USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně TAARTRADE spol. s r. o., IČO 28156544, se sídlem v Táboře, Měšice 557, zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Táboře, Pod Tržním nám. 612/6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 175 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 144/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 C 144/2020-164, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 11 Co 9/2025-185, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 C 144/2020-164, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou ze dne 28. 8. 2020 domáhala po žalované zaplacení náhrady škody představující ušlý zisk z pronájmu jiného nebytového prostoru v objektu občanské vybavenosti, tedy ze své podnikatelské činnosti, za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019 ve výši 5 175 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 3. 7. 2020 do zaplacení. Dle žalobkyně příčina škody spočívala jednak v nezákonném rozhodnutí vydaném žalovanou, a dále v nesprávném úředním postupu žalované spočívajícím v nečinnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 C 144/2020-164, zamítl žalobu na zaplacení 5 175 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 175 000 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalobkyně se v předmětném řízení domáhala náhrady ušlého zisku z důvodu, že nemohla pronajímat svou nemovitost kvůli absenci dostatečné přístupové komunikace, přičemž za příčinu ušlého zisku označila nezákonné rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru infrastruktury a územního plánu, ze dne 16.
11. 2012, č. j. 269/2012-910-IPK/12, které bylo potvrzeno rozhodnutím ministra dopravy ze dne 12. 4. 2013, č. j. 9/2013-510-RK/6, resp. nesprávný úřední postup Ministerstva dopravy jako speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic v řízení vedeném pod sp. zn. 269/2012-910-IPK spočívající v nečinnosti Ministerstva dopravy při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobů vedení správního řízení o povolení stavby (opakované bezdůvodné přerušování řízení, nečinnost správních orgánů). Městský soud v Praze jako soud odvolací založil svůj závěr o absenci příčinné souvislosti mezi uvedenými skutečnostmi na skutkovém zjištění, že přístupová komunikace k nemovitosti žalobkyně nemohla být obnovena a žalobkyně tak nemohla dosáhnout svého zamýšleného zisku.
Pokud nemovitost koupila s vědomím daných okolností, bylo spoléhání se na to, že přístupová cesta k nemovitosti bude zcela obnovena, jejím podnikatelským rizikem. Veškeré námitky dovolatelky (otázky formulované žalobkyní, zda lze odpovědnost státu za škodu vyloučit s poukazem na podnikatelské riziko, přestože poškozený jednal v důvěře v řádný výkon veřejné správy; zda je legitimní „očekávání na rychlé rozhodnutí“ ve stavebním řízení podnikatelské riziko žalobkyně, a to i v případě, že celková délka stavebního řízení přesáhne 10 let; zda musí účastník opakované přerušování stavebního řízení stavebním úřadem strpět jako součást podnikatelského rizika; zda lze bez důkladného dokazování vyloučit existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou spočívající v ušlém zisku; zda je legitimním očekáváním podnikatele nespoléhat se na rozhodnutí orgánů státní správy v přiměřené lhůtě a nespoléhat se na obnovení nezávadného stavu poté, co byl závadný stav způsoben nezákonným správním rozhodnutím) se přitom s uvedeným závěrem odvolacího soudu míjejí, neboť vycházejí z přesvědčení, že přístupová komunikace k nemovitosti žalobkyně měla být obnovena.
Tato skutečnost je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na otázkách žalobkyní předkládaných napadený rozsudek ve smyslu daného ustanovení nestojí. K vadám řízení, včetně žalobkyní namítané zmatečnosti rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu