30 Cdo 2033/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti C., spol. s r.o., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 37 C 140/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. srpna 2006, č.j. 1 Co 333/2005-211, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2004, č.j. 37 C 140/2003-103,
výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný zajistil do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku v pořadu „N. v. o.“ nejméně po dobu 60 sekund zveřejnění následující
omluvy: Omlouváme se J. P., že jsme v pořadech „na V. o.“ dne 4. 12. 2001, dne
5. 3. 2002 a dne 6. 8. 2002 uvedli o něm, a to i opakovaně následující
nepravdivé informace a neověřená tvrzení, konkrétně, že:
-málokdy se nám podaří usvědčit lékaře, že konal jak by neměl, ba dokonce, že
se svou léčbou podepsal na úmrtí pacienta. Naší reportérce L. K. se to podařilo;
-u paní L., která zemřela na následek léčby J. P.;
- J. P. aplikoval do pravého kyčelního kloubu, což mělo za následek artritis
pravé kyčle, sepsi a přenos hepatitis B s konečným následkem smrti;
-léčba doktora P. je také smrtelně nebezpečná;
-navíc se ukázalo, že doktor P. napíchl paní L. hepatitidu B, což způsobilo
těžký zánět kyčelního kloubu a následoval rychlý převoz do nemocnice;
-paní P., která naštěstí léčbu doktora P. přežila;
-pan doktor P. má prostě styky a že teď to vypadá tak, že prostě pan doktor P.
si zaplatil druhou pitevní zprávu;
-osm měsíců uplynulo ode dne, kdy naše reportérka L. K., odhalila lékaře, který
dokonce možná zavinil smrt své pacientky. Tímto se za uvedené nepravdivé
informace a neověřená tvrzení J. P. omlouváme.“
Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 20,000.000,- Kč,
výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených
státem.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce provozuje soukromou
ortopedickou praxi. Žalovaná odvysílala v rámci publicistické redakce dne 4.
prosince 2001 v pořadu „N. v. o.“ pořad „D. B.“, dne 5. března 2002 pořad s
názvem „A. l. e.“ a dne 6. srpna 2002 v pořadu „N. v. o.“ pořad „K. doktora J.
P.“. V reportážích byly odvysílány obrazové a zvukové záznamy pořízené dne 23.
října a 13. listopadu 2001 v ordinaci žalobce reportérkou žalované, v nichž
odezněly informace vztahující se k léčbě žalobcovy zemřelé pacientky Z. L. a
dalších pacientů, a které považuje žalobce za nepravdivé a neověřené. Po
provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Pokud
žalobce požadoval po žalované omluvu za údajně nepravdivá tvrzení a informace,
že „málo kdy se nám podaří usvědčit lékaře, že konal, jak by neměl, ba dokonce,
že se svou léčbou podepsal na úmrtí pacienta. Naší reportérce L. K. se to
podařilo“, má soud za prokázané, že žalobce se na úmrtí pacientky Z. L.
„podepsal“, neboť ordinoval injekce bez řádného vyšetření. Pokud se týká
tvrzení, že „u paní L., která zemřela na následky léčby J. P.“, byla tato věta
vytržena z kontextu. U tvrzení, že „J. P. aplikoval do pravého kyčelního
kloubu, což mělo za následek artritis pravé kyčle, sepsi a přenos hepatitis B s
konečným následkem smrti“, vyplynula z úmrtního listu (v době, kdy byla
reportáž odvysílána) jako diagnóza smrti pacientky zánět kyčelního kloubu M13
/9 a bylo prokázáno, že žalobce aplikoval jmenované přípravek do kyčelního
kloubu. V případě tvrzení, že „se navíc ukázalo, že Dr. P. napíchl paní L.
hepatitidu B, což způsobilo těžký zánět kyčelního kloubu a následoval rychlý
převoz do nemocnice“, nebylo sice prokázáno, že by jí žalobce infikoval
hepatitidou B, nicméně jí aplikoval do kyčelního kloubu injekce, přičemž
pacientka nenavštívila jiného lékaře a těžký zánět kyčelního kloubu měla. Do
nemocnice pak převezena byla. Pokud je tvrzeno, že léčba Dr. P. je smrtelně
nebezpečná, je toto tvrzení vytrženo z kontextu a jedná se o hodnocení ze
strany žalované, které za dané situace nevybočuje z rámce přiměřené kritiky, a
mělo v té době reálný základ. Tvrzení, „paní P., která naštěstí léčbu Dr. P.
přežila, je taktéž vytrženo z kontextu a jedná se o hodnocení samotné
pacientky. U konstatování „pan Dr. P. má prostě styky a teď to vypadá, že
prostě pan doktor P. si zaplatil druhou pitevní zprávu“, nebylo sice prokázáno,
že by si žalobce druhou pitevní správu zaplatil, avšak z výpovědi Dr. H. a Dr.
K. vyplynulo, že tomu tak skutečně je. Tvrzení „osm měsíců uplynulo ode dne,
kdy naše reportérka L. K. odhalila lékaře, který dokonce možná zavinil smrt své
pacientky“, je pravdivé.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobce na morální satisfakci
ve formě omluvy je nepřiléhavý, neboť žalovaná neodvysílala nepravdivá tvrzení
a veřejnost měla právo tyto informace obdržet. Podle soudu, přiznání jakékoliv
satisfakce za tvrzený zásah do profesionální i osobní cti žalobce, by bylo v
rozporu s dobrými mravy i s lékařskou etikou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 8. srpna 2006, č.j. 1 Co 333/2005-211, změnil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č.j. 37 C
140/2003-103, potud, že výrokem I. žalované uložil zveřejnit v pořadu “N. v.
o.“ omluvu
ve znění: : Omlouváme se J. P., že jsme v pořadech „na V. o.“ dne 4. 12. 2001,
dne
5. 3. 2002 a dne 6. 8. 2002 uvedli o něm opakovaně následující nepravdivé
informace a neověřená tvrzení, konkrétně, že:
-málokdy se nám podaří usvědčit lékaře, že koná, jak by neměl, ba dokonce, že
se svou léčbou podepsal na úmrtí pacienta. Naší reportérce L. K. se to podařilo,
-u paní L., která zemřela na následek léčby J. P.,
- J. P. aplikoval do pravého kyčelního kloubu, což mělo za následek artritis
pravé kyčle, sepsi, hepatitidu B s konečným následkem smrti,
-že léčba doktora P. je také smrtelně nebezpečná,
-že doktor P. napíchl paní L. hepatitidu B, což způsobilo těžký zánět kyčelního
kloubu,
- že doktor P. má prostě styky, a že teď to vypadá tak, že prostě pan doktor P.
si zaplatil druhou pitevní zprávu;
- že osm měsíců uplynulo ode dne, kdy naše reportérka L. K., odhalila lékaře,
který dokonce možná zavinil smrt své pacientky.“, a že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci 850.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených
státem. Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o
povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud vzal za prokázané že došlo k neoprávněnému zásahu do práva
žalobce na čest (zejména profesní) a důstojnost. Neoprávněný zásah spatřuje v
tvrzeních obsažených v dotčených reportážích, která žalobce zcela jednoznačně
spojila s úmrtím jeho pacientky Z. L. a naznačila, že si obstaral pitevní
zprávu svědčící v jeho prospěch, aniž by žalovaná jejich pravdivost prokázala.
V řízení nebylo prokázáno, že by existovaly dvě pitevní zprávy, které by se
lišily v příčině úmrtí jmenované, resp., že by žalobce této pacientce způsobil
přenos hepatitidy B. Neoprávněný zásah
do osobnostních práv naopak odvolací soud neshledal v uveřejnění jeho
obrazového snímku a zvukového záznamu s poukazem na ustanovení § 12 odst. 3
o.z. Vzhledem k existenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce
odvolací soud dovodil odpovědnost žalované podle § 13 o.z. Jako přiměřené
prostředky obrany podle § 13 odst. 1 o.z. shledal jak žalobcem požadovanou
omluvu, tak i přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2
o.z. Mimořádně intenzivní dopad
do osobnostních práv žalobce, který bylo třeba vzít v úvahu při určení výše
peněžního zadostiučinění, mělo podle názoru odvolacího soudu uvedení
nepravdivého tvrzení o souvislosti mezi léčebným postupem, který žalobce
použil, a smrtí jeho pacientky. Zejména byla vážně postižena profesní čest
žalobce jako lékaře, což se projevilo jednak v odlivu jeho pacientů, v tom, že
po odvysílání předmětných reportáží byl opomíjen lékařskou veřejností, přestal
být zván na lékařské kongresy a bylo revokováno rozhodnutí o přidělení půdního
bytu ve F. L., kterým chtěl rozšířit svou ordinaci. Další významnou okolností
pro stanovení výše finanční satisfakce byla podle názoru odvolacího soudu
skutečnost, že k uveřejnění nepravdivých údajů došlo opakovaně v informačním
médiu a pořadu s vysokou sledovaností. Pokud jde o difamující údaje ohledně
žalobcova účtování cen léků, zejména injekcí, které byly v předmětných
reportážích uvedeny, odvolací soud konstatoval, že je žalobce neučinil
předmětem žaloby a dále, že z hlediska významu jsou výrazně méně znevažující.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalované dne 15. září 2006, a téhož
dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výrokům ve věci samé,
jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dne 15.
listopadu 2006 včasné dovolání učiněné telefaxem, které téhož dne doplnila
předložením jeho originálu (§ 42 odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen
„o.s.ř.“). Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) a odst. 3 o.s.ř.
Pokud žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.,
pak tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na
jednotlivé skutkové okolnosti případu a nesouhlasí s tím, jaké závěry v této
souvislosti odvolací soud učinil.
Dovolatelka mimo jiné poukazuje na to, že pokud odvolací soud hodnotil dopad
odvysílané reportáže, vzal za rozhodující to, že uvedení nepravdivého tvrzení
o souvislosti mezi léčebným postupem lékaře a úmrtím jeho pacienta, má
mimořádně intenzivní dopad do osobnostních práv každé osoby v procesním
postavení lékaře. Odvolací soud považuje za významnou okolnost to, že
nepravdivá tvrzení v reportážích zasáhla mimořádným způsobem profesní čest
žalobce, která je postavena na odbornosti lékaře a na důvěře pacientů k osobě
lékaře a rovněž tak i a důstojnost a vážnost žalobce, které byly v lékařských
kruzích a u pacientů spojovány právě s jeho odborností. Dovolatelka mimo jiné
namítá, že odvolací soud došel k nesprávným skutkovým zjištěním, když vzal za
prokázané, že u žalobce došlo k padesátiprocentnímu odlivu pacientů. Poukazuje
na protokol z jednání odvolacího soudu ze dne 7. června roku 2006, kdy žalobce
sice tvrdil, že zhruba 50% pacientů se od něj odhlásilo, konkrétní však žádná
jména uvést nemohl a toto tvrzení nedoložil.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud přisoudil finanční
zadostiučinění ve výši, která je dosud (v těchto případech) nejvyšší. Odvolací
soud se však vůbec nezabýval tím, zda čest žalobce (zejména jeho profesní
čest) je bezvadná. Při stanovení výše finančního zadostiučinění odvolací soud
vzal za významnou okolnost, že šlo o pořad s vysokou sledovaností, ač to
nevyplývá z žádného z provedených důkazů.
Dovolatelka má též za to, že byl naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že odvolací soud nesprávně vyložil
ustanovení § 13 odst. 3 o.z. Na rozdíl od soudu prvního stupně především
opomněl přihlédnout k ustanovení § 3 o.z., podle něhož výkon práv a povinností
z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom bylo před
soudem prvního stupně prokázáno, že žalobce se při výkonu své funkce choval
neeticky. Dovolatelka pak namítá, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že
nebylo prokázáno, že by šlo o skandalizaci žalobce, jehož stanovisko vždy v
odvysílané reportáži zaznělo.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
dovolatelka spatřuje v tom, že ač v rámci odvolacího řízení se jevila z jejího
hlediska potřeba doplnit dokazování, odvolací soud žalovanou navržené důkazy
neprovedl. Napadené rozhodnutí tak vychází z neúplně zjištěného skutkového
stavu věci. Nadto byla postupem tohoto soudu porušena zásada dvouinstančnosti
řízení.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou,
za níž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 21 odst. 1 písm. b/
o.s.ř., ve spojení s § 241 odst. 2 písm. b/ téhož zákona), stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté
napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v tomto rozsahu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části je
důvodné toto rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá
na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Odvolací soud podanou žalobu posuzoval podle § 11 násl. o.z. Podle ustanovení
§ 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny
následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž podle
§ 13 odst. 2 téhož zákona pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění
podle § 13
odst. 1 o.z., zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické
osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu
nemajetkové újmy v penězích. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby
podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti
fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do
osobnosti fyzické osoby, který je
v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na
osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah
spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby skutečně
také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní
břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu. Za
neoprávněný zásah se považuje zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem.
I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické osoby jeví
jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat
okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být
např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky. Kritika jako
součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně
důležitým nástrojem demokracie
ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva
pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich
překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu
osobnosti kritizovaných fyzických osob.
K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky
jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou.
Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a
současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa,
t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného
cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých
podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící
úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující,
není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li
kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje
neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky
občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila.
Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě
upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby.
Nadto lze pokládat za obecně zřejmé, že uvádění nepodložených, resp.
nepravdivých údajů o fyzické osobě není možno ztotožňovat s pojmem oprávněné
kritiky. Současně je nutno zdůraznit, že při hodnocení míry a dopadů
předmětného zásahu do práva
na ochranu osobnosti fyzické osoby je třeba vycházet z objektivního principu,
kdy zásahem by se takto cítil dotčeným na cti a vážnosti každý, kdo by se
nacházel na místě této osoby.
Podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. výši finanční náhrady určí soud
s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení
práva došlo. Určení výše zadostiučinění v penězích se stává předmětem uvážení
soudu podle ustanovení § 136 o.s.ř., neboť zákon nestanoví jeho konkrétní
kvantitativní rámec. Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí
především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností
konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu
neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k
trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Je při tom ovšem povinen
vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a
přezkoumatelná hlediska. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je tedy
zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit ji na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (obdobně
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo
1286/2005-169). Je třeba trvat na respektování zásady přiměřenosti
přisuzovaného zadostiučinění, která se uplatní nejen u zadostiučinění podle
ustanovení § 13 odst. 1 o.z., ale i v případě zadostiučinění podle ustanovení §
13 odst. 2 téhož zákona. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární
satisfakce musí být pohlíženo jako na prvořadou satisfakční funkci přiznávané
peněžité částky, kterou je zajistit přiměřené, tj. odpovídající a tím i účinné
zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby.
(obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík,
Vladimír Plecitý Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha 2004,
str. 191). Současně dopad citelné peněžité sankce, všude tam, kde má podle
povahy případu své skutečné místo, bude stimulovat původce neoprávněných zásahů
k obezřetnějšímu postupu (viz Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan
Hulmák Občanský zákoník I, komentář, C.H.Beck Praha 2008, str.184).
Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se
s uvedenými zásadami nikterak nedostal do rozporu. Není proto možno dovodit,
že byl v označené věci naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.
Pokud se dovolání zaměřuje na tvrzené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím
soudem a na jeho skutkové závěry, které na základě provedených důkazů učinil,
pak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
odst. 3 o.s.ř.
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je
především to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně
zjištěného skutkového stavu věci. Tento dovolací důvod je tak naplňován zejména
tím, že
- při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s příslušnými
ustanoveními občanského soudního řádu,
- nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř.,
- v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti
rozhodné
pro posouzení věci,
- účastníkům nebyla poskytnuta poučení podle § 118a o.s.ř.
Mezi vady řízení však např. nepatří nesprávné hodnocení důkazů, které
se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy uplatnit
v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento posledně
uvedený dovolací důvod jde pak především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a
tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že odvolací soud měl pro své
rozhodnutí náležité skutkové podklady, z nichž také při svém rozhodování vyšel.
Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by se byl dostal do rozporu s úpravou
obsaženou
v ustanovení § 213 o.s.ř.
Je tedy třeba, při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími
důvody, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v uvedených
přezkoumávaných výrocích za správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2
o.s.ř. dovolání žalované zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu