30 Cdo 2005/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci
žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t., zastoupené
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37
C 92/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 17. prosince 2002, č. j. 1 Co 150/2002- 97, t a k t o :
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č. j.
1 Co 150/2002-97, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 23. ledna 2002, č. j. 37 C 92/2001-51, ve výroku o náhradě
nemajetkové újmy v penězích a o náhradě nákladů řízení, a
pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje.
Dále se zrušuje uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla
žalobci přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích
a ve výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že v tomto rozsahu se věc vrací
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud
jím bylo rozhodnuto o odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního
stupně o přiznání morálního zadostiučinění, se odmítá s tím, že v této
souvislosti nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. ledna 2002, č. j. 37 C 92/2001-51,
uložil žalované odvysílat na televizní stanici ČT 1 v úvodu pořadu \"F.\",
který bude nejbližší po právní moci tohoto rozsudku, omluvu tohoto znění:
\"Omluva J. K.\"
Dne 9. července 2001 v reportáži \"Neproclené auto J. K.\" v pořadu F., byla
uvedena tvrzení - \"je zřejmé, že J. K. porušil dopravní pravidla
ve Velké Británii tím, že tam vůz neodhlásil\", \"jasné je však to, že vůz je
ve Velké Británii stále ještě registrován aj. K. z něj více jak deset let v
rozporu s britskými předpisy neplatí žádné poplatky\", a dále, že \"máme
důvodné podezření, že porušil
i české zákony, konkrétně, že porušil několik celních pravidel, např. auto
neuvedl v celním prohlášení\".
Tato tvrzení reportáže jsou nepravdivá, a proto se za tato nepravdivá tvrzení
J. K. omlouváme.
Česká televize
Dalším výrokem soud prvního stupně zamítl žalobu ve zbytku žádosti
žalobce o omluvu žalované. Ve třetím výroku pak z titulu náhrady
nemajetkové újmy v penězích uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
100.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Ve čtvrtém výroku žalobu
zamítl co do další částky 100.000,- Kč žalobcem žádané náhrady nemajetkové újmy
v penězích. Konečně též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně pokud se týče výroku o přiznání náhrady nemajetkové újmy v
penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen
\"o. z.\") svoje rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že (žalobce) sice zvlášť
závažnou faktickou újmu neprokázal, nicméně soud dospěl k závěru, že vzhledem k
intenzitě a formě zásahu je namístě přiznat žalobci finanční satisfakci ve výši
100.000,- Kč (když
ve zbytku požadované částky byla žaloba zamítnuta).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č.j. 1 Co 150/2002-97,
rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního
řádu (dále jen \"o. s. ř.\") potvrdil v odvoláním žalovanou napadených
vyhovujících výrocích a ve výroku o nákladech řízení s tím, že v rámci současné
částečné změny rozhodnutí soudu prvního stupně byla žaloba zamítnuta v části,
pokud přisouzená omluva měla obsahovat text \"tato tvrzení reportáže jsou
nepravdivá\" a \"nepravdivá\" (poslední věta přisouzené omluvy tak zní: \"Za
tato tvrzení se J. K. omlouváme\".). Konečně rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí ve výroku týkajícím se nároku podle § 13 odst. 2
o. z. odůvodnil tak, že sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že v dané věci
nejsou (!) splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích
podle zmíněného ustanovení. Konstatoval, že shodně se soudem prvního stupně
dovozuje, že předmětné údaje byly z objektivního hlediska způsobilé přivodit
závažnou újmu na cti a důstojnosti žalobce, která je chráněna článkem 10
Listiny základních práv a svobod (uvozené ústavním zákonem č 23/1991 Sb.) a
ustanovením § 11 o. z., když žalobce je jedním z nejsledovanějších médií v
reportáži dáván do souvislosti s nerespektováním právních předpisů, tedy s
nečestným jednáním, což z hlediska intenzity představuje citelný zásah do jeho
osobnostních práv. Těmto okolnostem, za nichž k porušení práva žalobce na
ochranu osobnosti došlo, odpovídá podle názoru odvolacího soudu i přiznaná
náhrada nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. února 2003, přičemž
žalované (dovolatelce) bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne.
Proti všem výrokům uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná
dne 17. dubna 2003 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), resp. § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., když má zato, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno,
přičemž se současně domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud v daném případě řešil
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V dovolání výslovně
uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř.
Pokud se týče výroku, kterým bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy
v penězích, dovolatelka má zato, že se tak stalo za situace, kdy žalobce
neprokázal subjektivní újmu na svých právech, což výslovně uvedl soud prvního
stupně, zatímco odvolací soud dokonce v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že
žalobce nemá mít nárok na přiměřené zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o. z.,
aniž by však změnil (příslušný) výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. Není
proto jasné, podle jakého ustanovení bylo toto zadostiučinění přiznáno. Pokud
by se vycházelo z dikce ustanovení § 13 odst. 2 o. z., pak jeho
předpoklady nebyly naplněny.
Za vadu řízení dovolatelka pokládá to, že podle jejího názoru odvolací soud
uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, ačkoliv jej změnil, čímž se
rozsudek stal zmatečným a účastníkům řízení neskýtá právní jistotu, co jím
mělo být vlastně vyjádřeno. Dále vytýká neprovedení navržených důkazů. Konečně
připomíná závěry odvolacího soudu ve vztahu k pochybením soudu prvního stupně
při koncipování rozsudku, které sice odvolací soud připustil, avšak vzápětí
je bagatelizoval, čímž žalovanému byla odňata jedna instance.
Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu (a stejně tak
i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) zrušen, a aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.
s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
V otázce přípustnosti pak dovolání vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a), resp.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zde však je nezbytné diferencovat mezi
jednotlivými výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Jak vyplývá z obsahu spisu, dovolání žalované, pokud směřuje proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v
Praze
ve výroku o přisouzení satisfakce ve formě omluvy ve smyslu ustanovení § 13
odst. 1 o. z., není v označené věci přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\").
Protože takto by přípustnost dovolání proti uvedenému výroku rozhodnutí
odvolacího soudu mohla být založena pouze již jen ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak dovolací soud neshledal, že by v tomto
případě k naplnění předpokladů daného ustanovení došlo (dovoláním napadené
rozhodnutí v této části nebylo shledáno po právní stránce zásadně významným),
proto rozhodnutí dovolacího soudu v případě tohoto výroku, kterým bylo v
uvedené části odmítnuto dovolání žalované, neobsahuje v souladu s ustanovením
§ 243c odst. 2 o. s. ř. odůvodnění.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu jako celek, aniž by případně
rozlišila jeho jednotlivé výroky. Takto je tedy jejím dovoláním dotčen i
výrok, kterým v rámci faktické změny rozsudku soudu prvního stupně odvolací
soud zčásti žalobu zamítl (když tím z textu přisouzené omluvy vyloučil
některé dílčí pasáže). Zde si je ovšem třeba uvědomit, že dovolání proti
konkrétnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu je oprávněn podat jen ten
účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, resp. kterému
byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma
na jeho právech. Přitom není možno brát v úvahu případné subjektivní
přesvědčení účastníka, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího
soudu byla účastníkovi případně způsobena konkrétní újma, kterou lze odstranit
zrušením napadeného výroku (rozhodnutí).
Jestliže však v posuzovaném případě uvedeného výroku rozsudku odvolacího soudu
došlo k částečnému zamítnutí žaloby směřující proti žalované, pak je třeba mít
zato, že v této části bylo žalované odvolacím soudem vyhověno. Žalovaná proto
v případě tohoto výroku nebyla k odvolání legitimována. V tomto
případě je proto odmítnutí dovolání žalované odůvodněno ustanovením § 243b
odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) téhož zákona.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je v tomto případě odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 ve spojení s § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 o.s.ř. za
situace, když dovolání žalované bylo v této části odmítnuto, zatímco žalobci v
této souvislosti žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Pokud se pak týče napadeného výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok
rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci
částku 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení
§ 13 odst. 2 o. z., pak dovolací soud dospěl k závěru, že naopak v této části
je třeba napadený rozsudek kvalifikovat jako rozhodnutí, které má po právní
stránce zásadní význam, když je patrno, že předmětná otázka byla soudy obou
stupňů řešena v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) Dovolání
proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
v uvedeném výroku v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu (a stejně tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) nelze
v této části považovat za správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je zřejmé, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li
dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to
i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu
spisu, žádná z takovýchto případných vad rozhodnutí odvolacího soudu
nezatížila. Opačná je však situace v případě dovolatelkou v dovolání
uplatněném dovolacím důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.
Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1
o. z. zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby
nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 o. z.) Výši uvedené
náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy
a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 o. z.).
Je nepochybné, že v posuzované věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že
žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobce, což nalezlo svůj odraz v tom, že
žalobci bylo přiznáno právo na přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13
odst. 1 o. z.
ve formě omluvy žalované. Soudy byly dále postaveny před úkol posoudit v žalobě
současně uplatněný požadavek na přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobci
ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o. z., kdy soudy dospěly k závěru, že tento
nárok je skutečně dán, přičemž jako přiměřenou výši tohoto zadostiučinění
považovaly částku 100.000,- Kč. Soud prvního stupně však tento výrok odůvodnil
jen více jak stručně
a pouze velmi obecně, a ve své podstatě nedostatečně, aniž by logicky a jasně
vysvětlil, čím podle jeho názoru byly případně v dané věci naplněny
předpoklady zmíněného ustanovení. Nadto své konečné závěry v tomto smyslu
znejisťuje již úvodním konstatováním, že pokud žalobce požaduje finanční
satisfakci, pak zvlášť závažnou újmu neprokázal.
Fakt, že se soud prvního stupně zákonu odpovídajícím způsobem nikterak
nevypořádal s tím, zda skutečně jsou v této věci naplněny předpoklady pro
přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2
o. z., a pokud ano, pak v jaké výši (§ 13 odst. 3 o. z.), odvolací soud zcela
zřejmě přehlédl. Naopak pouze uvádí, že shodně se soudem prvního stupně
dovozuje, že předmětné údaje byly z objektivního hlediska způsobilé
přivodit závažnou újmu na cti a důstojnosti žalobce (zde pouze připojuje
vlastní úvahu o tom, že žalobce byl jedním z nejsledovanějších médií v
reportáži dáván do souvislosti s nerespektováním právních předpisů,
tedy s nečestným jednáním, což z hlediska intenzity představuje
citelný zásah do jeho osobnostních práv). Nadto nejasnost závěrů odvolacího
soudu v tomto směru umocňuje skutečnost jeho úvodního konstatování (byť zřejmě
ovlivněné písařskou chybou), že sdílí právní závěr soudu prvního stupně, že v
dané věci nejsou splněny předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle zmíněného ustanovení.
Je zřejmé, že soudy obou stupňů zde plně nedocenily skutečnost, že přiznání
zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění zákonných předpokladů,
které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ
individualizovány.
Pro otázku, zda je opravdu namístě přisouzení finančního zadostiučinění, je tak
určujícím zjištění, že se v konkrétním případě nebude jevit jako postačující
\"pouze\" morální zadostiučinění, a dále, že neoprávněným zásahem došlo ke
snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné
míře.
Z uvedeného vyplývá, že při rozhodování o náhradě nemajetkové
újmy v penězích musí být vždy prokázáno, že tu jsou okolnosti,
které dokládají, že v konkrétním případě nestačí jen
přisouzení zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o. z., a to zejména
z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci
(např. s ohledem na jeho postavení v interpersonálních vztazích). Snížení
důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře je
pak třeba vymezit tak, že jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře
fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě,
opakování, trvání
a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její
důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou.
Je proto na soudu hodnotit oprávněnost požadavku na přisouzení náhrady
nemajetkové újmy v penězích tak, zda ke snížení důstojnosti fyzické osoby či
její vážnosti ve společnosti došlo ve značné míře a hodnotit jak podle celkové
povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně musí přihlížet
i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry
výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem
stanovených předpokladů.
Nadto v případě, pokud soud zjistí, že zde jsou předpoklady pro přisouzení
náhrady nemajetkové újmy v penězích, zbývá zodpovědět otázku její výše v
konkrétním případě. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem
volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z
úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a
přezkoumatelná hlediska. Jen tak lze vytvořit záruky, že určením výše
přiznaného peněžitého zadostiučinění dojde k zákonem požadovanému přiměřenému
zmírnění nastalé závažné nemajetkové újmy.
Jak již bylo naznačeno, ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stejně tak
jako z rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud byla žalobci přisouzena náhrada
nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč, nevyplývá, že by se soudy
vyloženými zákonnými předpoklady skutečně také zcela důsledně řídily. Je proto
zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí v uvedeném výroku Vrchního
soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.), což je třeba vztáhnout i na příslušný výrok rozhodnutí ve
věci samé soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto tato
rozhodnutí v uvedených výrocích
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení
soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu