30 Cdo 1958/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. Š., a b) B. Š., zastoupených JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966, proti žalované Ing. L. H., zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem Advokátní kanceláře Camrda, Premus, Vychopeň, Zeman, Vachoušek a partneři, se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 255, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 382/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 22 Co 597/2012-289, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz, zatímco dále v textu označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soud http://nsoud.cz) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno dne 7. května 2013, bylo nezbytné
otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11). Dovolání žalované (dále již „dovolatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2013, č. j. 22 Co 597/2012-289, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je - z hlediska v judikatuře řešené otázky smlouvy o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva (k nemovitému majetku) - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvodu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. I když právní názor odvolacího soudu ohledně prvně uvedeného důvodu neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu ze dne 26. listopadu 2008, kterou uzavřeli žalobci se společností Office partner, s. r. o., tj. s ohledem na ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázanost rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
5. února 2012, sp. zn. 7 T 73/2011, pokud jde o trestněprávní jednání Z. Š. popsané v cit. rozhodnutí, a mj. skutek, že „Z. Š. žádnou finanční částku v souvislosti s uzavíráním smlouvy o půjčce žalobcům nevyplatil“, dovolací soud nesdílí, neboť tento skutek se neupíná k žalované tvrzenému jednání společnosti Office partner, s. r. o., jež měla se žalobci dne 26. listopadu 2008 uzavřít smlouvu o půjčce (tato společnost měla žalobcům půjčit částku 400.000,- Kč) - (k tomu srov. právní závěry, jež vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, především, že „Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán tr. čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty tr. činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku.“), lze se ztotožnit s jeho dalším právním názorem o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu práva, a to ve vazbě na judikované závěry v rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněném pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně zaregistroval(y), že „ve smlouvě zcela absentuje ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele by mělo splnění existujícího dluhu žalobci po okamžiku řádného a včasného splacení celé částky, tedy poté, co by nastala rozvazovací podmínka zakotvena v článku 12. této smlouvy…“ V rozhodnutí R 45/2009 Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil mj. právní názor, že zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu), a dále, že takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít pozdní uspokojení pohledávky z jiných zdrojů. Nelze tedy uzavřít, že by se odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci odchýlil od dovolacím soudem judikovaných právních závěrů; naopak, důsledně z nich vycházel a správně, s přihlédnutím k relevantní právní úpravě, je promítl v rámci právního posouzení této věci. Nelze proto dovodit, že by byla naplněna jedna z podmínek předvídaných v § 237 o. s. ř. pro přípustnost podaného dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu. Dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě splněny nebyly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.