otázce je zapotřebí podrobné a přesvědčivé odůvodnění závěru
soudu, který tak tvrdě dopadá do osobnostních práv posuzované. Navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř., bez jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o
právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro
rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít
po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil
s důvody uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno především
na skutkovém a právním závěru, že změna ve zdravotním stavu M. H. nenastala,
když její zdravotní stav je setrvalý, a tato i nadále trpí mentální retardací
odpovídající středu lehkého pásma. Dovolatel však při formulaci právní otázky v
dovolání přehlíží, že v tomto řízení nebyla posuzována jím formulovaná otázka,
tedy zda je v souladu se zákony a listinou základních práv a svobod tvrzená
ochrana posuzovaného člověka, jinými slovy, zda je v souladu se zákony zbavení
způsobilosti M. H., nýbrž byla řešena otázka, zda došlo k takové změně poměrů
ve zdravotním stavu M. H., jež by změnu v omezení způsobilosti, k níž v
minulosti došlo, odůvodňovala. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání dále
vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů
zjistily skutkový stav, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl
zjištěn správně. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem. Ve
skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových
zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Námitky proti skutkovým závěrům a
neúplnosti skutkových zjištění totiž nejsou námitkami proti právnímu posouzení
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění
dalších důkazů (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), se týkají postupu soudu při zjišťování
skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Z vyložených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní
stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání dovolatele tedy směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel s
ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo
a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu