U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.
a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce K. P.
T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby 000 25 429,
o náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč s příslušenstvím, o místní
nepříslušnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 41/2014,
o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna
2014, č.j. 18 Co 420/2013– 24, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce podal u soudu prvního stupně žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která
měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze.
Zároveň žalobce vyjádřil názor, že ve věci je příslušný rozhodovat v prvním
stupni Obvodní soud pro Prahu 4, protože má podle ustanovení § 87 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. žalobce možnost vybrat místně příslušný soud a jelikož v obvodu
městské části Prahy 4 sídlí Vrchní soud v Praze, který v původní věci
rozhodoval jako soud odvolací, tak si žalobce vybral Obvodní soud pro Prahu 4
jako místně příslušný soud. Obvodní soud pro Prahu 4 vedl věc pod sp. zn. 16 C
165/2013.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. září 2013, č.j. 16 C 165/2013 –
9, vyslovil soud prvního stupně svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po
právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2
jako soudu místně příslušnému, který nadále vede věc pod sp. zn. 23 C 41/2014.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2014, č.j. 18 Co 420/2013 –
24, potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že způsob interpretace
ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k uplatněnému nároku je
nepřijatelný. Z obsahu žaloby nevyplývá, že v obvodu Prahy 4, tedy místa sídla
Vrchního soudu v Praze, by mělo dojít ke skutečnosti, která zakládá právo na
náhradu škody. Skutečnost, že tento soud je z důvodu zákonné úpravy povolán ve
věci rozhodovat jako soud odvolací, neznamená, že by jen z tohoto důvodu měla
být žalobci jeho volba místně příslušného soudu ještě více rozšířena.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále „dovolatel“) včasné a řádné dovolání
k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Ve svém dovolání uvádí, že
rozhodnutí odvolacího soudu popírá zcela ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když podle něho je příslušný soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti,
která zakládá právo na náhradu škody (tzv. příslušnost daná na výběr). Dovolatel poukazuje na to, že nepřiměřeně dlouhé řízení bylo vedeno před
Městským soudem v Praze a následně před Vrchním soudem v Praze, který má sídlo
na Praze 4 a podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. má dovolatel právo
si zvolit právě tento soud. Dovolatel poukazuje, že spojení „náhrada škody“
uvedené v ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se musí vykládat v souladu
s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, podle kterého v sobě škoda
zahrnuje, jak hmotnou škodu, tak i nemajetkovou škodu. Dovolatel dále
poukazuje, že judikatura odvolacích soudů je v této otázce nekonzistentní, a
navrhl proto usnesení odvolacího zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2
o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání dovolatele týkající se otázky místní příslušnosti podle § 87 odst. 1
písm. b) o. s. ř. shledal dovolací soud přípustné, nicméně nedůvodné. Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř., se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu. Podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. platí, že vedle obecného soudu
žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také
soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Dovolací soud si je vědom, že ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 117/2011, přijaté dne 14. 9. 2011, zveřejnil usnesení Krajského soudu v
Ostravě sp. zn. 8 Co 39/2010 ze dne 28. 1.
2010, kde byla již obdobná otázka
vztahu místní příslušnosti soudu ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy podle
zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též
zákon č. 82/1998 Sb.) částečně řešena. V tomto usnesení byl vysloven názor, že podle § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je
k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která
zakládá nárok na náhradu újmy. Odvolací soud konkrétně uvedl, že za
„nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. je nutno
považovat za škodu, čemuž odpovídá rovněž teleologický výklad zákona č. 82/1998
Sb., když tento zákon upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem nebo nesprávným rozhodnutím. Rovněž při rozhodování o
nemajetkové újmě je nutno posuzovat protiprávní jednání, výši nemajetkové újmy,
tedy výši škody a příčinnou souvislost mezi nimi. Toto jsou všechno atributy
zřejmé pro náhradu škody a není důvod nemajetkovou újmu nepovažovat za škodu. Z
tohoto důvodu tedy má krajský soud za to, že je dána příslušnost soudu daná na
výběr ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“
Nicméně je třeba podotknout, že i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si
místně příslušný soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je tato
možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení
před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního
stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo
„na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a
rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na
náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž
účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm. b) o. s. ř., aby ve věci náhrady škody a
nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby
tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení. Žalobce v žalobě ze dne 3. září 2013 provedl volbu místně příslušného soudu
tím, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 podal žalobu s odůvodněním, že v jeho
obvodu má sídlo Vrchní soud v Praze, který v dané věci rozhodoval jako soud
odvolací a uplatňuje tím své právo výběru soudu prvního stupně podle ustanovení
§ 87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jelikož si žalobce zvolil za příslušný soud, který neodpovídá výše uvedenému
kritériu, soud prvního stupně při právním posouzení v dané věci nijak
nepochybil, když se vyslovil jako místně nepříslušným a rovněž odvolací soud
rozhodl správně, jestliže usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud
tedy shledal, že usnesení odvolacího soudu je správné a dovolání žalobce zamítl
podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s.
ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu