30 Cdo 2000/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy ve věci
žalobce - nezletilého D. N., bytem u matky M. N., zastoupeného Okresním
úřadem v B. jako opatrovníkem, proti žalovanému M. N.,
zastoupenému advokátem, za účasti matky nezletilého M. N., jako vedlejší
účastnice, zastoupené advokátkou, o určení otcovství a o výchovu a výživu
nezletilého, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1112/99, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna
2002, č. j. 24 Co 460/2001-223, t a k t o :
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
poměrů rodičů k nezletilému a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady
státem placených nákladů tohoto řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č.
j. 24 Co 460/2001-223, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou
výroku o výživném, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc
byla v této části vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále též
rozhodl o námitce podjatosti vznesené žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 7. června 2002 a téhož dne
také nabyl právní moci.
Proti potvrzujícím výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dne 1. července 2002 včasné dovolání, doplněné podáním ze
dne 8. listopadu 2002. Dovolatel má zato, že v označené
věci je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") a dovolání podává z
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Dovolatel připomíná, že od samého počátku (řízení) tvrdí, že není a nemůže být
otcem nezletilého žalobce, protože s matkou dítěte nesouložil v době, od které
neprošlo do narození dítěte méně než 180 a více než 300 dnů. Ve svých
výpovědích pravdivě uvedl, že s matkou nezletilého žalobce ukončil kontakt v
únoru 1998, a poté se s ní vůbec nestýkal. Matka nezletilého pak po celou dobu
před žalovaným tajila své těhotenství a po porodu neuvedla žádného otce dítěte.
Žalovaného jako otce uvedla až později. Tyto skutečnosti matka žalobce před
soudem uspokojivě nevysvětlila. Přesto jí (však) soud uvěřil, stejně jako
svědectví jejích rodičů, ač jsou proti žalovanému zaujatí. Soud nevzal řádně v
úvahu svědectví K. Ch. a odmítl i jeho doplňující výslech. Soud odmítl provést
i další žalovaným navrhované důkazy. Podle dovolatele tyto vady řízení měly za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které žalovaného poškodilo.
Dovolatel proto požádal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K posuzovanému dovolání vyjádření podáno nebylo.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1
o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se
dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v této věci se závěrem, že
dovolání žalovaného přípustné není.
Podle § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp.
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek
téhož soudu.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být
založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje
dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda je odůvodněno rozhodnutí
přezkoumat v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
tímto způsobem má však přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je
vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo
o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu.
Vlastní dovolání žalovaného především neuvádí nic, co by relevantním způsobem
zpochybňovalo právní závěry učiněné odvolacím soudem, když za nesprávné právní
posouzení je třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení
věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice
aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Dovolání též
neuvádí takové okolnosti, o nichž by bylo možno tvrdit, že napadené rozhodnutí
činí po právní stránce zásadně významným. Přitom ani sám obsah napadeného
rozhodnutí takový závěr neodůvodňuje.
Proto za situace vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním (§ 242 odst. 1 až
3 o. s. ř.) nelze i s ohledem na již vyložené okolnosti dovodit, že by
dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze případně naplňoval zákonný
předpoklad obsažený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by
se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proto ani z tohoto pohledu není proti tomuto rozhodnutí dána přípustnost
dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho
přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí.
Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o. s. ř. za
situace, kdy dovolání dovolatele bylo odmítnuto, zatímco ostatním účastníkům v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 4. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu