30 Cdo 203/2003

30 Cdo 203/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci

žalobce I. P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému

advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.

24 C 19/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze

dne 26. září 2001, č. j. 1 Co 64/2001-118,

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. září 2001, č. j. 1 Co 64/2001-

118, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. září 1999, č. j. 24 C 19/98-64,

zamítl žalobu jednak na určení, že jednáním žalovaného, spočívajícím v tom, že

dne 13. února 1998 znemožnil žalobci odchod a odjezd ze dvora mlýna v K., část

N., bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva žalobce na osobní

svobodu, jednak aby bylo žalovanému uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku

omluvit se žalobci formou písemného podání doručeného žalobci ve znění:

\"Dne 13. února 1998 jsem vám svým jednáním znemožnil odchod a odjezd ze dvora

mlýna v K., část N., čímž jsem neoprávněně zasáhl do vašeho ústavně zaručeného

práva na osobní svobodu. Za toto své jednání se vám omlouvám\". Soud prvního

stupně též rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených

nákladů tohoto řízení.

Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že žalobce bez

předchozí domluvy se žalovaným vjel se svým osobním automobilem do soukromého

objektu žalovaného - dvora s mlýnem. I přesto, že žalovaný pracoval ve mlýně,

přišel žalobce za žalovaným s úmyslem vyřešit otázku přerušené dodávky

elektrické energie

v družstvu K., v jehož objektu se nachází hala akciové společnosti, jejímž

předsedou představenstva žalobce je. Mezi oběma účastníky (tehdy) došlo k

neshodě, která vyústila ve fyzickou rozepři. Ta vedla žalovaného k tomu, že

vyzval svého syna, aby zavolal policii. Do příjezdu policie byla vrata objektu

zavřena. I žalobce pak potvrdil, že si byl vědom, že svým osobním automobilem

vjel do soukromého objektu žalovaného, aniž byl k tomu předem vyzván či jiným

způsobem byl se žalovaným na setkání s ním předem dohodnut. Důvodem návštěvy

žalovaného přitom byly především otázky týkající se problémů právnických osob,

jejichž představiteli jsou oba účastníci řízení. Soud prvního stupně takto

dovodil, že žalobce porušil právo žalovaného na nedotknutelnost jeho obydlí.

Protože navíc mezi oběma účastníky došlo k fyzickému střetu, povolal žalovaný k

vyřešení tohoto sporu policii, a protože měl zájem, aby oba účastníci byli

příjezdu policie přítomni, uzavřením vrat znemožnil žalobci výjezd ze dvora.

Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen

\"o. z.\") vzal výše uvedené skutečnosti za skutkový základ svého rozhodnutí,

kdy dále mimo jiné připomněl, že ještě před vznikem fyzického konfliktu mezi

účastníky, žalovaný žalobce vyzval k odchodu z jeho soukromých prostor. K

znemožnění odchodu žalobce odtud došlo teprve poté, kdy mezi účastníky došlo k

fyzickému střetu, který nabyl takového rozměru, že se žalovaný rozhodl pro

urovnání této (následně vzniklé) záležitosti za asistence policie. K tomu

učinil opatření, která neumožnila žalobci odjet ze soukromého pozemku

žalovaného. Soud prvního stupně tak dovodil, že se žalovaný (tímto způsobem)

nedopustil neoprávněného jednání a tím zásahu do práva na ochranu osobnosti

žalobce, tedy do jeho práva na osobní svobodu.

Poté k odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. dubna 2000,

č. j. 1 Co 25/2000-79, tento rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že

určil, že jednáním žalovaného, spočívajícím v tom, že dne 13. února 1998

znemožnil žalobci odchod a odjezd ze dvora v K., část N., bylo neoprávněně

zasaženo do ústavně zaručeného práva žalobce na osobní svobodu, jednak bylo

žalovanému uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku omluvit se žalobci formou

písemného podání doručeného žalobci ve znění: \"Dne 13. února 1998 jsem vám

svým jednáním znemožnil odchod a odjezd ze dvora mlýna v K., část N., čímž jsem

neoprávněně zasáhl do vašeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu. Za

toto své jednání se vám omlouvám\". Rozhodl dále o náhradě nákladů řízení před

soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.

V odůvodnění výroku ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že přejímá jako

správná skutková zjištění krajského soudu, která jsou obsažena v odůvodnění

napadeného rozhodnutí a na ta pro stručnost odkázal. Při právním hodnocení věci

pak vycházel především z ustanovení § 11 občanského zákoníku (dále jen \"o.

z.\") spolu

s ustanovením § 76 trestního řádu. Dále konstatoval, že mezi stranami je

nesporné, že žalovaný po roztržce mezi účastníky uzavřel bránu ode dvora,

aby žalobci znemožnil odjezd (odchod). Omezil tedy jeho osobní svobodu a

zasáhl tak do jeho osobnostních práv. Soud současně připomněl, že však dále jde

o to, zda byl či nebyl tento zásah neoprávněný, tedy zda šlo o přiměřený způsob

výkonu subjektivního práva stanoveného zákonem - konkrétně ustanovením § 76

odst. 2 věty první trestního řádu. Odvolací soud věc zhodnotil tak, že ve

zmíněném ustanovení trestního řádu je zakotveno právo kohokoliv omezit osobní

svobodu jiné osoby, a to ze zákonem stanovených podmínek. Přiměřené využití

takového práva vylučuje neoprávněnost zásahu, i když by jednoznačně došlo k

omezení osobní svobody. I pokud by se žalovaný subjektivně domníval, že se

žalobce dopustil trestné činnosti (ať již vstupem do jeho objektu či slovním,

případně i fyzickým napadením), protože však tvrzený útok skončil (žalobce

chtěl objekt opustit), totožnost byla žalovanému dobře známa a nebylo mu třeba

bránit v odchodu, aby došlo k zamezení útěku či zajištění důkazu, nebyl vůbec

oprávněn využít výše uvedeného subjektivního práva daného zákonem, takže byl

zásah žalovaného do osobní svobody žalobce neoprávněný.

O dovolání žalovaného, kterým napadl uvedený rozsudek soudu druhého stupně

rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. října 2000 pod č. j.

30 Cdo 1683/2000-106 tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil

a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění tohoto

svého rozhodnutí uvedl, že s odvolacím soudem je nezbytné souhlasit potud,

pokud deklaroval nezbytnost zabývat se tím, zda zásah do osobnostní sféry

žalobce měl povahu zásahu neoprávněného či naopak oprávněného. Náležité též

bylo, pokud dospěl

k závěru, že je třeba přihlédnout k obsahu ustanovení § 76 trestního řádu

podávajícímu úpravu předpokladů zadržení podezřelé osoby. V dalším však již měl

dovolací soud zato, že s odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, jak zmíněné

ustanovení

v souvislosti s projednávaným případem vyložil.

Dovolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 76 odst. 2

trestního řádu osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu

nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její

totožnosti, k zamezení útěku nebo zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu

předat ihned vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených

sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky.

Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů

omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Podle čtvrtého odstavce věty první

uvedeného ustanovení vyšetřovatel, který zadržení provedl, nebo kterému byla

podle zmíněného druhého odstavce odevzdána osoba přistižená při trestném činu,

ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo

důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou.

Dovolací soud vyložil, že je především nepochybné, že na tom, kdo podle

zmíněného ustanovení omezuje osobní svobodu fyzické osoby, není, aby

kvalifikovaně a nezvratně posoudil, že skutečně byl takto spáchán trestný čin,

neboť k tomu jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Důležitá je proto

podmínka, že takovouto osobu je pak třeba ihned předat vyšetřovateli nebo

policejnímu orgánu nebo alespoň některému z těchto orgánů omezení osobní

svobody bez odkladu oznámit. Je pak na takovém orgánu uvážit, zda bylo

především podezření rozptýleno, či nikoliv.

Dikce ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu umožňuje komukoliv zadržet osobu

přistiženou nejen při trestném činu, ale navíc i \"bezprostředně poté\". Není

proto odůvodněné, pokud odvolací soud tehdy výslovně vzal za právně významnou

skutečnost, že v posuzovaném případě již útok ze strany žalobce skončil. Soud

druhého stupně tak nemohl (již z tohoto důvodu) náležitě zodpovědět otázku, zda

tedy

v posuzovaném případě se jednalo o oprávněný nebo naopak neoprávněný zásah do

osobnostní sféry žalobce.

Poté ve věci dále jednal Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne

26. září 2001, č. j. 1 Co 64/2001-118, rozsudek soudu prvního stupně opětovně

změnil tak, že určil, že jednáním žalovaného, spočívajícím v tom, že dne 13.

února 1998 znemožnil žalobci odchod a odjezd ze dvora mlýna v K., část N., bylo

neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva žalobce na osobní svobodu,

jednak bylo žalovanému uloženo do tří dnů od právní moci rozsudku omluvit se

žalobci formou písemného podání doručeného žalobci ve znění: \"Dne 13. února

1998 jsem vám svým jednáním znemožnil odchod a odjezd ze dvora mlýna v K., část

N., čímž jsem neoprávněně zasáhl do vašeho ústavně zaručeného práva na osobní

svobodu. Za toto své jednání se vám omlouvám\". Rozhodl dále o náhradě nákladů

řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto

řízení.

Odvolací soud toto své nové rozhodnutí odůvodnil tím, že zejména připomněl

ustanovení § 11 o. z. a ustanovení § 76 odst. 1 větu první trestního řádu. Dále

konstatoval, že přejímá jako správná skutková zjištění krajského soudu, jak

jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na ně pro stručnost odkázal.

Současně však uvedl, že soud prvního stupně z těchto skutkových zjištění

vyvodil nesprávné právní závěry. Shodně jako ve svém původním rozhodnutí pak

soud druhého stupně konstatoval, že mezi stranami je nesporné, že žalovaný po

roztržce mezi účastníky uzavřel bránu ode dvora, aby žalobci znemožnil odjezd

(odchod). Omezil tedy jeho osobní svobodu a zasáhl tak do jeho osobnostních

práv. Soud současně připomněl, že však dále jde o to, zda byl či nebyl tento

zásah neoprávněný, tedy zda šlo o přiměřený způsob výkonu subjektivního práva

stanoveného zákonem - konkrétně ustanovením

§ 76 odst. 2 věty první trestního řádu. V tomto ustanovení je zakotveno právo

kohokoli omezit osobní svobodu i jiné osoby, a to za zákonem stanovených

podmínek. Přiměřené využití takového práva vylučuje neoprávněnost zásahu, i

když by jednoznačně došlo

k omezení osobní svobody. Zde odvolací soud dovodil, že i když by se žalovaný

subjektivně domníval, že se žalobce dopustil trestné činnosti (ať již vstupem

do jeho objektu či slovním, případně fyzickým napadením), protože však - jak

bylo mezi účastníky nesporné, totožnost žalobce byla žalovanému dobře známa a

nebylo třeba mu zabránit v odchodu, aby došlo k zamezení útěku či zajištění

důkazu, nebyl vůbec oprávněn využít uvedeného subjektivního práva daného

zákonem, a proto byl zásah žalovaného do osobní svobody žalobce neoprávněný.

Proto (v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně) odvolací soud žalobě

vyhověl.

Odvolací soud k uvedenému dále dodal, že sám stejný rozsudek vydal již dne

5. dubna roku 2000, avšak tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu

ze dne 31. října 2000 s tím, že odvolací soud bral nesprávně za právně

významnou skutečnost, že v posuzovaném případě útok ze strany žalobce již

skončil a nemohl proto náležitě zodpovědět otázku, zda se tak v daném případě

jednalo o oprávněný nebo naopak neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce.

Vrchní soud v Olomouci (však) vycházel z toho, že totožnost žalobce byla

žalovanému dobře známa, a že nebylo třeba mu bránit v odchodu pro zamezení

útěku či zajištění důkazu. Nejvyšší soud podle odvolacího soudu toto zdůvodnění

pominul a neuvedl, v čem tento závěr není náležitý či správný (a) žádný právně

závazný názor nevyslovil. Proto odvolací soud rozhodl stejně jako předešle. Ani

z toho, co uvedl žalovaný před odvolacím soudem, nevyplývá nic, co by

odůvodňovalo omezení osobní svobody žalobce z titulu zajištění důkazu. Zájem na

co nejrychlejším vyšetřování ze strany policie není důvodem pro zadržení osoby

ve smyslu výše uvedeného ustanovení trestního řádu.

Odvolací soud shrnul a zdůraznil, že důvodem změny rozsudku soudu prvního

stupně je to, že žalovaný neprokázal, že by omezil osobní svobodu žalobce

poprávu, tedy přiměřeně za podmínek ustanovení § 76 odst. 2 věty první

trestního řádu, protože to nebylo nutné ani ke zjištění žalobcovy totožnosti

(ta byla dobře známa), ani

k zamezení útěku (když žalobce neutíkal a ani neměl proč) nebo k zajištění

důkazu (když nebylo potřeba žádný důkaz zadržením žalobce zajistit).

Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nabyl právní moci dne 7. května

2002, přičemž byl žalovanému (jeho zástupci) doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalovaný dne

4. července 2002 dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst.

1

písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody uvádí odkazem na ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání tak vychází z úvahy, že napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že toto rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel poukazuje na to, že osobu přistiženou při trestném činu či

bezprostředně poté smí omezit kdokoliv, pokud je to nutné mimo jiné k zajištění

důkazů. Takto je možno zasáhnout proti pachateli i poté, co útok skončil.

(Současně) je stanovena povinnost předat osobu ihned příslušným orgánům. V

daném případě není důležité, že útok skončil. Nešlo o zjištění totožnosti, ale

napadený žalovaný měl zájem na vyšetření incidentu, ke kterému došlo v

prostorách jeho soukromého majetku a k jeho škodě. Došlo i k neoprávněnému

vstupu do obydlí (žalovaného). Proto žalovaný nechal ihned přivolat policii, a

to (především) z důvodu zajištění důkazů, ale i z obavy možného spáchání

trestného činu na osobě žalovaného a na jeho majetku. V žádném případě primární

úmysl žalovaného při občanském zadržení dne 13. února 1998 nebyl ten, aby

bránil žalobci ve svobodě pohybu. Naopak, než došlo k fyzickému kontaktu,

žalovaný vykazoval žalobce ze svých prostor, což žalobce neakceptoval.

Odvolací soud svou úvahou degradoval použitelnost občanského zadržení a

nepochybně zvýhodnil toho, kdo primárně porušil ústavní právo (nedotknutelnosti

obydlí). Navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo

zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 17. ledna 2003,

v němž se s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje.

Žalobce připomíná, že podané dovolání je v podstatě totožné s dřívějším

dovoláním žalovaného. Současně se však dovolání vyjadřuje i k irelevantním

okolnostem případu. Žalobce pak především nesouhlasí s tvrzením, že žalobce

nikým nepozván a nedohodnut o návštěvě neoprávněně vkročil, resp. dokonce vjel

svým automobilem do objektu žalovaného, a už tím právě on sám narušil

nedotknutelnost obydlí a zákaz vstupovat sem bez souhlasu. Pouhým vstupem do

objektu žalovaného nemohl žalobce porušit právo žalovaného na nedotknutelnost

obydlí. Osoba, která vstoupí do soukromého objektu (jehož vstupní brána byla

nadto otevřena) jako návštěva, je v (takovém) objektu oprávněně do doby, než s

tím vlastník objektu projeví svůj nesouhlas. Žalovaný (pak) projevil svůj

nesouhlas s pobytem žalobce v objektu žalovaného až po několikaminutové

diskusi, kdy žalobce vyzval, aby opustil jeho pozemek, což žalobce hodlal

učinit, avšak posléze v důsledku nastalé roztržky mezi žalobcem a žalovaným

zcela absurdně uzavřel (zřejmě syn žalovaného) bránu a znemožnil tak žalobci

odjezd. Veškerá kategorická tvrzení žalovaného o tom, že se žalobce odmítl

vzdálit z objektu žalovaného, je nutno odmítnout. Konečně žalobce dovozuje, že

v daném případě nebyl naplněn žádný

z předpokladů obsažených v ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu pro to, aby

mohl být zadržen žalovaným na jeho pozemku. Žalobce byl proto žalovaným zadržen

protiprávně. Žalobce v závěru svého vyjádření uvádí, že nesdílí názor

žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné.

Jak již bylo zmíněno, napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.

září 2001 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, který byl vydán dne

15. září 1999. S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona

č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, bylo

na odvolacím soudu, aby věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních

předpisů, tj. podle znění občanského soudního řádu účinného před uvedenou

novelou, protože rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno přede dnem nabytí

účinnosti této novely. Z obsahu napadeného rozhodnutí však je nutno dovodit, že

odvolací soud v rozporu s vyloženým ve věci postupoval již podle znění

občanského soudního řádu účinného ode dne 1. ledna 2001, o čemž mimo jiné

svědčí i poučení o možnosti podat dovolání v dvouměsíční lhůtě počítané od

doručení rozhodnutí (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění účinném po

výše zmíněné novele).

I když uvedený postup odvolacího soudu tedy neodpovídal zmíněné úpravě

přechodných ustanovení přijatých v souvislosti s novelou občanského soudního

řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., skutečností zůstává, že v daném případě

(byť nesprávně) nebylo rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů. V důsledku toho tak fakticky nejsou naplněny

předpoklady části dvanácté, hlavy první, bodu 17. novely občanského soudního

řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., aby dovolací soud podané dovolání

projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Dovolání žalovaného

bylo proto projednáno podle znění zmíněného procesního předpisu účinného od 1.

ledna 2001.

Za tohoto stavu dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno

oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1

o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 věta první

o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými

ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Opírá se o případ

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v

souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že

dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek

obsažených v dovolání žalovaného považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s.

ř.).

Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně

vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.

Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání

přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229

odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

V úvodu úvah dovolacího soudu je třeba se pozastavit u skutečnosti, že již

předchozí rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně vydaný v této věci, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2000, č. j. 30 Cdo

1683/2000-106. Důvodem byla skutečnost, že odvolací soud (za jím deklarovaného

stavu skutkových zjištění) ve své podstatě nesprávně vyložil ustanovení § 76

odst. 2 trestního řádu

v souvislosti s uplatněným nárokem na přisouzení morálního zadostiučinění ve

smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o. z. při posouzení otázky oprávněnosti či

naopak neoprávněnosti postupu žalovaného vůči žalobci. Odvolací soud se totiž

ve skutečnosti při (byť jinak kusém) výkladu zmíněného ustanovení § 76 odst. 2

věta první trestního řádu důsledně nedržel jeho znění, když v prvé řadě jako

významnou skutkovou a právní skutečnost akcentoval fakt, že v rozhodné chvíli

již útok skončil. Jestliže se tedy tehdy důsledně nedržel znění citovaného

ustanovení, nemohl tak také v souladu s ním náležitě odpovědět na otázku, zda

v souzeném případě jednání žalovaného bylo či nebylo oprávněné. Lze mít proto

za překvapující, pokud ve svém novém rozhodnutí ve věci Vrchní soud v Praze

uvádí, že dovolací soud tehdy ve zrušovacím rozhodnutí žádný závazný právní

názor nevyslovil (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř. ve znění před novelou,

resp. § 243d odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. ve znění

po této novele).

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.

První z označených dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno

nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na

zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný

právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval

správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní

posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li

rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů

zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při

aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Bylo již uvedeno, že v daném případě se odvolací soud (stejně jako ve svém

původním rozhodnutí) ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak jsou obsažena

v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tato zjištění přejal a pro

stručnost na tato zjištění soudu prvního stupně odkázal.

Je tedy třeba mít zato, že odvolací soud vzal při svém rozhodování za

prokázáno, že žalobce, bez předchozí domluvy se žalovaným vjel se svým osobním

automobilem do soukromého objektu žalovaného - dvora s mlýnem. Žalobce si byl

vědom, že takto vjel do soukromého objektu žalovaného, aniž byl k tomu předem

vyzván či jiným způsobem byl se žalovaným na setkání s ním předem dohodnut.

Důvodem návštěvy žalovaného byly především otázky týkající se problémů

právnických osob, jejichž představiteli jsou oba účastníci řízení. Mezi oběma

účastníky (tehdy) došlo k neshodě, která přerostla ve fyzickou rozepři

vyústivší tím, že žalovaný vyzval svého syna, aby zavolal policii. Do příjezdu

policie byla vrata objektu zavřena a tím byl znemožněn žalobci výjezd ze dvora.

Ještě (však) před vznikem fyzického konfliktu mezi účastníky žalovaný žalobce

vyzval k odchodu z jeho soukromých prostor. K znemožnění odchodu žalobce odtud

došlo teprve poté, kdy mezi účastníky došlo k fyzickému střetu, který nabyl

takového rozměru, že se žalovaný rozhodl pro urovnání této (následně vzniklé)

záležitosti za asistence policie. K tomu učinil opatření, která neumožnila

žalobci odjet ze soukromého pozemku žalovaného.

Za takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že (přesto) zde

nedošlo k naplnění předpokladů občanského zadržení jak je obsahuje ustanovení §

76 odst. 2 trestního řádu, když žalovaný neprokázal, že by omezil osobní

svobodu žalobce po právu, tedy přiměřeně za podmínek citovaného ustanovení

trestního řádu, protože to nebylo nutné ani ke zjištění žalobcovy totožnosti

(ta byla dobře známa), ani k zamezení útěku (když žalobce neutíkal a ani neměl

proč) nebo k zajištění důkazu (když nebylo potřeba žádný důkaz zadržením

žalobce zajistit). Současně též vyslovil na základě jím provedeného

dodatečného výslechu žalovaného názor, že ani z toho, co uvedl žalovaný před

odvolacím soudem, nevyplývá nic, co by odůvodňovalo omezení osobní svobody

žalobce z titulu zajištění důkazu, když zájem na co nejrychlejším vyšetřování

policie není důvodem pro zadržení osoby ve smyslu výše uvedeného ustanovení

trestního řádu.

Za tohoto stavu věci je dovolací soud nucen opětovně konstatovat, že podle

ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu osobní svobodu osoby, která byla

přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud

je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo zajištění

důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned vyšetřovateli nebo policejnímu

orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru

ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je

třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

Podle čtvrtého odstavce věty první uvedeného ustanovení vyšetřovatel, který

zadržení provedl, nebo kterému byla podle zmíněného druhého odstavce odevzdána

osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v

případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny

odpadnou. Protože není na tom, kdo podle zmíněného ustanovení omezuje osobní

svobodu fyzické osoby, aby kvalifikovaně a nezvratně posoudil, že skutečně byl

takto spáchán trestný čin, neboť k tomu jsou povolány orgány činné v trestním

řízení, je důležité, že takto zadrženou osobu je pak třeba ihned předat

vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu nebo alespoň některému z těchto orgánů

omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Je pak na takovém orgánu uvážit,

zda bylo především podezření rozptýleno, či nikoliv.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že osobní svobodu osoby v ustanovení zmíněné

smí omezit kdokoliv (s výjimkou policejního orgánu, na nějž dopadá ustanovení §

76 odst. 1 trestního řádu). Pro toto omezení osobní svobody není pak např.

podmínkou, aby zde byl některý z důvodů vazby podle § 67 trestního řádu.

K tomu, aby zde bylo uvedené ustanovení umožňující omezení osobní svobody

podezřelé osoby naplněno, je třeba splnění následujících podmínek:

a) podezřelá osoba musí být přistižena při trestném činu nebo bezprostředně

poté,

b) dále musí být zjištěna existence alespoň jednoho z těchto předpokladů:

- nutnost zjistit totožnost podezřelé osoby,

- nutnost zamezit jejímu útěku,

- nebo nutnost zajistit důkazy,

c) ten, kdo takto osobní svobodu podezřelé osoby omezuje, je ji povinen ihned

předat policejnímu orgánu, resp. takovému orgánu toto omezení svobody bez

odkladu oznámit.

Omezení osobní svobody podle tohoto ustanovení trestního řádu lze realizovat

u osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté nejrůznějším

způsobem - mimo jiné např. jejím uzamčením v bytě nebo na jiném vhodném místě

apod.

Ač přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak, jako tomu bylo

u jeho předchozího rozsudku) nijak podrobněji nezdůvodňuje své závěry, proč

podle jeho názoru nebyly v daném případě naplněny předpoklady občanského

zadržení žalobce ze strany žalovaného, přesto není důvodu nikterak pochybovat o

správnosti tvrzení, že zadržení žalobce nebylo třeba ke zjištění jeho

totožnosti, když ze spisu vyplývá, že se účastníci znali. Odlišná je však

situace u dalších dvou možných předpokladů tohoto způsobu zadržení podezřelé

osoby, tj. u požadavku zamezení útěku takové osoby nebo požadavku zajištění

důkazu.

V případě požadavku zamezení útěku odvolací soud bez dalšího dovodil, že

žalobci nebylo třeba v posuzovaném případě zabránit v odchodu, aby došlo k

zamezení útěku, kdy soud pouze v závorce doplnil, že \"žalobce neutíkal a ani

neměl proč\". Zde však odvolací soud nedocenil, že jako útěk lze podle

okolností případu kvalifikovat

i případné vzdálení se z místa činu (z místa útoku, resp. střetu, apod.), aniž

by osoba, která je pak zadržena ve smyslu ustanovení § 76 odst. 2 trestního

řádu, hodlala např. vyčkat přivolaného policejního orgánu. V daném případě je

závěr odvolacího soudu, že zadržení žalobce nebylo třeba k zamezení útěku, v

zásadě nepřezkoumatelný, když

z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakými skutkovými a právními úvahami se

v tomto případě soud řídil.

Obdobná je situace v případě, že odvolací soud dovodil, že zadržení žalobce

žalovaným nebylo třeba k zajištění důkazu, když podle soudu nebylo třeba žádný

důkaz zadržením žalobce zajišťovat. Ani zde odvolací soud nikterak

nevysvětluje, jak

k tomuto závěru dospěl (když přitom jeho soustředění se na úvahy o tom, zda

zájem na co nejrychlejším vyšetřování ze strany policie je či není důvodem pro

zadržení osoby podle zmíněného ustanovení je z daného pohledu řešením pouze

okrajového problému). V ustanovení § 89 trestního řádu je v jeho prvém odstavci

uvedeno, co je třeba

v trestním stíhání dokazovat - tedy především, zda se stal skutek, v němž je

spatřován trestný čin, zda tento skutek spáchal obviněný, apod. Podle druhého

odstavce tohoto ustanovení pak za důkaz může sloužit vše, co může sloužit k

objasnění věci, a to zejména výpověď obviněného a svědků apod. Je pak

nepochybný význam zajištění takovýchto důkazů v bezprostřední návaznosti na

událost, v níž může být spatřován trestný čin. I zde proto nebylo odvolacím

soudem logicky vysvětleno, proč má zato, že zde nebylo důvodu příslušné důkazy

zajistit.

Z tohoto hlediska tedy napadené rozhodnutí nepodává uspokojující vysvětlení,

zda zásah proti osobnostní sféře žalobce ze strany žalovaného vykazoval znaky

zásahu oprávněného, či neoprávněného ve smyslu ustanovení § 11 násl. o. z., a

zda mu tak náleží, resp. nenáleží přisouzení požadované morální satisfakce ve

smyslu ustanovení

§ 13 odst. 1 o. z. (nadto nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud ponechal

zcela mimo zorné pole své pozornosti případnou otázku možného podílu každého z

účastníků na vyvolaném incidentu). Dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu

v Olomouci tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.

s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc

uvedenému soudu

k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo

nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v

novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu