30 Cdo 2051/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla
Podolky v právní věci žalobkyně V. R., zastoupené advokátem,
proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o vypořádání BSM, vedené u
Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 49/98, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2001, č. j. 14 Co 494/2001–90,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2001, č. j. 14 Co 494/2001–90,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Tachově, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze
dne 22. 3. 2001, č. j. 5 C 49/98–75, vypořádal zaniklé
bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen BSM) tak, že přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. 6734322, vedeném u Č. s.,
a. s., ve výši 50.686,80 Kč, zůstatek na účtu, vedeném u K. b., a. s.,
pobočka T., ve výši 135,49 DM. Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 147.398,- Kč a 67,50 DM. Oběma
účastníkům uložil povinnost zaplatit soudní poplatek a žádnému z nich nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu manželství dne 5.
5. 1998. Dospěl k závěru, že peníze uložené na účtech žalovaného ku dni rozvodu
manželství lze považovat za společný majetek účastníků. Proto žalovanému
uložil, aby jejich polovinu žalobkyni vyplatil. Soud prvního stupně vzal dále
za prokázané, že za trvání manželství bylo na výlučný majetek žalobce
vynaloženo se společných prostředků 190.929,20 Kč. Zaplacení této částky, která
představuje akontaci a splátky leasingu i zbývajících splátek jsou podmínkou
pro přechod vlastnictví k vozidlu Škoda Felicia na žalovaného. Vzhledem k tomu,
že žalovaný neprokázal, že by uvedená částka byla zaplacena z jiných
prostředků než tvoří BSM, předmětný osobní automobil po rozvodu přešel do
výlučného vlastnictví žalobce. Soud tak učinil závěr, že se jednalo o
prostředky vynaložené na majetek žalovaného, proto má žalobkyně nárok na jednu
polovinu. z částky 190.929,20 Kč. Soud prvního stupně vzal rovněž za
prokázané, že na výstavbu domu ve vlastnictví žalovaného byla za trvání
manželství vynaložena částka 53.181,40 Kč. Žalovaný neprokázal, že by uvedenou
částku uhradil výlučně ze svých prostředků. Má tedy žalobkyně
nárok i na polovinu uvedené částky, tj. na 26.590,75 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 7.
2001, č. j. 14 Co 494/2001–90, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovanému ze zaniklého BSM přiznal zůstatek na účtu č. 6734322,
vedeném u Č. s., a. s., Okresní pobočka v P., ve výši 50.686,80 Kč a zůstatek
na účtu, vedeném u K. b., a. s., pobočka v T., ve výši 135,49 DM. Na vyrovnání
podílů uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
57.803,50 Kč a 67,50 DM. Dále uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit
společně a nerozdílně soudní poplatek, žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému náklady odvolacího řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího
soudu nestačí považovat den plnění za rozhodný pro otázku, zda jde o nabytí
do BSM, ale je třeba přihlédnout k tomu, za jakou dobu nárok náležel.
Vzhledem k tomu, že peníze vyplacené jako přeplatek na dani z příjmu ze
SRN souvisejí s pracovním poměrem žalovaného, který existoval před uzavřením
manželství se žalobkyní, dospěl odvolací soud k závěru, že uvedená částka
představovala výlučně prostředky žalovaného. Na základě toho pak odvolací soud
přisvědčil tvrzení žalovaného, že částka 53.181,40 Kč za montáž čističky byla
zaplacena dne 15. 5. 1997 z prostředků, které mu půjčil jeho soused a tato
půjčka byla splacena výhradně z prostředků žalovaného, z částky 130.000,- Kč,
kterou obdržel ze SRN. Podle názoru odvolacího soudu částka
53.181,40 Kč nebyla zaplacena ze společných prostředků účastníků,
ale z výlučných prostředků žalovaného. Pokud jde o zahrnutí zaplacených
leasingových splátek do BSM, odvolací soud zaujal stanovisko, že byly
prokazatelně hrazeny z příjmu z podnikání žalovaného a představovaly tak jeho
výdajové položky. Vzhledem k charakteru právní úpravy bezpodílového
spoluvlastnictví, která nepočítala vůbec s podnikatelskou činností, je třeba
u příjmu z podnikatelské činnosti mít na zřeteli, že podnikatelská činnost
není zdrojem pro BSM se všemi návěsy jiných nároků. Za zdroj BSM lze, podle
názoru odvolacího soudu, považovat pouze zisk z podnikání, nikoliv veškeré
příjmy, z nichž jsou hrazeny výdaje v souvislosti s podnikáním vznikající. Na
druhé straně je třeba do vypořádání BSM zahrnout částku 64.920,20 Kč,
zaplacenou jako akontaci podle leasingové smlouvy v době, kdy žalovaný nebyl
vlastníkem osobního automobilu, ale již ho užíval. Proto žalované náleží z této
částky jedna polovina, stejně tak jako ze zůstatků na účtech ve
výroku uvedených.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalobkyně (dále jen
dovolatelka) včasné dovolání, jehož přípustnost odůvodnila ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), a jako důvod
dovolání uvedla ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru
dovolatelky žalovaný uhradil ze společných prostředků nejen akontaci ve
výši 64.929,20 Kč, ale i dalších dvanáct leasingových splátek na osobní
automobil, který poté přešel do jeho vlastnictví. Žalovaný jako člen sdružení
fyzických osob podle ustanovení § 829 občanského zákona (dále jen ObčZ) užíval
automobil z titulu leasingové smlouvy i k soukromým účelům. Podle názoru
žalobkyně splátky nájemného podle leasingové smlouvy jsou ze strany žalovaného
nákladem, který byl vynaložen na majetek žalovaného ve smyslu ustanovení § 150
věta druhá ObčZ platného v době zániku manželství. Žalobkyně
považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu, podle něhož
lze za zdroj BSM považovat pouze zisk z podnikání nikoliv veškeré příjmy, z
nichž jsou hrazeny výdaje v souvislosti s podnikáním vznikající. Toto řešení
lze akceptovat u věcí sloužících přímo a jedině k podnikání, nikoliv u věcí,
které slouží jak k podnikání, tak k osobním potřebám a užívání
účastníků, jak tomu bylo u předmětného osobního automobilu. Dovolatelka
srovnala příjmy z podnikání se mzdou jako odměnou v pracovním poměru a
dovodila, že na základě tohoto výkladu by v případě hrazení leasingových
splátek ze mzdy tato část mzdy rovněž nespadala do BSM. Uvedeným výkladem
odvolacího soudu by tak došlo k nelogickému zvýhodnění podnikatele ve srovnání
se zaměstnancem, neboť mzda je vždy jako celek do BSM započítávána. To by
odporovalo dobrým mravům podle § 3 odst. 1 ObčZ. Na základě uvedených důvodů
se dovolatelka cítí mít nárok na vyplacení jedné poloviny z částek
zaplacených na akontaci a součtu dvanácti leasingových splátek, což tvoří
celkovou částku ve výši 95.464,- Kč. Dovolatelka rovněž nesouhlasila se
závěrem odvolacího soudu ohledně částky 53.181,40 Kč, kterou žalovaný vynaložil
na stavbu domu ve svém vlastnictví, z prostředků ve výši
130.000,- Kč, které byly žalovanému vyplaceny za trvání manželství. Žalovaný
ukončil práci v SRN těsně před uzavřením manželství, přitom nárok na vrácení
daně z příjmu vznikne až po ukončení výdělečné činnosti v SRN a o jeho vrácení
lze žádat až v následujícím roce. Podle názoru dovolatelky se jedná o dávku
podobnou mzdě. Předmětem BSM není nárok na mzdu, ale podle ustálené judikatury
se mzda stává součástí BSM až okamžikem jejího převzetí. Totéž platí i o
jiných podobných příjmech, jako např. odstupném, příjmech ze sociálního
zabezpečení, odměnách za autorská díla apod. Součástí BSM je vždy pouze ta část
příjmů, které byly za trvání manželství skutečně přijaty, přičemž není
významné, zda pracovní poměr skončil, dílo bylo vytvořeno apod.
Názor
odvolacího soudu, který bez náležitého vysvětlení nepovažuje den plnění za
rozhodný pro otázku, zda jde o nabytí do BSM a vychází z toho, za jakou dobu
nárok náležel, není podle dovolatelky správný.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní
řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastnicí řízení,
řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle § 241 odst. 1 OSŘ, že
bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové
náležitosti podle ustanovení § 241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval
přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné
jen částečně.
Dovolatelka vytýká napadenému rozsudku odvolacího soudu vady podle § 241 odst.
3 písm. d) OSŘ, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Předmětem sporu v dané věci je posouzení otázky, zda splátky nájemného podle
leasingové smlouvy, kterou uzavřel žalovaný za trvání manželství dne 6. 3. 1997
se společností Š., s. r. o., jsou nákladem, který byl vynaložen na majetek
žalovaného a jsou tedy ve smyslu ustanovení § 150 ObčZ, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., předmětem vypořádání BSM a dále otázky, zda
pro určení zdroje BSM je rozhodující okamžik vzniku nároku na peněžité plnění
nebo okamžik výplaty tohoto peněžitého plnění.
Podle názoru odvolacího soudu institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů
vůbec neznal příjmy z podnikatelské činnosti a vycházel z toho, že hlavním
zdrojem BSM je mzda. Z toho odvolací soud dovodil, že podnikatelská činnost
není zdrojem pro BSM se všemi návěsy jiných nároků a proto za zdroj BSM je
třeba považovat pouze zisky z podnikání, nikoliv veškeré příjmy, z nichž jsou
hrazeny výdaje v souvislosti s podnikáním.
Uvedený závěr odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný. Z hlediska
vypořádání nároků ze zaniklého BSM nelze přihlížet k leasingovým splátkám,
které jsou svou povahou jen jednou z částí výdajů soukromně podnikající osoby a
váží se ke konkrétnímu předmětu leasingové smlouvy – v tomto případě
automobilu. Takto vynaložené částky nelze vypořádávat v rámci vypořádání
nároků ze zaniklého BSM účastníků, které je svou podstatou spotřebním
společenstvím účastníků, které je charakterizováno jinými principy, než
kterými se řídí výkon soukromé podnikatelské činnosti podle příslušných
zákonů (obchodní zákoník, živnostenský zákon, zákon o účetnictví,
zákon o dani z příjmu fyzických a právnických osob apod.). Lze proto uzavřít,
že v rámci vypořádání nároků ze zaniklého BSM ve smyslu § 150 ObčZ nelze
přihlédnout k jednotlivým částkám leasingových splátek uhrazených jedním z
manželů za trvání manželství (tedy za trvání BSM), protože zde chybí
vnitřní souvislost s předmětem BSM, které je takto vypořádáváno. Leasingové
splátky jsou svou podstatou pouze jednou z výdajových položek soukromého
podnikatele. Právně významnými pro nabývání věci do BSM se stávají teprve v
závěru, jako součást výsledku podnikatelské činnosti (se všemi nahodilostmi a
riziky), po splnění příslušných daňových povinností.
Pokud se jedná o řešení druhé právní otázky, je podle názoru dovolacího soudu
třeba přisvědčit právnímu názoru dovolatelky v tom, že nejen mzda, ale i
jakékoliv jiné peněžité plnění, které kdokoliv z manželů obdrží za trvání
manželství (pouze s výjimkami v zákoně uvedenými), se stává součástí BSM
okamžikem vyplacení některému z manželů. V předmětné věci žalovaný obdržel
částku ve výši 8.000 DM (v přepočtu 130.000,- Kč) za trvání manželství
z titulu vrácení daně z příjmů po ukončení výdělečné
činnosti v SRN, provozované před uzavřením manželství. Zde je třeba podotknout,
že příjmy z výdělečné činnosti jsou standardním zdrojem BSM, proto i částka,
která byla v souvislosti s výdělečnou činností žalovanému vyplacena za trvání
manželství, se stala součástí BSM. Vznik nároku na peněžité plnění ještě
nezakládá jistotu, zda vůbec, kdy a v jaké výši bude toto peněžité plnění
skutečně vyplaceno. Rozhodným okamžikem pro začlenění do BSM je tedy okamžik
nabytí peněžitého plnění, nikoliv vzniku nároku na toto plnění. Předmětná
peněžní částka, která byla žalovanému vyplacena, proto patří do společných
prostředků účastníků. Část z nich byla poté vynaložena na výstavbu domu ve
výlučném vlastnictví žalovaného, konkrétně na splacení půjčky, která byla
takto vynaložena za trvání manželství, ve výši 53.181,40 Kč.
Na základě výše uvedených skutečností lze uzavřít, že do zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků je třeba zahrnout částku 130.000,-
Kč, vyplacenou žalovanému za trvání manželství, z níž bylo na dostavbu domu
žalovaného vynaloženo 53.181,40 Kč.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud
za správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho důvodu
jej dovolací soud zrušil dle ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 OSŘ. V něm
bude tento soud postupovat v souladu s ustanovením § 243d o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr.
František Duchoň, v. r.
předseda senátu