30 Cdo 199/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. K. s. r.
o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 426.055,- Kč s příslušenstvím,
vedené
u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 821/2003, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 19 Co 57/2006
-188, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 426.055,- Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že v období od 1. 10. 2000
do 15. 10. 2004 užíval bez právního důvodu jeho pozemek parc. č. 644/640 o
výměře 1.739 m2 v k. ú. a obci V., aniž za toto užívání platil.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 3 C 821/2003 -
118, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 644/640 o výměře 1.739 m2 v k. ú. a obci
V.,
že žalovaný je vlastníkem řady sousedních pozemků a že má dále pronajaty ke
svým podnikatelským účelům i další pozemky od manželů H. Dospěl k závěru, že
žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil, neboť v řízení nebylo
jednoznačně prokázáno, že by žalovaný ke svým účelům pozemek žalobce užíval.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j.
19 Co 57/2006 -188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci 149.102,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 17. 12. 2003
do zaplacení
a 54.343,- Kč s 3 % úrokem od 10. 2. 2004 do zaplacení, jinak jej potvrdil,
ohledně úroků z prodlení za jednotlivé měsíce vždy z částky 8.695,- Kč od 1.
10. 2000 do 1. 5. 2003 do zaplacení jej zrušil a v tomto rozsahu řízení
zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu
mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem
žalobce, místním ohledáním v areálu žalovaného v obci V. (při němž účastníci
učinili nesporným, že budovy a pozemky ve vlastnictví žalovaného v obci V.,
včetně pronajatých pozemků i pozemku žalobce, byly jako součást celého areálu
oploceny již před tím, než se jejich vlastníkem stal žalovaný, který dále
uvedl, že šlo o areál hlídaný ostrahou se psem a že tento stav trval až do
května 2006), dále geometrickým plánem o zaměření pozemku žalobce
a nemovitostí žalovaného, nabývacími tituly účastníků (darovací smlouvou ze dne
22. 11. 2000, uzavřenou mezi matkou žalobce a žalobcem, a kupní smlouvou ze dne
24. 3. 2002, uzavřenou mezi A. J. a žalovaným), stanoviskem Obecního úřadu a
realitních kancelářích o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, dospěl
k závěru, že žaloba je částečně důvodná. S poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu
ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dovodil, že za užívání pozemku je
třeba pokládat nejen situaci, kdy je bez právního důvodu užíván, např. k
průjezdu, chůzi, státní vozidel, uskladnění materiálu apod., ale i případ, kdy
je neomezeně přístupný právě jen pro žalovaného, který tím, že ho ponechal
oplocený s ostatním majetkem,
s nímž disponuje tak, že ho má pod kontrolou, jej učinil přístupným kdykoliv a
podle své vůle pouze pro sebe, resp. pro ostatní jen za splnění jím stanovených
podmínek, tedy pouze kontrolovaně. Pak je zcela bez významu nakolik intenzivně
ho žalovaný skutečně pro sebe využíval či zda pozemek oplotil jeho právní
předchůdce, podstatné je to,
že tento stav žalobci neumožňoval, resp. přímo bránil, aby se o své vůli ujal
panství
nad svým majetkem, neboť k němu neměl volný přístup. Tím vznikl žalovanému
majetkový prospěch, který spočíval v to, že - ačkoli se svým jednáním stal
detentorem pozemku na úkor žalobce - se jeho majetkový stav nezmenšil, neboť
žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku žalobci neposkytoval. Je
tedy nepochybné, že žalovaný v rozhodném období užíval pozemek žalobce bez
právního důvodu, aniž
za toto užívání platil, a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451
obč. zák., které je povinen vydat. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to,
že v mezidobí od roku 2000 vystavěl žalovaný dělící plot mezi ostatním majetkem
a pozemkem žalobce, když nadále funkčně a fakticky byl pozemek žalobce ponechán
jako součást areálu žalovaného oplocen původním plotem. Výši bezdůvodného
obohacení určil krajský soud volnou úvahou v souladu s § 136 o. s. ř. s
přihlédnutím k výši obvyklého nájemného v daném místě a čase ve výši 30,- Kč za
m2 ročně, což představuje plnění ve výši 52.170,- Kč ročně, tedy celkem za
období od 22. 11. 2000, kdy se žalobce stal vlastníkem pozemku, do 15. 10.
2004, částku 203.445,- Kč.
Žalovaný v dovolání, které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu a proti výrokům o nákladech řízení, vytýká, že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že se nestal
detentorem majetku žalobce pouze na základě toho, že celý areál byl oplocen, a
že odvolací soud pominul, že areál byl volně přístupný pro kohokoliv, a to
branou, kterou vybudoval nejprve jeho právní předchůdce a posléze žalovaný.
Dále vyslovil názor, že žalobce neprokázal, že by mu bylo jakkoliv bráněno v
pohybu po jeho pozemku. Významným je i to, že drátěné oplocení postavené na
pozemku p. č. 644/639 bylo v rozsáhlé míře narušeno a umožňovalo tak nerušený
přístup k pozemku žalobce, což potvrdili svědkové Š., P. a C., kteří byli
vyslechnuti před soudem prvního stupně. Dále dovolatel poukazuje na to, že v
roce 2003 vybudoval dřevěný dělící plot na hranici pozemků účastníků, aby tak
dal najevo, že pozemek žalobce neužívá a užívat nechce. Z těchto důvodů má za
to, že hodnocení důkazů odvolacím soudem i jeho právní posouzení jsou
nesprávné, neboť nelze hovořit o tom, že předmětný pozemek byl neomezeně
přístupný toliko a pouze pro žalovaného nebo za jím stanovených podmínek, natož
kontrolovaně. Navíc žádným způsobem nebylo bráněno žalobci v přístupu a užívání
jeho vlastnictví. Nedošlo tedy k detenci předmětného pozemku, protože žalovaný
fakticky neuchopil pozemek pro svou potřebu na úkor žalobce. Za tohoto stavu
nemohlo na straně žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení, jak má na mysli §
451 obč. zák., jehož aplikace v dané věci je tak nesprávná. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že
proti napadenému výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po jeho přezkoumání
podle § 242 o. s. ř.
k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který
žalovaný uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle
nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Z
hlediska dovolacího důvodu, jak jej žalovaný vymezil, je rozhodující posouzení,
zda a v jakém rozsahu vzniká bezdůvodné obohacení tomu, kdo bez právního důvodu
znemožňuje vlastníkovi přístup oplocením pozemku.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být
vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými subjekty chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho
konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv
nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak
za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání
cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí
věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to
platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil
o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo
věc užívat.
Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud
postupem podle § 136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha
musí vycházet
z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl.
Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá
částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s
přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci
cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu
zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy
se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce
za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné
nájemní smlouvy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Jestliže je v daných
poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i
na právní formě, jíž
se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat
konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží,
a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou
úplatu by
za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.
Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání
prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat
uvedených
v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí
věci (pozemku) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který
je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta
první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno
považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci,
nýbrž pouze ten prospěch, o nějž
na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Z tohoto
pohledu nelze dovolateli přisvědčit, že mu bezdůvodné obohacení nevzniklo.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, učiněného na
základě shodného tvrzení účastníků, že budovy a pozemky ve vlastnictví
žalovaného v obci V., včetně pronajatých pozemků i pozemku žalobce, byly jako
součást celého areálu žalovaného oploceny již před tím, než se stal jejich
vlastníkem, že šlo o areál hlídaný ostrahou se psem a že tento stav trval až do
května 2006. Bezdůvodné obohacení tedy žalovanému vzniklo tím, že pozemek byl
jako součást jeho areálu sloužícího k podnikatelským účelům oplocen (a to již
jeho právním předchůdce) spolu s ostatním majetkem a opatřen bránou, že jej
držel a oplocený ponechal až do roku 2006. Jestliže žalovaný uvedeným způsobem
ovládal pozemek žalobce natolik,
že ač nebyl vlastníkem, byl to pouze on, kdo jej mohl využívat pro potřeby své
podnikatelské činnosti, pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně
využíval (jakou plochu, jak často), a zda do oploceného areálu měly přístup i
další subjekty, vznikl mu prospěch, spočívající v tom, že - ačkoliv svým
jednáním dosáhl na úkor žalobce postavení detentora celého pozemku - jeho
majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému
uchopení pozemku jeho vlastníkovi neposkytoval. Okolnost namítaná žalovaným v
dovolání, že pozemek žalobce „byl branou volně přístupný pro kohokoliv, že
žalobci nebylo bráněno v pohybu po tomto pozemku a že drátěné oplocení
postavené na jeho pozemku p. č. 644/639 bylo v rozsáhlé míře narušeno a
umožňovalo tak nerušený přístup k pozemku žalobce“,
na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit. Dovodil-li tedy odvolací soud, že výše
bezdůvodného obohacení se v tomto případě musí odvíjet od výše nájemného
odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v daném místě a čase (aby mohl výlučně
disponovat celým pozemkem pod vlastním uzamčením, musel by žalovaný uzavřít
s jeho vlastníkem nájemní smlouvu k pozemku a pak by také byl nucen hradit
odpovídající nájemné z pozemku bez ohledu na to, jak často a v jakém rozsahu
jej skutečně užíval), jde o závěr správný (v obdobné věci srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, na něj poukázal již
odvolací soud).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] v napadeném
měnícím výroku správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení
má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu
o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné,
a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o
měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Dovolací soud proto
dovolání v části směřující proti výrokům o nákladech řízení podle § 218 písm.
c) a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a
žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2008
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v.r.
předsedkyně senátu