30 Cdo 2038/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce L., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované E. M., o
zaplacení částky 40.740 ,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jeseníku pod sp. zn. 3 C 91/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 1. 2000, č.j. 40 Co 211/99 -
72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 19. 8. 1998, č. j. 3 C
91/98-40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 33.240,- Kč s 0,04 %
úrokem z prodlení ze žalované částky za každý den prodlení od 1.2.1998 do
zaplacení, řízení o části návrhu, kterým se žalobce domáhal vůči žalované
zaplacení další částky 7.500,- Kč s příslušenstvím zastavil a uložil žalované
zaplatit žalobci náklady soudního řízení. Po obsáhlém dokazování vzal soud
prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smíšená smlouva
kombinující prvky dvou smluvních typů, a to smlouvy kupní a smlouvy nájemní. Na
základě této smlouvy byl žalované předán vysavač D 790 a Hepa filtr, za
sjednanou kupní cenu ve výši 33.720,- Kč, která měla být zaplacena ve
splátkách, přičemž vlastnické právo k předmětu koupě mělo přejít na žalovanou
až úplným zaplacením kupní ceny. Žalovaná předmětný vysavač užívala v době od
15.1.1997 do 28.6.1997 a v průběhu této doby uhradila část kupní ceny ve výši
7.760,- Kč. Z důvodu neplacení splátek byl žalované předmětný vysavač dne
28.6.1997 odebrán a žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky ve
stanoveném termínu. Vzhledem k tomu, že žalovaná částku neuhradila, žalobce
dopisem ze dne 12.2.1998 od uzavřené smlouvy odstoupil. Na základě těchto
skutečností a v souladu s uzavřenou smlouvou se žalobce domáhal na žalované
zaplacení smluvní ceny za užívání předmětného vysavače ve výši 250,- Kč denně,
t.j. 40.740,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná,
proto po odečtení zaplacené části kupní ceny ve výši 7.760,- Kč uložil žalované
zaplatit částku uvedenou ve výroku rozsudku zároveň s požadovanými úroky z
prodlení v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 18.1.2000, č. j. 40 Co 211/99-72, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že návrh, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci 33.
240,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0, 04 % z částky 33. 240,- Kč za
každý den prodlení od 1.2.1998 do zaplacení zamítl, žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud
dovodil, že žalobce v řízení sice prokázal, že odstoupení od smlouvy provedl v
písemné formě, obsah tohoto úkonu splňuje požadavek určitého a srozumitelného
projevu vůle. Toto podání bylo převzato k poštovní přepravě, avšak
prostřednictvím těchto důkazů nelze vzít za prokázané žalobcovo tvrzení o tom,
že účinky sledované odstoupením od smlouvy ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2
obč. zák. skutečně nastaly. Z provedených důkazů totiž nevyplývá, že by se
podání žalobce, obsahující odstoupení od smlouvy, dostalo do sféry dispozice
žalované v tom smyslu, že by jí byl doručen do bytu či do poštovní schránky,
tedy do sféry její dispozice, jak předpokládá ustanovení § 45 odst. 1 obč.
zák., jde-li o projev vůči nepřítomné osobě, když žalovaná tuto skutečnost
nepotvrdila.
Dle závěru odvolacího soudu náleží povinnost tvrdit a prokázat právně
významnou skutečnost odstoupení od smlouvy žalobci, který však důkaz k
prokázání tohoto tvrzení konkrétně nenavrhl, pouze se vyjádřil o možnosti
učinit dotaz na poštu v místě bydliště žalované. Toto vyjádření nelze, dle
přesvědčení odvolacího soudu, ztotožňovat s návrhem účastníka na provedení
důkazu, neboť v tomto případě jde o nárok uplatňovaný v řízení sporném,
ovládaném zásadou projednací. Tato zásada zakládá povinnost účastníka tvrdit
právně významné skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy, což však žalobce
neučinil. Soud sám není povinen tento důkaz provést ani na základě zásady
provádění důkazů, které je potřebné v řízení provést, neboť není jeho
povinností po důkazech pátrat, zvláště pokud se nejedná o právní posouzení
skutkového základu podle předpisu kogentní povahy. Provádění důkazů nad rámec
důkazních prostředků označených procesní stranou sporu, by ve svém důsledku
znamenalo porušení zásady rovného postavení účastníků ve sporu. Na základě
těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že návrh žalobce na zaplacení
peněžité částky odpovídající ceně za dobu užívání předmětu koupě je předčasný,
neboť práva a povinnosti konstituované platnou kupní smlouvou dosud nebyla
zrušena. Za této situace zůstává žalované povinnost zaplatit žalobci jen
dohodnutou kupní cenu předmětu koupě.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen dovolatel)
dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 238 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Rozsudku vytýká vady dle ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., t.j. že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále dle písm. c/ téhož
ustanovení, t.j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu
v provedeném dokazování a konečně i dle písm. d/ tohoto ustanovení, t.j. že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle názoru dovolatele odvolací soud zamítl jeho žalobu jen proto, že
údajně neprokázal, že jeho podání ze dne 12.2.1998 zn. 1456/98/H, kterým platně
odstoupil od kupní smlouvy ze dne 15.1.1997, bylo žalované skutečně doručeno, i
když z odůvodnění rozsudku vyplývá, že všechny ostatní podmínky pro potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně byly splněny. Dovolatel především namítl, že
žalovaná, po celé řízení, doručení předmětné listiny nezpochybnila. Dále je
přesvědčen, že fakt doručení projevu o odstoupení je dostatečně prokázán
dokladem právního zástupce žalobce o tom, že dne 18.2.1998 byla pod č. 20235
převzata k poštovní přepravě doporučená zásilka adresovaná žalované, a to v
souvislosti se současnou poštovní praxí, kdy, nezdaří-li se z jakéhokoliv
důvodu doporučenou zásilku doručit do vlastních rukou adresáta, pošta takovou
zásilku oproti podpisu odesílatele vrací. To se nestalo, z čehož nepřímo
vyplývá, že žalovaná musela zásilku obdržet a také ji obdržela. Ovšem i bez
ohledu na to měla žalovaná vědomost o odstoupení dovolatele od smlouvy ze
žaloby a následně zahájeného řízení. K výtce soudu, že v rámci projednací
zásady není soud za dovolatele povinen pátrat po důkazech a obstarávat je,
namítl dovolatel, že měl-li soud určitý právní názor na podání důkazu k
doručení, měl mu dát výslovný pokyn k obstarání potvrzení dodací pošty o
doručení zásilky anebo toto v rámci procesní ekonomiky učinit sám. Dovolatel
sám považoval takovýto důkaz za nadbytečný a s ohledem na adresu jeho sídla by
to bylo pro něj poměrně obtížné. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s obsahem dovolání
nesouhlasí a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání v předmětné věci bylo podáno
oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §
241 odst. o.s.ř, ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a splňuje
formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Dle ustanovení § 242 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a pouze z důvodů
uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v ustanovení § 237, a pokud je
dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.
K vadám dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, o.s.ř., vytýkaným
dovolatelem, ovšem bez bližšího zdůvodnění, je nutno sdělit, že dovolací soud
neshledal, že by řízení v předmětné věci trpělo jakoukoliv tzv. jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu citovaného
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.. K existenci takovýchto vad ostatně
dovolací soud přihlíží, i když nejsou v dovolání tvrzeny.
Dovolatel vytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu rovněž vadu dle
ustanovení § 241 odst.3 písm. c/ o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování za situace, kdy výsledek hodnocení
důkazů soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 132 o.s.ř. Je tomu tak v
případě, kdy soud vzal za prokázané skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly, rozhodné skutečnosti, které prokázány byly, pominul, v hodnocení
důkazů je logický rozpor a výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co bylo
zjištěno. Žádné z uvedených pochybení nebylo v přezkoumávané věci dovolacím
soudem zjištěno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, k předložení
některých z nich byli účastníci řízení vyzváni. Pokud se jedná o sporné
prokázání doručení odstoupení od smlouvy žalované, je k tomu nutno uvést dvě
podstatné skutečnosti. Za prvé - žalovaná u jednání před okresním soudem dne
13.7.1998 sdělila, že jí není známo, že by jí dovolatel zaslal odstoupení od
smlouvy. Není tedy pravdivé tvrzení dovolatele, že žalovaná po celé řízení
doručení odstoupení od smlouvy nezpochybnila. Za druhé - dovolatel byl v
průběhu řízení dvakrát vyzván, aby soudu doložil, že žalované bylo skutečně
odstoupení od smlouvy doručeno. Poprvé tak učinil soud prvního stupně dne
16.7.1998, přičemž dovolatel doložil pouze potvrzení o předání zásilky k
přepravě. Později i odvolací soud přípisem ze dne 24.11.1999 žádal po
dovolateli mimo jiné i doklad o tom, že odstoupení od smlouvy, učiněné podáním
ze dne 12.2.1998, se dostalo do sféry dispozice žalované. K tomu dovolatel
sdělil totéž, co soudu prvního stupně, které doplnil úvahou, že potvrzení o
skutečném doručení zásilky žalované může předložit doručovací pošta v místě
bydliště žalované. Z toho jednoznačně vyplývá, že dovolatel nesplnil požadavek
odvolacího soudu na doplnění dokazování, ohledně prokázání skutečnosti, o které
si musel být vědom, že má zcela zásadní význam pro posouzení platného
odstoupení od smlouvy a vyvolání příslušných právních následků. Z toho lze
dovodit poněkud nedůsledný a neodpovědný přístup dovolatele k prokazování
skutečností, které měly svědčit v jeho prospěch a k nimž byl soudem navíc přímo
vyzván.
Za této situace nezbylo dovolacímu soudu než souhlasit se závěry
odvolacího soudu o tom, že dovolatel nesplnil svoji povinnost prokázat právně
významnou skutečnost odstoupení od smlouvy, když nejenže sám důkaz k prokázání
tohoto tvrzení konkrétně nenavrhl ani nepředložil, ale ani nevyhověl výzvě
soudu požadovaný důkaz předložit.
Z provedených důkazů, včetně těch, které na výzvu soudu dovolatel
předložil, nebylo možno vzít za prokázané jeho tvrzení, že účinky sledované
odstoupením od smlouvy ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 skutečně nastaly,
neboť z provedených důkazů nevyplynulo, že by se podání dovolatele obsahující
odstoupení od smlouvy dostalo do sféry dispozice žalované a ona sama tuto
skutečnost nepotvrdila. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud
vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly
a dospěl ke zcela logickému právnímu závěru. Dovolací soud tedy v přezkoumávané
věci neshledal vady řízení dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Pokud jde o dovolatelem namítané vady řízení dle ustanovení § 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř., t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, je třeba uvést, že za nesprávné právní posouzení věci je nutno považovat
situaci, kdy soud použil jiný právní předpis než měl použít, nebo sice použil
správný předpis, ale nesprávně jej vyložil. V posuzované věci nebyla tato vada
shledána, neboť odvolací soud ve věci správně aplikoval příslušná ustanovení
občanského zákona (§ 40 odst.2, § 44 a násl., § 517) a tato ustanovení správně
vyložil. V podrobnostech se odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
K tvrzení dovolatele, že v případě nemožnosti doručení zásilky do
vlastních rukou pošta automaticky zásilku vrací, je třeba uvést, že toto je
sice ze zákona povinností pošty, avšak jak praxe mnohokrát ukázala, ne vždy tak
pošta činí, a právě tato pochybení pošty bývají často předmětem soudních sporů.
Proto odvolací soud správně požadoval od dovolatele doklad o tom, že se
odstoupení od smlouvy dostalo do sféry dispozice žalované. Nelze přisvědčit ani
jeho dalšímu tvrzení, že žalovaná měla vědomost o odstoupení žalobce od smlouvy
bez ohledu na doručení zásilky na základě žaloby a následného řízení. Pro
odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.) platí ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák.,
t.j. v případě, že smlouva byla uzavřena písemně, musí i odstoupení od smlouvy
být provedeno písemně. Odstoupení od smlouvy jako jednostranný adresovaný
právní úkon se stává perfektní tím, že dojde do dispozice adresáta (§ 45 obč.
zák.).
Dovolací soud se, po přezkoumání předchozího řízení v předmětné věci,
zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a považuje jeho rozhodnutí
za správné.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolací soud dovolání zamítl dle
ustanovení § 243b odst. 1, 5 o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení úspěšné žalované náklady
nevznikly a dovolateli, který byl v dovolacím řízení neúspěšný, právo na jejich
náhradu nevzniklo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. František D u c h o ň , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová