USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně GRASO a.s., identifikační číslo osoby 25883127, se sídlem v Olomouci, Šantova 656/6, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24 proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 130/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 70 Co 86/2025-65, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2024, č. j. 37 C 130/2024-44, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 4 527 661 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 527 661 Kč jakožto náhrady škody způsobené tvrzeně nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 28 C 208/2016 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně se tehdy domáhala zaplacení totožné částky po (žalované) společnosti Miele technika s. r. o. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 29. 7. 2016 a dne 15. 6. 2017 nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, když při jednání konaném dne 23. 5. 2017, jež bylo opakovaně přerušováno za tím účelem, aby se tehdejší zástupce žalobkyně z řad advokátů mohl poradit o dalším procesním postupu s orgány žalobkyně, vzal zástupce žalobkyně žalobu zpět. Nesprávný úřední postup žalobkyně spatřuje zejména v tom, že k danému úkonu (zpětvzetí žaloby) měl být věc rozhodující soudkyní její zástupce přinucen a že si soud v posuzovaném řízení ani neověřil, zda má zástupce k takovému „nezvratnému“ úkonu od žalobkyně svolení.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla (zřejmě) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
6. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i
v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o. s. ř. přípustné (a případně i úspěšné) jen za předpokladu, že dovolatel současně kvalifikovaně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu vybudováno. 7. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že postup soudu v posuzovaném řízení se promítl do konečného rozhodnutí o zastavení řízení, které ovšem nebylo pro nezákonnost zrušeno a nemůže tak představovat tzv. odpovědnostní titul (odstavec 7 a 8 napadeného rozsudku), dále 2) na závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení vůbec nedošlo (viz odstavec 8 rozhodnutí odvolacího soudu), dále na úvaze 3) že chybí příčinná souvislost mezi uplatněnou škodou a zastavením posuzovaného řízení, neboť žalobkyni nic nebránilo podat novou žalobu (odstavec 11 rozhodnutí odvolacího soudu) a konečně je přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu vystavěno (byť již jen podpůrně) na závěru, že 4) nárok žalobkyně je promlčen (viz odstavec 12 rozhodnutí odvolacího soudu). Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby (vyjma promlčení, které by sice bylo rovněž důvodem pro zamítnutí žaloby, nicméně odvolací soud o něm přípustně přičinil poznámku, že jej zmiňuje již jen „pro úplnost“). Aby mohlo být dovolání přípustné, žalobkyně by musela řádným způsobem zpochybnit současně všechny tři uvedené důvody (1 až 3), na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci nestalo, neboť ve vztahu k řešení příčinné souvislosti a absence nesprávného úředního postupu dovolatelka žádné jednoznačné otázky neformulovala, tím méně je doprovodila zákonem vyžadovaným řádným vymezením důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Rovněž ve vztahu k otázce promlčení, jakkoliv nebyla pro odvolací soud určující, není řádně označen některý z důvodů přípustnosti dovolání. 8. Žalobkyně v dovolání řádně uplatnila toliko otázku „právních účinků zpětvzetí žaloby“ o níž tvrdí, že nebyla ve všech souvislostech dosud dovolacím soudem vyřešena, avšak ani kdyby ji měl dovolací soud vyřešit v její prospěch, nebylo by tím zpochybněno řešení ostatních důvodů vedoucích odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. 9. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Řečeno jinak: ve vztahu k promlčení není specifikován žádný důvod přípustnosti dovolání, za což nelze považovat citaci § 237 o. s. ř. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Žalobkyně, vyjma problematiky závaznosti usnesení o zastavení řízení, jednoznačný důvod přípustnosti dovolání k dalším svým problematicky formulovaným otázkám nevymezila. 10. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů lze dodat, že ačkoliv dovolání sepsal advokát, jde o dovolání poměrně výpravné, nadbytečně repetitivní, bez potřebné systematiky, které je ve skutečnosti spíše jen pokračováním pouhé polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Rovněž považuje dovolací soud za zcela nevhodné, že je mu advokátem předkládána k řešení naprosto triviální procesní otázka účinků zastavení řízení o žalobě ve vztahu k překážce věci rozsouzené týkající se nového řízení o věci samé, o níž (při výkladu § 159a o. s. ř.) nebylo nikdy v teorii ani praxi nejmenších pochybností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1493/2006). 11. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 8. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu