30 Cdo 2053/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce obchodní společnosti R. P., spol. s r. o., zastoupené advokátem,
proti žalované D. K., o zaplacení částky 739.279,80 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 300/94, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2000, č. j.
18 Co 258/2000-324, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň–město ze dne 2. prosince 1999, č. j. 11
C 300/94-298, byla žalované ve výroku č. I uložena povinnost zaplatit
žalobci částku 407.851,- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 30. 4. 1994 do
31. 12. 1994, s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. 1. 1995 do 31.
12. 1995, s 19% úrokem z prodlení za období od 1. 1. 1996 do 31.
12. 1996 a s 21% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení, to vše ve lhůtě
do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem č. II byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 331.428,80 Kč s příslušenstvím. Výrokem č. III byla
zamítnuta žaloba na zaplacení úroku z částky 407.851,- Kč ve výši 6 % z
požadovaného úroku 25 % od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1996 a ve výši 5 % z
požadovaného úroku 26 % od 1. 1. 1997 do zaplacení. Výroky č. IV, V a VI bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl na základě
právního názoru odvolacího soudu, který předchozí rozsudek tohoto soudu (č. j.
11 C 300/94-63 ze dne 6. 2. 1995) zrušil usnesením ze dne 10.
11. 1995, č. j. 15 Co 463/95-89.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 10. května 2000, č. j. 18 Co 258/2000-324, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. Ve výroku pod
body I, IV, V a VI byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované
bylo uloženo zaplatit žalobci částku 407.851,- Kč s 3% ročním úrokem z prodlení
z této částky od 30. 4. 1994 do 31. 12. 1994 a s 10% úrokem z prodlení z této
částky od 1. 1. 1995 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve
zbytku příslušenství byla žaloba zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná jako osoba oprávněná (účastník
řízení), s právnickým vzděláním, (dále jen dovolatelka), včasné dovolání, ve
kterém navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů ve všech výrocích. Ohledně
přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a) a b) občanského soudního řádu ( dále jen o. s. ř.). Pokud jde o důvodnost,
namítla nesprávné právní posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř. Dovolatelka zmínila, že mezi účastníky došlo dne 4. 8. 1993 k uzavření
smlouvy o dílo na dodávku stavebních prací spojených s rekonstrukcí jejího
rodinného domu. Práce nebyly provedeny v dohodnutém termínu, proto dovolatelka
dne 15. 2. 1994 odstoupila od smlouvy podle § 642 občanského zákona (dále jen
obč. zák.). Podle dovolatelky není rozhodné, zda bylo od smlouvy odstoupeno
podle prvého nebo druhého odstavce tohoto ustanovení, neboť v obou případech se
ve smyslu § 48 obč. zák smlouva ruší od samého počátku. Pokud je takto smlouva
zrušena, tedy ex tunc, nelze se podle dovolatelky na jejím základě ničeho
domáhat. Zbývá pouze vypořádat vzájemné nároky v režimu bezdůvodného
obohacení. Dovolatelka ovšem sama uvádí, že úprava výše nároku připadající na
práce již vykonané je stanovena podle § 642 odst. 1 obč. zák., který
je ve vztahu k § 457 a 458 obč. zák. ustanovením speciálním.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před
novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání v dané věci bylo podáno včas, oprávněným účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) s právnickým vzděláním, a že splňuje
formální i obsahové náležitosti předepsané ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř. a
opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.
s. ř. , se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem
odvolacího soudu byl částečně potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud
I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, což je dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tj.
že soud použil jiný právní předpis, než měl správně použít, nebo sice použil
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V přezkoumávané věci
aplikoval odvolací soud ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto
ustanovení může objednatel až do zhotovení díla od smlouvy odstoupit.
Speciálně (tedy na rozdíl od obecné úpravy bezdůvodného obohacení, kdy je nutné
v případě zrušené smlouvy vrátit vše, co účastníci smlouvy podle ní dostali) je
ve větě za středníkem citovaného ustanovení stanoveno, že objednatel je povinen
zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud
zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně
vynaložené náklady. Citované ustanovení tedy vylučuje aplikaci ustanovení § 457
a § 458 obč. zák. Dovolatelka od smlouvy odstoupila podle § 642 odst. 1 obč.
zák. Došlo tedy ke zrušení smlouvy od počátku ve smyslu ustanovení § 48 obč.
zák, ovšem obecná ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení nelze v takovémto
případě aplikovat. Namístě bylo pouze použití speciální úpravy obsažené v
ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák., tak jak ji správně aplikoval soud prvého
stupně, vázán právním názorem soudu odvolacího.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. v přezkoumávané věci není dán, neboť odvolací soud ve
věci správně aplikoval na zjištěný skutkový stav ustanovení §
642 odst. l. obč.zák, které také správně vyložil.
Zbývá ještě posoudit existenci vad vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 o.
s. ř., které jsou zároveň dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm. a) o. s.
ř. Jedná se o takové hrubé vady řízení a rozhodnutí (s výjimkami zakotvenými v
odstavci druhém), které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto
vadám přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti. Pokud jde o tyto dovolací
důvody, je nutné konstatovat, že daná věc náleží do pravomoci soudu, ten kdo
vystupoval v řízení jako účastník měl způsobilost být účastníkem řízení i
procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo
zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu
řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl
správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř.).
Dovolací soud tedy rozhodl bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) tak, že
dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst.1 o. s. ř., neboť dospěl k závěru,
že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, protože
dovolatelka v dovolacím řízení neuspěla a úspěšnému žalobci žádné náklady v
tomto řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l. a § l46 odst.
2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2001
JUDr. František D u ch o ň , v. r.
předseda senátu