U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce LAGOON, veřejná obchodní společnost, se sídlem Vsetín, Dolní
Jasenka 209, identifikační číslo organizace 14612089, právně zastoupeného JUDr.
Josefem Červinkou, trvale sídlem Nový Hrozenkov 843, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o
náhradu škody, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C
146/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.
února 2013, č.j. 17 Co 546/2012 – 117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 („dále jen soud prvního stupně“) zamítl dne 27. června
2012, č.j. 18 C 146/2009 – 94, žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
částku 1,287.578,- Kč.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 1,287.578,- Kč z titulu nesprávného
úředního postupu Krajského soudu v Ostravě spočívajícího v tom, že poté, co
byla jeho pravomocným usnesením ze dne 23. 6. 2000, č.j. Cm 252/99 – 14,
obchodní společnost TRANS Vsetín, s.r.o. zrušena s likvidací, nezajistil
doplnění účetní uzávěrky do sbírky listin a tím, že nezahájil řízení k
předložení uzávěrky k datu likvidace a neuvedl tak do souladu skutečný stav se
zápisem v obchodním rejstříku, čímž porušil ustanovení § 200b o. s. ř. Pokud
jmenovaní likvidátoři JUDr. Petr Macháč a Zdeněk Kadula žalobci neoznámili
likvidaci, která nebyla ani zveřejněna v Obchodním věstníku a účetní uzávěrka
nebyla a dosud není ve sbírce listin, aby se žalobce jakožto věřitel mohl
seznámit se stavem aktiv a pasiv dlužníka, nemohl proti němu uplatnit exekuci v
době jeho likvidace a ani jinak využít pohledávku přiznanou mu ve výši
1,118.088,- Kč a 113.483,- Kč spolu s náklady 56.004,- Kč, a to pravomocným
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1998 v řízení vedeného pod sp.
zn. 6 Cmo 315/95. Rozsudek přitom nebyl žalobci doručen a byl předán teprve 26.
10. 2006 jeho statutárnímu zástupci a právnímu zástupci při jejich osobní
návštěvě Krajského soudu Ostravě. Dnem 21. 12. 2004 přitom byla obchodní
společnost TRANS Vsetín s.r.o., vymazána z obchodního rejstříku v důsledku
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku usnesením téhož
soudu ze dne 24. 8. 2004, v řízení sp. zn. 24 K 41/2004.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 7. února 2013, č.j. 17 Co
546/2012 – 117, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud neshledal
nesprávný úřední postup, spočívající v tom, že žalobci, resp. jeho tehdejšímu
právnímu zástupci JUDr. Františku Novosadovi, nebyl řádně doručen rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 1998, č.j. 6 Cmo 315/95 – 91 a že si jej
žalobce vyzvedl až dne 26. 10. 2006 osobně. Ačkoli již nešlo provést důkaz
zmíněným spisem, tak z žádosti nového advokáta žalobce JUDr. Josefa Červinky
vyplynulo, že žádá o doručení stejnopisu rozhodnutí, včetně doložky právní
moci, a to z důvodu změny právního zastoupení. Argumentace žalobce, že zmíněný
rozsudek nemohl nabýt právní moci dne 17. 9. 1999, neboť si jej z soudu vyzvedl
žalobce osobně až dne 26. 10. 2006, tak podle odvolacího soudu vyvrátila žádost
ze dne 19. 9. 2006, ale i detail spisového přehledu věci vedené Krajským soudem
v Ostavě pod sp. zn. 3 Cm 603/92. Navíc tvrdí-li žalobce pochybení soudu, když
zjistil nahlédnutím do sbírky listin teprve 24. 10. 2006, pak za situace kdy
TRANS Vsetín, spol. s.r.o., byl z obchodního rejstříku vymazán a zanikl již 21.
12 2004, chybí zde příčinná souvislost mezi vznikem škody a namítaným
nesprávným úředním postupem rejstříkového soudu, i pokud by k němu skutečně
došlo, a tudíž zde nenastaly zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k
Nejvyššímu soudu České republiky („dovolacímu soudu“). Dovolatel namítá
nesprávnost celého rozhodnutí, jelikož věc měla být posouzena podle ustanovení
§ 420 odst. 1 obč. zák., když k jeho aplikaci odkazuje ustanovení § 26 zák. č.
82/1998 Sb., a to pokud se týká zavinění. Dovolatel má za to, že škoda je
najisto postavena tím, že škodu je nemožné vymáhat, když rozhodnutí odvolacího
soudu nabylo právní moci až dne 26. 10. 2006 a v uvedenou dobu dlužník TRANS
Vsetín, s.r.o. byl již zrušen. Jinak řečeno, vykonavatelný exekuční titul vinou
nesprávného úředního postupu nabyl právní moci dnem, když již dlužník TRANS
Vsetín, s.r.o. již neexistoval. Příčinnou souvislost spatřuje dovolatel v tom,
že odvolací soud nezaslal rozhodnutí žalobci včas, čímž tak zanedbal své
povinnosti. Z výše uvedených důvodů navrhnul dovolatel rozhodnutí odvolacího
soudu, jakožto i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k
dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 7. února 2013, Nejvyšší soud České
republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č.
404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., důvod dovolání se vymezí tak, že
odvolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení.
Odvolatel ve svém dovolání nejprve opakuje argumentaci, kdy napadá skutkové
okolnosti případu tj. uplatňuje nezpůsobilý dovolatel důvod (§ 241 a odst. 3 o.
s. ř. a současně poukazuje na to, že případ by nesprávně posouzen po právní
stránce, když namítá, že mělo být v daném případu použito ustanovení § 420
odst. 1 obč. zák. Takový právní názor však dovolací soud nepokládá za správný.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle
odstavce 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním
postupem způsobena škoda.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s
nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek. Zaprvé, existence
nesprávného úředního postupu, jímž je porušení pravidel předepsaných právními
normami pro počínání státního orgánu a jeho činnosti, a to při takových
úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se
bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Zadruhé, vznik újmy v nemajetkové
sféře poškozené osoby a zatřetí, existence příčinné souvislosti mezi vydáním
nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). V případě nesprávného úředního
postupu tak byla zákonodárcem upravena odpovědnost státu jako odpovědnost
objektivní.
Je pravda, že v ustanovení § 26 zák. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), kdy stanoví, že pokud není
stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem.
Nicméně, zákon OdpŠk ve vztahu k občanskému zákoníku je ve vztahu speciality,
tj. uplatní se zde zásada lex specialis derogat lex generali a aplikace
speciálního zákona OdpŠk má přednost před občanským zákoníkem, podle nějž se
postupuje jen tehdy, neobsahuje-li zvláštní zákon vlastní právní úpravu.
Znamená to např., že je vyloučeno použití § 420 obč. zák. na nároky z
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným
úředním postupem, která je upravena zvláštním zákonem (viz. Jiří Švestka, Jiří
Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2.
vydání, 2009, s.1200).
Je tedy nesprávná úvaha dovolatele o tom, že by měly být pro dovození
odpovědnosti státu za škodu žalobkyně splněny podmínky subjektivní odpovědnosti
stanovené v § 420 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. ledna 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu