30 Cdo 2021/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyň a) D. F., a b) H. T., obou zastoupených advokátem, za
účasti 1) I., inženýrské a realitní organizace P., a 2) P. f. Č. r., o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 16 C 100/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne
28. dubna 2005, č. j. 53 Co 102/2004 - 67, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Právní předchůdci žalobkyň V. T. a R. T. se žalobou podanou podle § 244 a násl.
o. s. ř. domáhali, „aby soud určil, že jsou každý jednou ideální polovinou
podílovými spoluvlastníky parcely č. 3124/1 - ostatní plocha o výměře 31.556 m2
v k. ú. S., obec P. (dle PK části parcely č. 266 - role o původní celkové
výměře 51.290 m2), vzniklé podle geometrického plánu č. 599-357-35/92
ze dne 21. 10. 1992 a geometrického plánu č. 892-100/94 ze dne 1. 3. 1995“.
Žalobu odůvodnili zejména tím, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu h.
m. P. ze dne 13. 7. 2001, č. j. PÚ 410/91/6, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“), bylo
rozhodnuto tak, že žalobci nejsou vlastníky uvedeného pozemku, neboť jej nelze
vydat z důvodu jeho zastavěnosti
ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Tímto rozhodnutím byli
žalobci dotčeni na svých právech, neboť bylo vydáno na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, když stavby, které se na něm nacházejí, byly
vesměs vystavěny
v průběhu let 1995 - 1998.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 11. 2003, č. j. 16 C 100/2003 –
32, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V předchozím řízení před
pozemkovým úřadem nebylo citovaným rozhodnutím uplatněnému restitučnímu nároku
žalobců vyhověno s odůvodněním, že předmětný pozemek je zastavěn komplexem
sídlištního typu – stavbou 4.20 KBV N. B., tj. objekty bytové a občanské
vybavenosti a komunikacemi, přičemž menší plochy jsou pozemky, které s těmito
stavbami bezprostředně souvisí a jsou nezbytně nutné k jejich provozu, a vydání
pozemku tak brání ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soud prvního stupně
vzal
za prokázané, že žalobci jako původní spoluvlastníci uvedeného pozemku jsou
oprávněnými osobami podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, že k přechodu pozemku na
stát
v roce 1966 došlo způsobem uvedeným v ust. § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě a
že první účastník je ve smyslu tohoto zákona osobou povinnou. Dále bylo
zjištěno, že dne 5. 3. 1981 bylo Útvarem hlavního architekta pro h. m. P.
vydáno rozhodnutí
o umístění stavby, a to obytného souboru N. B., stavba KBV a PI J. města I.,
které nabylo právní moci dne 8. 5. 1981, a jeho platnost byla posléze
pravomocným rozhodnutím uvedeného orgánu prodloužena. Na základě tohoto
územního rozhodnutí byla postupně od roku 1983 vydávána stavební povolení na
části obytného souboru N. B. Dne 30. 9. 1987 bylo bývalým Obvodním národním
výborem v P. vydáno pravomocné stavební povolení na stavbu 4.20 KBV N. B. jako
součást J. města I. v P., k. ú. J., tato stavba byla zahájena v říjnu 1987 a na
předmětném pozemku bylo vybudováno několik obytných objektů, škola a bazén,
dále inženýrské sítě a veřejné osvětlení. Při právním posouzení věci vycházel
soud prvního stupně z ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a dovodil, že i
když jednotlivé části stavby obytného komplexu sídliště 4.20 N. B. byly
realizovány postupně od října 1987 až po celá devadesátá léta 20. století,
jedná se
o jednu komplexní stavbu, pročež není rozhodné, kdy bylo započato s výstavbou
jednotlivých objektů na konkrétních pozemcích. Všechny objekty realizované v
rámci bytové výstavby areálu KBV 4.20 N. B. spolu funkčně a technologicky
souvisejí, vzájemně se podmiňují a tvoří jeden celek. Předmětnou nemovitost
proto
z důvodu zákonné překážky stanovené v ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
nelze žalobcům vydat, resp. nelze vyslovit, že jsou jejími vlastníky. Vydat
nelze ani jednotlivé pozemky, které nyní tvoří původní pozemek parc. č. 3124/1
- ostatní plocha o výměře 31.556 m2 v kat. ú. S., tak jak byl vymezen
geometrickým plánem ze dne 1. 3. 1995, neboť jednotlivé části stavby se
nacházejí v různých formách na všech pozemcích.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání; vzhledem k tomu, že oba
v průběhu odvolacího řízení zemřeli, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze
dne
1. 2. 2005, č. j. 53 Co 102/2004 - 58, podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř., že v
řízení bude nadále pokračováno s jejich dědičkami - dcerami MUDr. D. F. a Mgr.
D. T. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 53 Co 102/2005 - 67, Městský soud v
Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění obvodního soudu a
ztotožnil se i s jeho závěry právními. Poukázal na to, že otázka, zda vydání
nemovitosti brání překážka jejího zastavění ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm.
c) zákona o půdě, byla řešena opakovaně jak pozemkovým úřadem tak i soudem a že
nemá důvodu na již dříve vyjádřeném názoru nic měnit. V daném případě, kdy se v
souvislosti s výstavbou areálu KBV 4.20 N. B. jednalo o stavbu velkého rozsahu
prováděnou v souladu
s platným územním rozhodnutím a stavebním povolením postupně, a to již několik
let před účinností zákona o půdě, nejedná se o účelovou realizaci staveb po
datu účinnosti tohoto zákona na pozemku, ohledně nějž byl uplatněn restituční
nárok. Je proto třeba
na zastavěnost pozemku ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
nahlížet právě s ohledem na pravomocné stavební povolení, podle něhož byla
stavba realizována a postupně dokončována, a to jako jeden celek. Jiný výklad
by podle názoru odvolacího soudu odporoval smyslu zákona o půdě, jehož účelem
bylo nejen zmírnit následky některých majetkových křivd, nýbrž dosáhnout též
zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických
vztahů k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s
požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. „Obnovení původních
vlastnických vztahů“ k pozemkům, na nichž byla umístěna stavba, která je podle
stavebního povolení postupně realizována a dokončována, však takovému účelu
zákona o půdě neodpovídá. Za smyslu zákonu
o půdě odporující je nutno považovat i požadavek žalobců na eventuální
geometrické oddělení jednotlivých objektů spolu s částí pozemku nezbytně nutnou
k provozu té které jednotlivé stavby a vydání zbývajících bezprostředně
nezastavěných ploch, neboť je třeba na celý komplex KBV 4.20 v N. B. nahlížet
jako na stavbu jedinou
s tím, že případné vydání jednotlivých vzájemně nespojených částí původního
pozemku nacházejících se mezi komunikacemi, domy a dalšími objekty občanské
vybavenosti celého sídlištního areálu zcela jistě nelze považovat za postup
odpovídající úmyslu zákonodárce. Žalobci v odvolání akcentový nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 754/01 na uvedeném závěru nemůže nic změnit. Právě v
takových případech, jakým je projednávaný spor, umožňuje zákon o půdě
poskytnout oprávněným osobám náhradu
za pozemek, který nelze vydat, z čehož je zřejmé, že vydání původního pozemku
je tímto zákonem považováno za princip primární, nikoliv však jediný, jímž je
možno majetkovou újmu způsobenou totalitním režimem kompenzovat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z
důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť mají za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z důvodu, že
řeší právní otázku, která dovolacím soudem nebyla doposud jednoznačně vyřešena
a kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí se
závěry správního orgánů ani soudů obou stupňů a jsou přesvědčeny o tom, že
právní otázku existence či neexistence důvodů pro nevydání předmětných
nemovitostí podle „§ 11 odst. 3 písm. c) zákona
o půdě“ [správně zřejmě § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] posoudily
nesprávně. Podle jejich názoru totiž hodnocení celého komplexu budov KBV 4.20
N. B. jako jediné stavby ve smyslu citovaného ustanovení nemůže obstát, neboť
to popírá jeho smysl a „v podstatě legalizuje cílenou a laxním postupem
správního orgánu umožněnou zástavbu předmětných nemovitostí jednotlivými
stavbami po roce 1991“. Poukazují
na to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s jejich námitkou, že jednotlivé
stavby byly prováděny na základě zvláštních stavebních povolení, a v tomto
směru neprovedly navržené dokazování stavební dokumentací. Podle dovolatelek
však jde o otázku zásadní, neboť komplex KBV 4.20 N. B. je komplexem
urbanistickým a nikoliv technologickým, a proto nelze souhlasit s názorem soudů
obou stupňů, že jednotlivé stavby se vzájemně podmiňují a že tvoří jeden
stavebně-technický celek. Zdůrazňují, že otázku vymezení pojmu stavba řeší ust.
§ 119 odst. 2 a ust. § 120 odst. 1, 2 obč. zák. a dále zákon č. 344/1992 Sb.,
které za stavbu považují jednotlivou nemovitou věc, zpravidla samostatně
evidovanou v katastru nemovitostí. Za jednu stavbu proto nelze považovat více
jednotlivých nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí na více listech
vlastnictví, jak je tomu v daném případě. Jediným a obsahu zákona o půdě
akceptovatelným postupem při výkladu ust. § 11 odst. 3 písm. c) zákona o půdě
je proto zkoumání, která konkrétní stavba komplexu KBV 4.20 N. B. byla (z
hlediska vydání stavebního povolení k jejímu provedení) zahájena před rokem
1991. Jiný výklad tohoto ustanovení, zejména pojímání celého komplexu za stavbu
jedinou, je podle dovolatelek jen účelovým a extenzivním výkladem jdoucím nad
rámec zákonné úpravy a proti jejímu smyslu. Kromě toho se dovolatelky
domnívají, že u řady staveb obytného komplexu nebyla splněna podmínka jejich
zahájení do dvou let
od vydání stavebního povolení. Odhlédnout nelze ani od toho, že provedení
jednotlivých staveb bylo realizováno různými investory bez faktické vzájemné
podmíněnosti. S poukazem na nález Ústavního soudu I. ÚS sp. zn. 754/01 soudům
obou stupňů dále vytýkají, že nevyžádaly geometrický plán k zaměření a oddělení
nezastavěných částí nemovitostí, za něž je nutno považovat místa osázená
zelení, hřiště apod., přičemž - v případě jejich vydání - by bylo jen na
žalobkyních se rozhodnout, jak s takovými nefunkčními celky nakládat. V rozporu
s citovaným nálezem Ústavního soudu je i názor odvolacího soudu, že účelem
zákona o půdě bylo především zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu v souladu
s požadavky na rozvoj venkova a tvorbu krajiny a životního prostředí, neboť tak
zcela pomíjí, že smyslem tohoto zákona bylo zejména napravit majetkové křivdy.
Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnými osobami, účastnicemi řízení, řádně zastoupenými
advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku
s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do
stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do
dvou let
od vydání stavebního povolení.
Již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, č. j. 15 Ca
46/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/94, a
dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1000/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/99, byl zaujat právní
názor, že „zastavěním pozemku ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou
hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu
využití pozemku“. V rozsudku ze dne 29. 2. 1999, č. j. 10 Ca 24/94, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/95, Krajský soud v Praze
vyslovil, že „pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat [ve smyslu
ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], je rozhodující pouze to, zda stavba
brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoliv její
velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití“. Krajský soud v
Brně pak v rozsudku ze dne 4. 1. 1994, sp. zn. 29 Ca 177/93, uveřejněném v
časopise Právní rozhledy, uvedl, že „ustanovení § 11 odst. 1 písm. c), věta za
středníkem, zákona o půdě je nutno vykládat v návaznosti na úvodní ustanovení
tohoto zákona. Hovoří-li zákon
o zemědělské výrobě nebo zemědělském využití pozemku, má na mysli možnost
zemědělsky obhospodařovat půdu“.
Smysl a účel zákona o půdě je vyjádřen v preambuli tohoto zákona, v níž se
deklaruje snaha tímto zákonem zmírnit následky některých majetkových křivd, k
nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v letech 1948 až
1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních
vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se
zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a
životního prostředí.
V nálezu sp. zn. ÚS 176/03 Ústavní soud zaujal názor, že „institut překážek
ve vydání nemovitosti podle ust. § 11 zákona o půdě je institutem stanovujícím
výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního
veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou,
zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které
v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem
na vydání původních pozemků a které by
s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku
v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních
předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a
instituty obsažené
v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v
maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem
úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou
občanskoprávní vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech proto
nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích
veřejného práva (práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním případě volit
takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce
a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na
vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu“.
Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01,
v němž dovodil, že „zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl
původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, a pouze výjimečně, jsou-li beze
všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. § 11,
pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví
státu zastavěn, uvádí zákon v ust. § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest
samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za
zastavěnou část pozemku se přitom považuje část,
na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související
a nezbytně nutná k provozu stavby“. Dále Ústavní soud z obecného hlediska
připomenul, že „podle zák. č. 220/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky,
na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití
takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze
staveb uvedených v ust.
§ 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a že zákon o půdě sice počítá se
zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá,
že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že
zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k
ní“ (viz závěry uvedené v nálezu sp. zn. II. 747/2000 a v usnesení Ústavního
soudu ČR, svazek 26, nález č. 63).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že předmětný pozemek, k němuž byl uplatněn
restituční nárok, byl na základě pravomocného stavebního povolení vydaného dne
30. 9. 1987 bývalým Obvodním národním výborem v P. zahrnut do výstavby obytného
souboru sídliště KBV 4.20 N. B. jako součást J. města I. v P., k. ú. J., že
tato stavba byla zahájena v říjnu 1987 a že na předmětném pozemku bylo
vybudováno několik obytných objektů, škola a bazén, dále inženýrské sítě a
veřejné osvětlení.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem dovolatelek, že právní řád
v soukromoprávních vztazích pod pojmem stavba rozumí jednotlivé části souboru
staveb obytného sídliště, které představují věc v právním smyslu a které se
nacházejí
na jednotlivých konkrétních pozemcích, nicméně má za to, že pojem zahájení
stavby uvedený v ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je v daném případě
třeba vykládat extenzivněji, jak to učinil odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně). Jestliže totiž ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětný
pozemek byl podle rozhodnutí
o umístění stavby, a to obytného souboru N. B., stavba KBV a PI J. města I.,
vydaného Útvarem hlavního architekta pro h. m. P., které nabylo právní moci dne
8. 5. 1981, a jehož platnost byla posléze pravomocným rozhodnutím uvedeného
orgánu prodloužena, i podle stavebního povolení, vydaného dne 30. 9. 1987
bývalým Obvodním národním výborem v P. na výstavbu obytného souboru sídliště
4.20 KBV N. B. jako součásti J. města I. v P., k. ú. J., spolu s dalšími
pozemky určen k tomu, aby na něm byl v rámci komplexní bytové výstavby
vybudován obytný soubor sídliště 4.20 KBV N. B., který spočíval ve vystavění
bytových objektů s příslušnými obslužnými objekty, školy, bazénu, inženýrských
sítí a veřejného osvětlení, přičemž stavební povolení ze dne 30. 9. 1987 bylo
vydáno nikoliv na výstavbu každé jednotlivé stavby (budovy), nýbrž na celý
soubor obytných a dalších staveb sídliště 4.20 KBV N. B., je pro okamžik
zahájení takového souboru staveb třeba vycházet z data zahájení stavby sídliště
jako celku, k němu došlo v říjnu 1987, tedy do 2 let od vydání stavebního
povolení. Byť se po dokončení a kolaudaci staly obytné domy na sídlišti
i jiné stavby na něm vybudované (budova školy, bazén) samostatnými věcmi v
právním slova smyslu, bylo by v daném případě v rozporu s účelem i smyslem
zákona o půdě, vyjádřeném v jeho preambuli, vyložit uvedený pojem zahájení
stavby jiným způsobem, neboť i když tento zákon sleduje primárně nápravu
některých majetkových křivd, byla stavba sídliště KBV 4.20 N. B., jako součást
J. města I. v P., k. ú. J., pojímána a projektována jako sídlištní obytný celek
od počátku a rovněž tak i ve stavebním povolení vydaném v roce 1987. Kromě
důvodů pro zamítnutí žaloby uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů je s
ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i odvolacích
soudů třeba přihlédnout k tomu, že předmětný pozemek byl v rámci výstavby
sídliště zastavěn trvalými stavbami majícími povahu nemovitostí (obytné domy) a
mající za následek trvalou změnu využití předmětného pozemku, které brání jeho
zemědělskému nebo lesnímu využití. Takováto interpretace citovaného ustanovení
současně respektuje proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku žalobkyň
na vydání původního pozemku, na němž bylo po jeho převodu do vlastnictví státu
vybudováno sídliště komplexní bytové výstavby, a prosazením veřejného zájmu
týkajícího se vlastnických poměrů v již vybudovaném a dokončeném sídlišti v
lokalitě N. B., jehož součástí jsou místa osázená zelení, hřiště apod.
Odvolacímu soudu nelze tudíž vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže
dospěl k závěru, že vydání předmětného pozemku brání ve smyslu ust. § 11 odst.
1 písm. c) zákona o půdě [dovolatelky nesprávně uvádějí ust. § 11 odst. 3 písm.
c) zákona o půdě] jeho zastavěnost stavbami, které vylučují zemědělské nebo
lesní využití tohoto pozemku a které z hlediska stavebně technického nejsou
stavbami uvedenými
v tomto ustanovení (stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná nebo umístěná
pod povrchem země). Poukaz dovolatelek na nález Ústavního soudu I. ÚS 754/01
není podle názoru dovolacího soudu v daném případě zcela přiléhavý, neboť v něm
byla řešena otázka restitučního nároku na vydání pozemků podle zákona o půdě,
které tvořily rekreační areál, z velké části nezastavěný stavbami, v němž se
nacházelo volné prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětské
hřiště.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry uvedenými
v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo
1650/2005 (byť bylo vydáno později), nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř. a dovolání proti němu není tudíž ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž
existenci spatřují v tom, že v řízení nebyl nevyžádán geometrický plán k
zaměření a oddělení nezastavěných částí nemovitostí a důkaz stavební
dokumentací, neboť případnými vadami podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného
dovolání. Námitka dovolatelek, že jednotlivé stavby byly prováděny na základě
zvláštních stavebních povolení, nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací
soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemají s ohledem
na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a ostatním
účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června
2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu