30 Cdo 2050/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po F. F., se zanecháním
závěti, za účasti pozůstalých synů 1) Ing. F. F., 2) M. F., 3) pozůstalé dcery
J. Š., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 700/99, o dovolání
M. F. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2000, č. j. 24 Co
205/2000–67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5, jako soud prvního stupně, usnesením ze dne 21. 3.
2000, č. j. 18 D 700/99–45, v řízení o dědictví po F. F. určil ve výroku I.
obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 3.401.064,- Kč, výši pasiv částkou
3,372.251,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 28.813,- Kč. Ve výroku II.
potvrdil dědici ze závěti a dědicům ze zákona nabytí dědictví tak, že z
nemovitého majetku v k. ú. S. nabyl pozůstalý syn Ing. F. F. 2/3 tohoto majetku
v hodnotě 2.240.420,- Kč s tím, že ve stejném rozsahu odpovídá za pasiva, tj.
je povinen odevzdat tento podíl nemovitostí obdarovanému Ing. F. F., jak to
vyplývá z darovací smlouvy uzavřené dne 22. 3. 1999. Pozůstalý syn M. F. nabyl
z tohoto majetku 1/6 v hodnotě 560.105,- Kč s tím, že ve stejném rozsahu
odpovídá za závazek odevzdat tento podíl obdarovanému Ing. F. F., jak to
vyplývá z uvedené darovací smlouvy. Konečně pozůstalá dcera J. Š. nabyla z
tohoto majetku 1/6 v hodnotě 560.105,- Kč s tím, že ve stejném rozsahu odpovídá
za závazek odevzdat tento podíl nemovitostí obdarovanému Ing. F. F., podle již
uvedené darovací smlouvy. Dále v tomto výroku určil, že veškerý další majetek
náležející do dědictví nabývají dědicové Ing. F. F., M. F. a J. Š. rovným
dílem, tj. každý z nich 1/3, a náklady pohřbu nesou také rovným dílem. Ve
výroku III. určil odměnu notářky a její hotové výdaje částkou 19.690,- Kč a
rozhodl, že z této částky uhradí každý z dědiců částku ve výši 6.563,30 Kč.
Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně o zjištění, že zůstavitel zemřel se
zanecháním závěti, v níž odkázal své nemovitosti v k. ú. S. svému synovi Ing.
F. F. Dalšími dědici ze zákona jsou pozůstalý syn M. F. a pozůstalá dcera J.
Š., kteří namítli relativní neplatnost závěti. Pozůstalá manželka L. F.
dědictví odmítla. Vzhledem k tomu, že závěť nebyla vyčerpávající, nastalo
ohledně ostatního majetku náležejícího do dědictví dědění ze zákona.
Nemovitosti v k. ú. S., které jsou zmíněny v závěti zůstavitele, převedl
zůstavitel za svého života darovací smlouvou ze dne 22. 3. 1999 na svého syna
Ing. F. F., přičemž vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této
smlouvy byl povolen s právními účinky ke dni 2. 8. 1999, tedy po dni úmrtí
zůstavitele. Soud prvního stupně proto zařadil do aktiv dědictví předmětné
nemovitosti a do pasiv závazek dědiců plynoucí z předmětné darovací smlouvy, to
znamená závazek vydat tyto nemovitosti v tom podílu, v jakém jej dědici nabyli
z dědictví. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 33 Ca 228/94. Na základě
vyčíslení všech položek náležejících do dědictví soud prvního stupně potvrdil
dědictví nabyvatelů podle dědických podílů, neboť dědici se na vypořádání
dědictví nedohodli.
K odvolání pozůstalého syna M. F. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.
9. 2000, č. j. 24 Co 205/2000–67, potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního
stupně, výrok II. změnil tak, že potvrdil nabytí dědictví pozůstalému synovi
Ing. F. F. v hodnotě 2.254.310,60 Kč a stanovil, že ve stejném poměru odpovídá
za závazek odevzdat tento podíl nemovitostí obdarovanému Ing. F. F. podle
darovací smlouvy ze dne 22. 3. 1999. Dále potvrdil nabytí dědictví pozůstalému
synovi M. F. v hodnotě 553.159,70 Kč a stanovil, že ve stejném poměru odpovídá
za závazek odevzdat tento podíl nemovitosti obdarovanému Ing. F. F. podle
stejné darovací smlouvy. A konečně potvrdil nabytí dědictví i pozůstalé dceři
J. Š. v ceně 553.159,70 Kč a stanovil, že ve stejném poměru odpovídá
za závazek odevzdat tento podíl nemovitostí obdarovanému Ing. F. F. podle
uvedené darovací smlouvy. Stanovil, že ostatní majetek náležející do
dědictví nabyli pozůstalí synové Ing. F. F., M. F. a pozůstalá dcera J. Š.
rovným dílem, tj. každý z nich 1/3. Za náklady pohřbu odpovídá pozůstalý
syn Ing. F. F. částkou 7.748,80 Kč, pozůstalá dcera J. Š. částkou 1.936,10 Kč a
pozůstalý syn M. F. částkou 1.936,10 Kč. Ve výroku III. usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že celkovou částku odměny a nákladů notářky ve výši
19.960,- Kč rozdělil mezi dědice tak, že uložil pozůstalému synovi Ing. F. F.
zaplatit částku 13.129,- Kč, pozůstalé dceři J. Š. a pozůstalému synovi M. F.
každému částku 3.280,50 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního
stupně správně ve výroku II. potvrdil, podle ustanovení § 175q odst. 1
písm. d) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), nabytí dědictví pozůstalým
synům Ing. F. F., M. F. a pozůstalé dceři J. Š. podle jejich dědických podílů,
avšak nepostupoval správně při určení výše těchto podílů. V předmětné věci
připadají v úvahu jako dědicové ze zákona tři zletilé děti zůstavitele, přičemž
nebýt závěti, každý z nich by nabyl jednu třetinu dědictví. Vzhledem k tomu, že
pozůstalý syn M. a pozůstalá dcera J. F. namítli relativní neplatnost závěti,
je závěť neplatná v té části, v níž opomíjí tyto dědice v jejich
neopominutelných podílech. Jako zletilým potomkům se jim musí ze zákona
dostat aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich podílu ze zákona, tj.
jedna polovina z jedné třetiny, tedy 1/6 dědictví. Soud prvního stupně pochybil
v tom, že do neopominutelného podílu pozůstalého syna M. a pozůstalé dcery J.
F. započetl pouze majetek ze závěti a nikoliv také majetek, který dědí
ze zákona.
Na základě tohoto zjištění provedl odvolací soud nový výpočet výše podílů všech
tří dědiců. Přitom vyšel ze skutečnosti, že do neopominutelného podílu
pozůstalého syna M. a pozůstalé dcery J. F. náleží majetek, který dědí ze
zákona (1/3 pohledávky zůstavitele vůči pozůstalé manželce z vypořádání
společného jmění, 1/3 hodnoty akcií). Za použití ustanovení § 483 a § 484
občanského zákona (dále jen ObčZ), který nepřipouští, aby soud rozhodoval o
vypořádání dědictví a vzájemném vyrovnání dědiců finančními částkami, převedl
poměr jejich dědictví na odpovídající podíly na majetku, který má být
rozdělen, tj. na konkrétní spoluvlastnické podíly uvedených tří dědiců na
nemovitostech v k. ú. S. Při výpočtu podílů na konkrétním majetku respektoval
odvolací soud požadavek, aby podíly na nemovitostech nebyly roztříštěny na
neúnosné zlomky. Proto vypočetl výši podílů v desetitisícinách vzhledem k celku
a dospěl tak k částkám uvedeným ve výroku usnesení. Výpočet těchto
dědických podílů odvolací soud podrobně a přehledně odůvodnil. Pokud jde
o odpovědnost dědiců za náklady pohřbu zůstavitele, podle ustanovení § 470
odst. 2 ObčZ dědici odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za jeho dluhy
podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví. Protože dědici
nenabyli dědictví rovným dílem, ale v poměru 2, 267.788,60 : 566.637,70 :
566.637,70, musí tomu odpovídat i jejich podíl na nákladech pohřbu.
Odvolací soud nově vypočetl i podíl dědiců na odměně notářky a jejích hotových
výdajích.
Proti tomuto usnesení podal pozůstalý syn M. F. (dále jen dovolatel) včasné
dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 236 a násl. OSŘ a jako
důvod uvedl nesprávný právní názor odvolacího soudu. Podle názoru dovolatele
vypořádání pozůstalosti po jeho otci soudy obou stupňů je naprosto nesprávné,
protože dovolatele staví do pozice vyděděného potomka. K takovému postupu neměl
jeho otec jako zůstavitel žádné důvody, protože jejich vzájemné vztahy byly
dobré. Vyjádřil dále obavu, zda darovací smlouvu, kterou sepisoval jeho otec
asi měsíc před smrtí, sepisoval ve stavu naprosté příčetnosti. Namítl rozpor
předmětného rozhodnutí s ustanovením § 484 ObčZ. Podle dovolatele se jedná o
dar, který nelze podřadit pod obvyklé darování a soud měl vzít v úvahu, při
vypořádávání dědictví, zákonnou ochranu neopominutelného dědice. Přiklonil se k
právnímu názoru, podle něhož i v případě, že zůstavitel nedal příkaz k
započtení daru na dědický podíl, je možné toto započtení provést v zájmu
ochrany neopominutelných dědiců. Právní názor odvolacího soudu, že je nutno do
pasiv dědictví zahrnout povinnost dědiců vydat z dědictví podíly na
nemovitostech, shledal vzhledem k výše uvedenému jako nesprávný. Odvolací soud
svým rozhodnutím pouze upřesnil dědické podíly a uhrazovací povinnost dědiců,
proto dovolatel považuje za nesprávné i rozhodnutí soudu prvního stupně. Z toho
důvodu navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pozůstalá dcera J. Š. ve svém vyjádření odmítla důvody dovolatele jako
nedůvodné a neetické. Uvedla, že jejich otec už za svého života usiloval
o majetkové vyrovnání mezi svými dětmi, přičemž ona i její bratr M. byli
vyplaceni již za života zůstavitele. Jejich bratr F. měl dostat nemovitost ve
S., protože se na její rekonstrukci finančně podílel a staral se o oba rodiče
ve stáří. Zdůraznila, že její bratr M. byl vypořádán tím, že mu otec financoval
výstavbu rodinného domu ve S. přibližně ve výši poloviny nákladů na jeho
výstavbu a i následně, až do své smrti, dával pozůstalému synovi M. různé
finanční prostředky. Uvedené finanční vypořádání považoval zůstavitel za
přiměřené, proto také za přítomnosti všech členů rodiny – svých dětí i manželky
– uzavřel se synem F. F. darovací smlouvu na nemovitosti ve S. K této smlouvě
neměl tehdy pozůstalý syn M. F. žádné námitky. Uvedla dále, že své rozhodnutí
zůstavitel učinil po zralé úvaze a naprosto způsobilý. Proto plně uznává
platnost darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelem a pozůstalým synem
F. a nabytí jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní
řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení,
řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle § 241 odst. 1 OSŘ, že bylo
podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové
náležitosti podle § 241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností
dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v
ustanovení § 238a OSŘ. Podle § 238a odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního
stupně. Přípustnost dovolání proti měnícímu usnesení odvolacího soudu je dána
rozdílností usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně. O
rozdílnost obou usnesení jde v případě, kdy okolnosti rozhodné pro rozhodnutí
ve věci posoudily oba soudy odlišně, a tudíž i práva a povinnosti stanovená
účastníkům řízení jsou odlišná. Odlišností se tedy rozumí takové právní
posouzení věci, které rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti
účastníků právních vztahů. Rozhodující je tudíž obsahový vztah usnesení soudů
obou stupňů, spočívající v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti
účastníků řízení. Pro posouzení rozdílnosti usnesení obou soudů není tudíž
důležité, jak odvolací soud formuloval výrok svého usnesení vzhledem k
formulaci výroku soudu prvního stupně.
V předmětné věci soud prvního stupně v usnesení určil ve výroku I. hodnotu
dědictví, ve výroku II. potvrdil dědictví podle dědických podílů na základě
obecné ceny majetku zůstavitele, platné závěti i platné darovací smlouvy
uzavřené mezi zůstavitelem a pozůstalým synem F. F. Ve výroku III. určil
podíly na úhradě odměny notářky a jejích hotových výdajích. Z uvedeného je
zřejmé, že odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně pouze v tom,
že na základě soudem prvního stupně správně stanovené výše ceny majetku
zůstavitele, pasiv dědictví a čisté hodnoty dědictví upravil výši dědických
podílů jednotlivých dědiců vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nepostupoval
správně při výpočtu výše těchto dědických podílů. V souladu s tím pak odvolací
soud upravil i výši podílů na úhradě nákladů pohřbu a odměně notářky. Jako
správný označil postup soudu prvního stupně při určení hodnoty dědictví, proto
také výrok I. tohoto soudu potvrdil. Přitom obsah výroku, to znamená práva a
povinnosti účastníků vyplývající z výroku soudu prvního stupně i soudu
odvolacího, jsou totožná. Nelze tedy hovořit o rozdílnosti zmíněných
usnesení a tedy ani o změně usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1
OSŘ. Napadené usnesení odvolacího soudu určuje toliko odlišnou výši dědických
podílů, což sám odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého usnesení. Odvolací
soud tedy pouze napravil chybu ve výpočtu dědických podílů, jak to konec konců
zmínil i sám dovolatel ve svém dovolání.
Vady taxativně uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání
přípustné vždy, v posuzované věci dovolatel nenamítal a dovolací soud, který je
povinen k nim přihlédnout vždy, aniž byly výslovně vzneseny, žádnou z těchto
vad neshledal. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení
jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v
téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na
zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným
postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§
237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako dovolání směřující proti rozhodnutí,
proti kterému dovolání není přípustné (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/
OSŘ ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení
dovolatel neuspěl a ostatním účastníkům žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2001
JUDr. František D u ch o ň , v. r.
předseda senátu