30 Cdo 2013/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy, v právní věci
žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. J. Š.,
správci konkursní podstaty úpadce M. s. r. o., v likvidaci, a 2/ U. T., a. s.,
o určení neexistence zástavního práva, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 48 Cm 262/2000, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 9 Cmo 142/2002-169, t a k
t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2002, č. j. 9 Cmo
142/2002-169, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. října 2001, č. j. 48 Cm 262/2000-
127, určil, že neexistuje zástavní právo, zřízené zástavní smlouvou uzavřenou
mezi společností M. s. r. o., nyní v likvidaci, se sídlem v B., N. č. 591, IČ
…, a společností E., a. s., nyní v likvidaci, se sídlem v D., P. č. 541, IČ …,
ze dne 18. prosince 1992 pod č. 436490/92 a
registrovanou rozhodnutím Státního notářství Praha - západ ze dne 21. prosince
1992 pod sp. zn. III R 3593/92, k nemovitostem vyjmenovaným v uvedeném výroku.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo především z úvah, že odstoupením od
smlouvy se smlouva ruší od samého počátku a hledí se na ni, jako by
neexistovala. Vzhledem k platnému odstoupení od kupní smlouvy bylo proto třeba
posoudit zástavní smlouvu podle § 151d občanského zákoníku (dále jen \"o.
z.\"), neboť M., s. r. o. (tak) dala do zástavy cizí věc. Žalobce nikdy nedal
souhlas k zastavení předmětných nemovitostí. Odevzdáním věci zástavnímu
věřiteli podle uvedeného ustanovení se u nemovitostí rozumí zápis zástavního
práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že
zástavní věřitel (zde právní předchůdce druhého žalovaného) nejednal v dobré
víře, protože byl seznámen s obsahem kupní smlouvy. Za situace, kdy nebyla
zaplacena celá kupní cena, o čemž zástavní věřitel věděl, nemohl jednat v dobré
víře, že je M. s. r. o. oprávněna předmětné nemovitosti zastavit. Proto soud
prvního stupně dospěl ke konečnému závěru, že předmětná zástavní smlouva je
podle ustanovení § 39 o. z. neplatná pro rozpor s ustanovením § 151d
odst. 1 o. z., takže zástavní právo k uvedeným nemovitostem neexistuje.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2002, č.
j. 9 Cmo 142/2002-169, rozsudek soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\")
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u žalobce je dán
naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c)
o. s. ř. Připomněl též, že skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky
sporné, takže vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně
- především ze zjištění, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy, a že
druhý žalovaný je právním nástupcem původního zástavního věřitele E., a. s.
Odvolací soud dále mimo jiné souhlasil se závěrem, že odstoupením od kupní
smlouvy byla tato smlouva zrušena s ohledem na ustanovení § 48 odst. 2 o. z. s
účinky ex tunc, takže v právních vztazích účastníků smlouvy nastal právní
stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Žalobce tak nikdy nepřestal být
vlastníkem zastavených nemovitostí. Proto v důsledku toho společnost M., s. r.
o. dala zástavní smlouvou do zástavy cizí věc, neboť v době uzavření této
smlouvy jí nesvědčilo vlastnické právo k zastavovaným pozemkům.
Odvolací soud se dále zabýval aplikací ustanovení § 151d odst. 1 o. z. ve
znění účinném v době uzavírání zástavní smlouvy, a to zejména tím, zda
předpoklady zmíněného ustanovení jsou použitelné i na nemovitou věc. Při tomto
zkoumání si byl výslovně vědom toho, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne
26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99 zaujal v obdobné věci právní názor,
že zmíněné ustanovení se vztahuje i na věci nemovité, a že odevzdáním věci
nemovité zástavnímu věřiteli je nutno rozumět zápis do katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále připomněl, že současná právní úprava obsažená v ustanovení
§ 161 o. z. se v případech, kdy dá někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu
vlastníka, vztahuje toliko na věci movité.
Při výkladu dříve platného ustanovení § 151d odst. 1 o. z. pak odvolací soud
dospěl k závěru, že není žádný právní důvod, proč by mělo být odevzdání věci
nemovité zástavnímu věřiteli ztotožňováno s registrací zástavní smlouvy
provedenou tehdejším státním notářstvím. Připomněl, že není žádného zákonného
důvodu, proč by při uzavírání zástavní smlouvy měl zástavce odevzdat
nemovitost zástavnímu věřiteli, tj. proč by měl zástavnímu věřiteli umožnit
např. držet nemovitost. Ze systematického hlediska odvolací soud dospěl k
závěru, že podle § 151d odst. 1 o. z. bylo možno odevzdat zástavnímu věřiteli
pouze věc movitou. Je proto vyloučen vznik zástavního práva postupem podle
zmíněného ustanovení, dal-li nevlastník do zástavy věc nemovitou bez souhlasu
jejího vlastníka. Proto již odvolací soud nehodnotil, zda zástavní věřitel byl
při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, protože se jednalo o
okolnost irelevantní, když zástavní právo v daném případě nevzniklo.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 15. července 2002 (téhož
dne bylo doručeno druhému žalovanému).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dne 14. srpna 2002
včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Odvolacímu soudu pak vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především nesouhlasí s názorem, že byla-li odstoupením od smlouvy
zrušena smlouva s účinky od počátku (§ 48 odst. 2 o. z.), nastává v právních
vztazích účastníků stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě nedošlo, a to i
tehdy, když původní kupující v mezidobí uzavřel novou smlouvu o převodu věci na
další subjekt. Za nesprávný považuje i právní názor odvolacího soudu, že
ustanovení § 151d o. z., které platilo v době zřízení zástavního práva, se
vztahovalo jen na movité věci, a že registraci smlouvy státním notářstvím nelze
považovat za odevzdání věci.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (stejně
jako soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce a navrhl odmítnutí, resp.
zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání druhého žalovaného bylo podáno oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241
o. s. ř., stalo se tak v průběhu dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením §
240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání se opírá se o možný
případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když
dovolací soud dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam. Dovolání pak fakticky vychází z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud poté přezkoumal
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242
odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Ze znění ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného
ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné,
přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady
nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání
žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení, neuvádí a
ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto
dále zabýval výtkami dovolatelem v jeho dovolání výslovně uvedenými.
Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to stanoveno v občanském
zákoníku nebo účastníky dohodnuto (§ 48 odst. 1 o.z.). Odstoupením od smlouvy
se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo
účastníky dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 o. z.).
Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která
má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne
zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli, a ten ji přijme v
dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 151d odst. 1 věta první
o. z. ve znění účinném do 31. prosince 2000).
V případě první z výtek dovolatele se v posuzovaném případě dovolací soud
ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, týkajícím se následků odstoupení od
smlouvy ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 o. z. Takto odstoupením od smlouvy o
převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl
účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Následný zápis
vlastnického práva v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní
účinky a provádí se záznamem (§ 7 odst. 1 zákona č. 165/1995 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Tento závěr platí i v případě, že dříve, než došlo k
odstoupení od smlouvy, nabyvatel nemovitost převedl na další osobu, a tato
osoba nabyla nemovitost v dobré víře (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000). Tento
závěr je pak ostatně i plně v souladu se stanoviskem Občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2000,
sp. zn. Cpjn 38/98, přičemž dovolací soud tento názor akceptuje.
Odlišná je však situace, pokud se odvolací soud zabýval výkladem ustanovení §
151d odst. 1 o. z. Ač - jak již bylo konstatováno - si odvolací soud byl
vědom, že daná problematika byla vyložena např. již zmíněným rozhodnutím
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, zaujal
při výkladu tohoto ustanovení odlišný právní názor. Odvolací soud zde
nedocenil skutečnost, že tehdejší úprava obsažená ve zmíněném ustanovení
skutečně nevylučovala, aby byla vztažena též na věci nemovité (to na rozdíl
od aktuální úpravy obsažené v ustanovení § 161 o. z.). Přitom zmíněné
rozhodnutí, od jehož závěrů se odvolací soud při vlastním rozhodování odchýlil,
danou otázku zcela jasně a přehledně vysvětlovalo se závěrem, že za podmínek
uvedených v ustanovení § 151d odst. 1 o. z. (ve znění účinném před prvním
lednem 2001) vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda je
zástavou movitá věc nebo nemovitost, přičemž odevzdáním nemovitosti ve smlouvě
uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad
zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (obdobně lze srovnat
mimo jiné např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. listopadu
2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000). Odstoupení od smlouvy o převodu nemovitosti
podle ustanovení § 48 odst. 2 o. z. proto nezpůsobovalo současný zánik
zástavního práva k nemovitosti zřízeného v mezidobí jejím nabyvatelem.
Za tohoto stavu je třeba mít zato, že pokud odvolací soud
dospěl k odlišnému závěru, že ustanovení § 151d odst. 1
o. z. se nevztahovalo na zastavení věcí nemovitých, již nevážil (jak sám ve
svém rozhodnutí výslovně uvedl), zda byly v souzené věci naplněny
ostatní předpoklady tohoto ustanovení, nemohl věc posoudit správně.
S ohledem na uvedenou skutečnost je proto patrné, že dovoláním napadené
rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v Praze nelze pokládat za správné (§
243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto napadené
rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta první o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu