30 Cdo 2003/2018-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zničení vzorku biologického materiálu žalobce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 124/2011, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 3 Co 45/2016-183, takto:
Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2017, č. j. 3 Co 45/2016-183, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 32 C 124/2011-164, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Žalovaná jednající Ministerstvem vnitra podala proti ve výroku označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., obsahuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř) a náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že zničený vzorek DNA již nelze obnovit a žalované by tak jeho zničením vznikla neodstranitelná újma.
Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), může Nejvyšší soud před rozhodnutím o podaném dovolání odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí odvolacího soudu nebo exekucí by mohla být dovolatelce způsobena závažná újma, když jednou zničený vzorek DNA již nelze obnovit, dovolací soud odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí až do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
6. Odvolací soud se po právní stránce ohledně nedůvodnosti nároku na zničení biologického vzorku žalobce ztotožnil se soudem prvního stupně, když shledal, že v mezidobí byl předmětný biologický vzorek spotřebován, a to ke dni 30. 9. 2015, čímž se požadavek na jeho zničení stal nemožným. Ve vztahu k nároku na zničení získaných informací o DNA žalobce uložených v příslušném informačním systému odvolací soud ke dni svého rozhodování konstatoval, že v České republice není dosud přijata zákonná úprava databáze DNA, upravující uchovávání informací.
Bez ní však nelze činit jednoznačné závěry, zejména ohledně doby, po kterou má být konkrétní informace v systémech uchovávána. Odvolací soud uvedl, že Národní databáze DNA byla zřízena závazným pokynem policejního prezidenta. Okolnosti odebírání biologického materiálu, jeho zpracování a další úkony s nimi spojené včetně určitých lhůt, kdy základní lhůta pro uchovávání vzorků je automaticky nastavována na 80 let, jsou upraveny rozkazem policejního prezidenta a dalším pokynem policejního prezidenta.
Odvolací soud poukázal na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), které klade důraz na to, aby byly osobní údaje shromažďovány pouze pro určité slovně vyjádřené legitimní účely a pouze v nezbytném rozsahu, zároveň se vždy musí jednat o přesné a v případě potřeby aktualizované osobní údaje. Nařízení pak výslovně upravuje i právo na výmaz (právo být zapomenut), dále právo na přenositelnost údajů k jinému správci či právo vznést námitku proti zpracování osobních údajů včetně profilování.
Odvolací soud uvedl, že tyto zákonné úpravy by měly být provedeny do 25. 5. 2018. Z uvedeného vyplývá, že odebírání a uchovávání biologických vzorků, respektive vzorků DNA by mělo být prováděno pouze na základě zákona (jako je tomu u jiných členských států Evropské unie), nikoliv na základě podzákonného předpisu, jakým jsou interní akty policejního prezidenta, které jsou navíc neveřejné. V daném případě vzhledem k tomu, že žalobce byl zproštěn obvinění, neexistoval tedy žádný důvod pro další uchovávání jemu odebraného biologického materiálu a vzorku DNA, přičemž přes snahu žalobce došlo k jeho likvidaci teprve po 9 letech.
Žalované ve svých vyjádřeních neuvedly žádné konkrétní důvody, pro něž by z objektivního hlediska bylo zapotřebí předmětné informace o žalobci dál uchovávat. Žalované pouze odkázaly na obecné ustanovení § 42a odst. 1 zákona o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008, o předcházení trestné činnosti při ochraně osob a majetku a odhalování trestné činnosti, což odvolací soud měl v tomto případě za nepostačující.
Odvolací soud se neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, který žalobce s požadavkem na výmaz informací odkázal na řízení prováděné podle interních předpisů Policie ČR, eventuálně Ministerstva vnitra, nemajících povahu zákona a které nejsou veřejně dostupné, neboť takový závěr neodpovídá zásadám vyjádřeným ve výše uvedeném nařízení. Ze všech těchto důvodů odvolací soud posoudil žalobcův nárok na zničení informací jako oprávněný, a proto v této části napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a původní žalované 2) uložil zničit předmětnou informaci.
7. Nejvyšší soud pro přehlednost dodává, že rozsudek odvolacího soudu nebyl dovoláním dotčen v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby o uložení povinnosti zničit vzorek biologického materiálu žalobce získaný odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě, nacházející se v Národní databázi DNA Kriminalistického ústavu Praha a v celém rozsahu ve vztahu žalobce a původní žalované 1). Tím bylo řízení mezi žalobcem a původní žalovanou 1) skončeno a nadále je jako žalovaná označována již jen původní žalovaná 2). II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dne 23. 2. 2018 včasně podaným dovoláním, a to v části výroku I, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná 2) je povinna zničit alfanumerický profil DNA žalobce výmazem z Národní databáze DNA Kriminalistického ústavu Praha do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku. Žalovaná dovolání doplnila svým podáním doručeným soudu dne 27. 3. 2018. Dovolání žalovaná spojila rovněž s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, kterému bylo vyhověno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 2003/2018-207.
9. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje především v otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom podle žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud dospěl k závěru, že v České republice není dosud přijata zákonná úprava databáze DNA upravující uchovávání těchto informací. Žalovaná uvedla, že Policie ČR v souladu s ustanovením § 60 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jež nabyl účinnosti dne 1.
1. 2009, a v souladu s jiným právním předpisem zpracovává informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů. Podle ustanovení § 79 citovaného zákona může Policie ČR zpracovávat osobní údaje včetně citlivých údajů bez souhlasu osoby, pokud je to nezbytné pro plnění jejích úkolů. Podle ustanovení § 65 téhož zákona může Policie ČR odebírat biologické vzorky pro účely budoucí identifikace, přičemž získané osobní údaje zlikviduje, jakmile jejich zpracování není nezbytné pro v tomto ustanovení stanovené účely.
Tím je naplněna výjimka stanovená v ustanovení § 9 písm. i) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Jedněmi ze zpracovávaných údajů, které jsou Policií ČR při plnění zákonných úkolů využívány, jsou tedy i profily DNA, přičemž na tyto citlivé údaje je nutno nahlížet jako na jakékoliv jiné osobní údaje, které Policie ČR v rámci své činnosti využívá. Policie ČR provozuje databázi DNA jako jednu z mnoha evidencí, jež jsou potřebné pro plnění jejích úkolů. Právním základem pro provozování těchto evidencí, respektive pro zpracování osobních údajů, je pak zejména zmíněný § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Dle názoru žalované není důvod, aby databáze DNA byla výjimkou. Současně je v souladu s § 86 písm. a) citovaného zákona stanoven a jasně vymezen účel databáze DNA, jejíž zřízení bylo rovněž ohlášeno na Úřad pro ochranu osobních údajů ve smyslu § 86 písm. b) uvedeného zákona. Navíc žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 4 As 168/2013, v němž mělo být vysloveno, že právní úprava zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace je dostačující a rovněž vyhovující minimálním požadavkům na zákonný podklad zásahu do práva na ochranu soukromého života, a to i tak, jak je formulováno evropskou judikaturou.
Proto nelze než trvat na tom, že databáze DNA je provozována na základě právních předpisů a v souladu s právními předpisy, konkrétně pak v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. a zákonem č. 273/2008 Sb., přičemž příslušná právní úprava je dostatečně konkrétní a předvídatelná. Při zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace v souladu s § 65 zákona č. 273/2008 Sb. se přitom nejedná o neomezené zpracování osobních údajů, když je zohledňováno postavení osoby i povaha trestného činu ve smyslu subjektivní stránky.
Stejně tak je zde vyjádřen limit aplikace v souvislosti s následným zpracováním, uchováváním osobních údajů pro účely identifikace, jednak kritériem souvislosti s úkoly Policie ČR, jež jsou zákonem jasně vymezeny, a jednak kritériem nezbytnosti takového zpracování. Z uvedeného proto podle žalované jednoznačně vyplývá, že zpracování diskutovaných osobních údajů žalobce je prováděno na základě zákonného právního titulu, nikoliv na základě interních aktů řízení policejního prezidenta.
10. Žalovaná je dále přesvědčena, že o nesprávném právním posouzení kvality právní úpravy dané oblasti zpracování osobních údajů svědčí rovněž ta skutečnost, že odvolací soud v napadeném rozsudku zcela nesprávně aplikoval evropský právní předpis, který se na žalovanou, respektive na Policii ČR, jednoznačně nevztahuje. Upozornila, že dne 27. 4. 2016 byl v rámci Evropské unie přijat tzv. balíček předpisů k ochraně osobních údajů, konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/680 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV, v obou případech s použitelností od května 2018. Obecné nařízení o ochraně osobních údajů stanovuje obecná pravidla pro zpracování osobních údajů fyzických osob, oproti tomu v případě tzv. trestněprávní směrnice o ochraně osobních údajů se jedná o speciální právní úpravu vztahující se na zpracování osobních údajů orgány při výkonu „trestněprávních činností“, tedy na zpracování osobních údajů příslušných orgánů, zcela jistě i Policie ČR, za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, včetně ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost a jejich předcházení. Uvedené je logickým a nezbytným projevem specifičnosti a zvláštní povahy činností orgánů provádějících zpracování osobních údajů za těmito stanovenými účely. Pokud se týká konkrétně zpracování citlivých údajů, tedy profilů DNA, vyjadřuje čl. 10 tzv. trestněprávní směrnice o ochraně osobních údajů, že zpracování těchto je povoleno pouze tehdy, pokud je to zcela nezbytné, pokud existují vhodné záruky práv a svobod subjektu údajů a pokud je to povoleno právem Evropské unie nebo členského státu. Ve vztahu k náležitostem právní úpravy při zpracování osobních údajů v této oblasti lze podle žalované dovodit požadavek na přesnost, jasnost a předvídatelnost, nikoliv požadavek na výslovnou specifickou zákonnou úpravu, například provozování databáze DNA.
11. Závěrem žalovaná shrnula, že v případě, kdy Policie ČR uchovává osobní údaje, konkrétně profil DNA žalobce, pachatele úmyslné trestné činnosti, činí tak zcela v souladu s platnou právní úpravou, tudíž se v dané věci nemůže jednat o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce.
12. Žalovaná ještě pro úplnost poukázala na obdobný případ, který v době doplnění dovolání měl být projednáván v řízení o dovolání, a doplnila, že Nejvyšší soud se problematikou odběru vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA zabýval v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, ve kterém dospěl k závěru, že soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci, aby se zdržely neoprávněných zásahů do osobnostních práv osoby, tedy aby po ní nevyžadovaly odběr vzorků DNA pro účely Národní databáze DNA, ani pro žádné jiné účely, které zákon výslovně neumožňuje a které nejsou určeny pro zákonem dovolený účel, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ani podle jiného předpisu soukromého práva. Dále Nejvyšší soud v tomto rozsudku konstatoval, že takový zásah orgánu veřejné moci vůči osobě totiž není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů a jedná se tedy o nárok na ochranu veřejného subjektivního práva, kterým poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví.
13. S ohledem na uvedené žalovaná Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v napadené části zrušil a věc mu vrátil zpět se závazným právním názorem, že zpracování osobních údajů žalobce pro účely budoucí identifikace je oprávněné a v souladu s platnou právní úpravou.
14. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Formální náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky procesního práva, zda může soud rozhodující o nároku na ochranu osobnosti uložit státu zničit informace získané analýzou vzorku DNA včetně alfanumerického profilu žalobce, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je důvodné.
21. V rozsudku ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo ze dne 29.
1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
22. Žalobci měla újma vzniknout dne 27. 6. 2007, tedy poté, co zákon č. 160/2006 Sb. nabyl právní moci. Posoudil-li odvolací soud nárok žalobce podle ustanovení o ochraně osobnosti, namísto toho, aby jej posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., je jeho právní posouzení žalobcova nároku vadné.
23. Otázkou možnosti soudu uložit orgánu veřejné moci povinnost určitým způsobem konat v režimu zákona č. 82/1998 Sb. se Nejvyšší soud zabýval v minulosti opakovaně. Obdobně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, žalobce i v nyní projednávané věci požaduje, aby soud orgánu veřejné moci nařídil odstranit stav, který v důsledku konání orgánu veřejné moci vznikl. Důležité je, že namítaný úkon orgánu veřejné moci (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3279/2012 odběr vzorku slin z dutiny ústní či pokus o něj, ve věci sp. zn. 30 Cdo 942/2016 pořízení obrazovaného záznamu při provádění dopravní kontroly, ve věci sp. zn. 30 Cdo 2960/2017 odběr vzorku slin z dutiny ústní a sejmutí daktyloskopických otisků) byl založen na výkonu pravomoci orgánu veřejné moci.
Pro účely tohoto rozhodnutí není podstatné, zda se jednalo o výkon pravomoci v souladu se zákonem či v rozporu s ním. Provedení úkonu pramenilo z interpretace dotčeného zákonného ustanovení, které takovou pravomoc založilo (mělo založit). Soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani podle zákona č. 82/1998 Sb., ani podle jiného předpisu soukromého práva. Soudy v občanském soudním řízení totiž projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o.
s. ř.). Žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon (zásah) orgánu veřejné moci vůči jeho osobě ovšem není soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů.
24. Žalobce se svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva. Domáhá se tedy toho, aby státní orgány výkonem svých pravomocí nadále nezasahovaly do jeho právní sféry. Takový zásah považuje za nezákonný, odporující platným právním předpisům. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob pak poskytují za zákonem stanovených podmínek ochranu soudy ve správním soudnictví (§ 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.
ř. s.“). Soudy ve správním soudnictví mimo jiné rozhodují o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu [§ 4 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tomu konec konců odpovídá i znění § 82 s. ř. s., podle něhož „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen ‚zásah‘) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Podle § 87 odst. 2 s.
ř. s. „soud rozsudkem … zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval …“ Správním orgánem jsou i orgány moci výkonné [§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], tedy i Policie ČR.
25. Rozhodoval-li odvolací soudu o nároku žalobce na uložení povinnosti zničit alfanumerický profil žalobce získaný z odebraného biologického vzorku žalobce odběrem v červnu 2007 ve věznici v Ostravě, rozhodoval ve věci, ve které neměl věcnou příslušnost. K projednání uvedeného nároku uplatněného žalobcem a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. Podle § 104b odst. 2 o. s. ř. soud v takovém případě (kdy se jedná o ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu) „vysloví, že není věcně příslušný, a rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví.“ Právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení přitom zůstávají zachovány.
26. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o svém zamýšleném procesním postupu i jeho důvodech v souladu s § 104b odst. 4 o. s. ř. informoval účastníky přípisem ze dne 9. 12. 2019, na který reagovala pouze žalovaná, a to souhlasně.
VI. Závěr
27. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl napaden dovoláním a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují ve stejném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. částečně i rozsudek soudu prvního stupně. 28. Protože dovoláním napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do věcné příslušnosti soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, Nejvyšší soud rovněž podle § 243e odst. 2 o. s. ř. rozhodl o postoupení věci krajskému soudu, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který zasáhl do práv žalobce; věcně a místně příslušným soudem v dané věci je Městský soud v Praze jako soud rozhodující ve věcech správního soudnictví (srov. § 7 odst. 2 věta první a druhá soudního řádu správního). 29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu