30 Cdo 2033/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně Z. Z., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) A. P., zastoupené
advokátem, 2) P. Z., zastoupenému advokátem, o předběžné opatření a o určení
neplatnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C
131/98, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. února 2002,
č. j. 20 Co 241/2001-111, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalobkyně jejímu zástupci, advokátu, částku 5.075,- Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. prosince 2000, č. j. 5 C
131/98-72, ve výroku I. rozhodl o vydání předběžného opatření, podle kterého je
prvá žalovaná povinna se zdržet převodu domu čp. 767 na stavební parcele č.
1505, zapsané na Listu vlastnictví č. 10615 pro obec a katastrální území P. u
Katastrálního úřadu v P. na osoby třetí nebo tento dům zatížit ve prospěch
třetích osob. Výrokem II. určil, že kupní smlouva, uzavřená dne 11. 5. 1998
mezi 1. žalovanou jako prodávající a 2. žalovaným jako kupujícím, kterou je
převáděno vlastnické právo
k domu čp. 767 na stavební parcele č. 1505 v obci a katastrálním území P., je
neplatná. Výrokem III. pak rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně se při rozhodování ve věci předně zaměřil na leasingovou
smlouvu uzavřenou mezi první žalovanou a žalobkyní, kterou posoudil jako
nepojmenovaný kontrakt uzavřený podle § 51 občanského zákoníku, vzhledem k
tomu, že leasingová smlouva není v právu jako samostatný smluvní typ upravena.
Na takovéto závazky je potřeba použít ustanovení zákona, která upravují závazky
jim nejbližší, pokud samotná smlouva nestanoví jinak (§ 491 odst. 2 občanského
zákona - dále jen
\"o. z.\"). Po provedeném dokazování soud prvního stupně došel k závěru, že
leasingová smlouva upravuje jen přechod vlastnického práva, neumožňuje však
převod vlastnického práva. Leasingová smlouva výslovně zakazuje žalobkyni jako
leasingové nájemkyni předmět pronájmu po dobu platnosti této smlouvy předat
nebo přenechat třetí osobě. I když ohledně leasingového pronajímatele
analogické ustanovení v leasingové smlouvě chybí, je nutno na tuto situaci
aplikovat ustanovení § 2 odst. 2 o. z., kde je stanoveno, že v
\"občanskoprávních vztazích mají účastníci rovná postavení\". Podstata rovného
právního postavení spočívá v tom, že žádný ze subjektů občanskoprávních vztahů
není vůči druhému subjektu po právní stránce zásadně ani nadřízen, ani
podřízen, a proto si nemohla prvá žalovaná v souladu s právem dovolit sama o
sobě bez souhlasu žalobkyně změnit leasingovou smlouvu tak, že by předmět
leasingu prodala jinému subjektu. Soud tak shledal, že kupní smlouva, uzavřená
mezi žalovanými dne 11. května 1998 obchází zákon, je v rozporu s dobrými mravy
a je proto dle § 39 občanského zákoníku neplatná.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
28. února 2002, č. j. 20 Co 241/2001-111, ve výroku I. odmítl odvolání, pokud
směřovalo proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I., kterým bylo
rozhodnuto o předběžném opatření, ve výroku II. rozsudek okresního soud
potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Krajský soud se předně zabýval tím, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na
požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem
k tomu, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporné nemovitosti veden
stále prvý žalovaný a byl podán návrh na zahájení řízení u katastrálního úřadu,
v němž je navrhován vklad vlastnického práva ve prospěch druhého žalovaného
právě na základě předmětné kupní smlouvy, dospěl krajský soud k závěru, že
žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, a
to z toho důvodu, že z uzavřené leasingové smlouvy jí vyplývá právo na převod
předmětu leasingu do jejího vlastnictví.
Krajský soud pak došel k závěru, že jako u většiny uzavíraných leasingových
smluv šlo u předmětné leasingové smlouvy o kombinaci smlouvy kupní a nájemní.
Žalobkyně, jako leasingový nájemce přitom v tomto závazkovém vztahu měla nejen
postavení dlužnice leasingových splátek, ale i postavení věřitele, neboť první
žalovaný vůči ní má podle leasingové smlouvy povinnost po zaplacení poslední
splátky převést na ni předmět leasingu za zůstatkovou kupní cenu 100,- Kč.
Pokud tedy prvá žalovaná měla v úmyslu převést na základě kupní smlouvy předmět
leasingu na druhého žalovaného, potřebovala k tomu souhlas žalobkyně (§ 531
odst. 1 o. z), přičemž však tento souhlas - jak bylo v řízení prokázáno - nebyl
ze strany žalobkyně k takovému převodu dán. Z tohoto důvodu krajský soud dospěl
k závěru, že kupní smlouva mezi první žalovanou a druhým žalovaným nebyla
uzavřena platně a námitky druhého žalovaného, pokud směřovaly proti rozhodnutí
okresního soudu ve věci samé, shledal nedůvodnými. Soud druhého stupně
nerozhodl o návrhu druhého žalovaného na připuštění dovolání k otázce
charakteru leasingu, která podle názoru druhého žalovaného není v judikatuře
soudů zcela jasně řešena.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 10. dubna 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výrokům II. a III.) podal druhý žalovaný
dne 7. května 2002 včasné dovolání, datované 6. května 2002. Přípustnost
dovolání opřel o ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
\"o. s. ř.) ve znění účinném do 31. 12. 2000 a uplatněné dovolací důvody
podřadil pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K odůvodnění tvrzení, že napadený
rozsudek má po právní stránce zásadní význam uvedl, že režim leasingové smlouvy
a otázka splnění či nesplnění podmínek pro převod práv a povinností z ní
vyplývajících, dosud nebyla v dostupné soudní judikatuře řešena. Sám dovolatel
zastává stanovisko, že obsah leasingové smlouvy, jejímž předmětem je
nemovitost, je nutno posuzovat z hlediska občanského zákoníku. I když podle
dovolatele lze přisvědčit názoru soudu, že se nejedná o typickou nájemní
smlouvu, je podle jeho názoru při jejím právním hodnocení nutné vycházet z
jejího obsahu a nikoliv z jejího označení. Leasingová smlouva obsahuje
podstatné náležitosti nájemní smlouvy uvedené v § 663 o. z. a proto je ve
smyslu občanského zákoníku smlouvou nájemní. Nad rámec tohoto smluvního typu
pak obsahuje zároveň závazek pronajímatele po dokončení sjednané doby nájmu
odprodat předmět nájmu nájemci, který však po dobu trvání nájemního vztahu
nijak nepůsobí. I kdyby se však dovolací soud s tímto právním názorem
neztotožnil, je podle § 491 odst. 2 o. z. nutné na posouzení závazků
vznikajících z leasingové smlouvy použít ta zákonná ustanovení, která upravují
závazky jim nejbližší, a tím jsou podle názoru dovolatele ustanovení o smlouvě
nájemní. Z toho pak druhý žalovaný vyvozuje, že bez dalšího je nutné aplikovat
na předmětnou smlouvu i ustanovení § 680 odst. 2 o. z., které s možností změny
vlastnického práva
k pronajímané věci výslovně počítá a garantuje zachování všech dosavadních práv
nájemce vůči novému vlastníkovi - novému pronajímateli. Na základě této úvahy
pak druhý žalovaný uzavřel, že předmětná kupní smlouva nemůže být neplatná
pouze z toho důvodu, že k ní žalobkyně nedala předem souhlas, jelikož tento
souhlas nebyl ze zákona ani ze smlouvy nutný. Navrhuje proto, aby dovolací soud
zrušil rozsudky obou soudů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání druhého žalovaného se vyjádřili první žalovaný i žalobkyně.
První žalovaný mimo jiné uvedl, že souhlasí se závěry obou soudů o povaze
smluvního vztahu mezi prvním žalovaným a žalobkyní a uvádí, že v předmětné věci
není dán žádný důvod pro závěr, že napadený rozsudek má po právní stránce
zásadní význam, když ani dovolatel netvrdí, že by obdobnou problematiku řešily
soudy odlišně, nebo že by obdobné právní otázky nebyly řešeny vůbec. Navrhuje,
aby dovolací soud dovolání druhého žalovaného odmítl.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolacím důvodům uvedla, že oba soudy se velmi
podrobně a odpovědně zabývaly právním posouzením předmětu sporu a v tomto
ohledu provedly nepochybná skutková zjištění. Právní závěry obou soudů považuje
za naprosto správné, zejména pokud soudy dovodily, že v případě leasingové
smlouvy nelze vycházet pouze z úpravy smlouvy nájemní, ale z toho, že mezi
účastníky dochází jejím uzavřením k inominátnímu kontraktu, který v sobě
zahrnuje celou řadu vzájemných práv a povinností. Navrhuje proto, aby dovolací
soud dovolání druhého žalovaného v plném rozsahu zamítl (resp. odmítl).
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
V posuzovaném případě bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po
řízení, provedeném podle dosavadních předpisů, když rozsudek soudu prvního
stupně byl vydán ještě v průběhu roku 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 15.
zákona č. 30/2000 Sb.). Je proto nezbytné, aby i dovolací soud při svém
rozhodnutí vycházel v této věci ze znění o. s. ř., účinného do 31. prosince
2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání druhého žalovaného bylo podáno oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241
odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.
s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti
dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., o němž dovolací soud má zato, že byl
naplněn, když napadené rozhodnutí hodnotí jako po právní stránce zásadního
významu. Dovolání pak vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že však výtkám obsaženým v podaném dovolání nelze v jejich podstatě
přisvědčit, takže z tohoto pohledu je nutné toto rozhodnutí považovat za
správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám
uvedeným
v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy,
když nebyly uplatněny v dovolání. Z podaného dovolání nevyplývá, že by
obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence
takových vad se nepodává ani
z obsahu spisu. Pokud se týče případných jiných vad, které by mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., § 241
odst. 3 písm. b/
o. s. ř.), pak ani ty se ze spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje výslovně dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V případě tohoto dovolacího důvodu
je dovolatel oprávněn tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. K naplnění tohoto dovolacího důvodu dochází
tehdy, pokud se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O takový případ se jedná, jestliže soud buď použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo soud sice aplikoval správný právní předpis,
avšak nesprávně jej vyložil.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud konstatoval, že jako u většiny uzavíraných
leasingových smluv šlo u předmětné leasingové smlouvy o kombinaci smlouvy kupní
a nájemní. Žalobkyně, jako leasingový nájemce přitom v tomto závazkovém vztahu
měla nejen postavení dlužnice leasingových splátek, ale i postavení věřitele,
neboť první žalovaný vůči ní má podle leasingové smlouvy povinnost po zaplacení
poslední splátky převést na ni předmět leasingu za zůstatkovou kupní cenu l00,-
Kč. Proto jestliže první žalovaná měla v úmyslu převést na základě kupní
smlouvy předmět leasingu na druhého žalovaného, potřebovala k tomu souhlas
žalobkyně (§ 531 odst. 1 o. z.), přičemž však tento souhlas - jak bylo v řízení
prokázáno - nebyl ze strany žalobkyně k takovému převodu dán.
K tomu je možno dodat, že právní podstata leasingu nemá v České republice
speciální zakotvení v konkrétním právním ustanovení (ať občanského nebo
obchodního zákoníku) . V praxi se rozlišují především dva základní druhy
leasingu - především leasing finanční a pak leasing operativní. Zatímco
operativní leasing obvykle (tedy až na výjimky) nezakládá právo na následné
odkoupení věci, cílem finančního leasingu je konečný převod vlastnictví k
předmětu leasingu. U finančního leasingu (o nějž jde
i v posuzovaném případě) se jedná o specifický soukromoprávní institut, když
leasingová smlouva je uzavírána v mezích smluvní svobody v podobě nepojmenované
smlouvy podle § 51 a § 491 o. z. Práva a povinnosti jejích účastníků se tak
řídí především ustanoveními uzavřené leasingové smlouvy.
Lze poukázat na to, že na rozdíl od nájemní smlouvy smlouva o finančním
leasingu předvídá buď automatický přechod vlastnictví předmětu leasingu do
vlastnictví nájemce po uplynutí doby leasingu, případně dává právo leasingovému
nájemci, aby po uplynutí doby leasingu mohl rozhodnout jednostranným úkonem o
koupi předmětu leasingu za předem stanovených podmínek. Leasingový nájemce
přejímá smlouvou
o finančním leasingu nebezpečí škody na předmětu leasingu i nebezpečí spojená s
jeho provozem (od okamžiku předání předmětu leasingu) a pravidelně nese též
náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami. Především v těchto
ohledech se leasingová smlouva liší od kogentních ustanovení občanského
zákoníku, která tato rizika při úpravě nájemní smlouvy připisují pronajímateli,
a to bez možnosti smluvních stran odchýlit se dohodou od zákonné úpravy. Nelze
např. též na finanční leasing aplikovat ustanovení § 676 odst. 2 o. z., o
automatickém prodlužování nájemní smlouvy, neboť uplynutím doby leasingu vzniká
právo převodu předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, nebo toto
právo takto přechází samo.
Bylo již vyloženo, že leasingová smlouva má povahu inominátní smlouvy ve smyslu
§ 51 a § 491 o. z., jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu
leasingu na leasingového nájemce. Nadto z již podaného výkladu vyplývá, že
prvky nájmu předmětu leasingu nemohou samy o sobě obstát jako \"čistá\" nájemní
smlouva. Ujednání této inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např.
rozštěpit ve smyslu ustanovení § 41 o. z. na část týkající se závazků spojených
s \"nájmem\" předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu
předmětu leasingu do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na
specifický účel této inominátní smlouvy.
Je proto třeba souhlasit s odvolacím soudem, pokud v souzeném případě
akcentoval ze smlouvy o leasingu vyplývající závazek (vzájemně \"provázaný\"
s ostatními závazky upravenými touto inominátní smlouvou) první žalované
převést předmět leasingu po uplynutí doby leasingu, a nesplnění povinnosti
vyplývající
z ustanovení 531 o. z. (když toto ustanovení je třeba vztahovat i na jiné, než
peněžité závazky). Je proto odpovídající závěr odvolacího soudu, že za tohoto
stavu neexistence požadovaného souhlasu žalobkyně nemohl leasingový
pronajímatel (první žalovaný) platně převést svá práva a závazky vyplývající z
této smlouvy na druhého žalovaného
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele obsažených v jeho dovolání nelze
dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace,
kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto
důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b
odst. 1 o. s. ř.). Proto podané dovolání zamítl.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2/ je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224
odst. 1,
§ 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni
vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\"), a to proto, že
dovolací řízení bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001 (část dvanáctá hlava
první bod 10 zákona
č. 30/2000 Sb.).
Z ustanovení § 2 vyhlášky vyplývá, že se sazby a odměny stanoví pro řízení
v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu
projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného
ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo
notářem,
s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě
soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny
ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní
vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto
případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst.
1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na částku
5.000,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u
žalobkyně 5.075,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1/ je
odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224
odst. 1,
§ 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení v jejich vzájemné
vztahu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu