30 Cdo 2058/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci
žalobce M. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovaným 1) Hlavnímu městu Praha, se sídlem
v Praze, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO: 00064581, 2) J. L., zastoupenému JUDr.
Rudolfem Vokounem, CSc., advokátem se sídlem v Kladně, Březinova č. 813, 3) M.
Š., zastoupenému Mgr. Robertem Hynkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova
30, a 4) L. V., zastoupenému JUDr. Karlem Kotačkou, advokátem se sídlem v Praze
4, Za Dvorem č. 1776/4, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 37 C 156/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 - 166, takto :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 -
166, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu k prvnímu žalovanému ve výroku III., jestliže jím byla zamítnuta žaloba
co do částky 4.950.000,- Kč, a dále ve výroku II. a III., a rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 16. dubna 2008, č.j. 37 C 156/2003-129, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. srpna 2008, č.j. 37 C 156/2003-156,
ve výroku III., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 4.950.000,- Kč, a
dále ve výroku V., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č.j. 37 C 156/2003-129,
ve znění opravného usnesení ze dne 14. srpna 2008, č.j. 37 C 156/2003-156,
výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přisouzení omluvy prvního
žalovaného, výrokem II. uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen (obč. zák.“) částku 20.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu v části,
aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci z titulu této
náhrady další částku ve výši 4.980.000,- Kč, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud
žalobce požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích též proti
druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému, výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným a konečně výrokem VI. rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a ostatními žalovanými. K odvolání žalobce proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 - 166,
výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že prvnímu
žalovanému bylo uloženo zaslat žalobci omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a
současně tomuto žalovanému uložil zaplatit žalobci (z titulu náhrady
nemajetkové újmy v penězích) další částku ve výši 30.000,- Kč; jinak v dalším
ve vztahu k prvnímu žalovanému napadený rozsudek potvrdil. Výrokem II. rozhodl
o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným před soudem prvního
stupně a výrokem III. o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi týmiž účastníky. Výroky IV. a V. se vztahují k náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a
zbývajícími žalovanými. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že v řízení před soudem prvního stupně byl
prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho
tělesné integrity a zdraví, při zákroku příslušníků Městské policie v
souvislosti s dopravním přestupkem řidičky E. P. dne 29. listopadu 2002, jehož
se účastnil žalobce jako její spolujezdec. Odpovědnost prvního žalovaného podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. byla s přihlédnutím k ustanovení § 420 odst. 2 téhož zákona dovozena ze skutečnosti, že k neoprávněnému zásahu došlo v
souvislosti s (nezákonným) plněním úkolů Městské policie při zachování věcné,
místní a časové souvislosti (s realizací úkolů prvního žalobce). Za tohoto
stavu dospěl k závěru, že ve své podstatě je důvodný vůči tomuto žalovanému jak
uplatněný nárok na přisouzení omluvy, tak i nárok na přiměřenou finanční
satisfakci. V případě relutárního zadostiučinění odvolací soud dospěl k závěru, že soudem
prvního stupně přiznaná náhrada nemajetkové újmy v penězích je nepostačující. Poukázal na ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. (zřejmým nedopatřením zmíněn § 13
odst. 3 o.s.ř.), podle něhož při rozhodování o výši náhrady je třeba přihlížet
ke všem okolnostem dané věci. Na tomto místě uvedl, že „shodně se soudem
prvního stupně akceptuje i určitý podíl žalobce na vzniklém konfliktu, jestliže
se zapojil do projednávání přestupku, jehož nebyl účastníkem. Naproti tomu však
okolnost, že bylo zasaženo do fyzické integrity žalobce a rovněž tak i do jeho
zdraví, a to příslušníky Městské policie, kteří by měli zabezpečovat veřejný
pořádek (zák. č. 553/1991 Sb. o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů),
považuje za zvlášť závažný zásah. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy
však přihlíží i k tomu, že žalobci se dostává morální zadostiučinění formou
omluvy, což je základní prostředek zadostiučinění, že žalobce se dostalo
zadostiučinění i trestním řízením, v němž došlo k pravomocnému odsouzení
třetího žalovaného za zneužití pravomoci veřejného činitele a rovněž i k tomu,
že uspěl i se svoji žalobou na náhradu škody.
Konečně přihlíží i k tomu, že
náhrada nemajetkové újmy má pouze zmírnit následky neoprávněného zásahu a má
být i přiměřená podle § 13 odst. 1 obč. zák. Z tohoto pohledu za přiměřenou
považuje náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč.“. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č.j. 1 Co 410/2008 -
166, byl doručen zástupci žalobce dne 16. března 2009, přičemž právní moci
nabyl dne 20. května téhož roku. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti jeho výroku, jímž byl
zčásti potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve vztahu k
prvnímu žalovanému, podal žalobce v pondělí dne 18. května 2009 včasné
dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Mimo jiné trvá na tom, že nemůže
obstát argument soudů obou stupňů o spoluzavinění žalobce, neboť je to v
rozporu se základními principy, jimž je podřízeno postavení policie v
demokratickém právním státě. Žalobce je přesvědčen, že brutální zákrok
strážníků, jímž mu byla způsobena četná zranění, která si vyžádala žalobcovu
hospitalizaci, nemůže být zmírněn částkou v řádu desítek tisíc korun. Satisfakční působení omluvy je jen omezené a stejně tak není dostatečně účinným
prostředkem nápravy fakt, že jeden ze tří strážníků byl v souvislosti se
zákrokem proti žalobci pravomocně odsouzen pro trestný čin. Navrhuje proto, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a aby věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako
způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i
jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě je dovoláním napaden výrok
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl zčásti potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na přisouzení
náhrady nemajetkové újmy v penězích. Jestliže žalobce dovozuje přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má dovolací soud za to,
že v souzené věci předpoklady tohoto ustanovení naplněny skutečně jsou, neboť
podle jeho názoru rozsudek odvolacího soudu při výkladu ustanovení § 13 odst. 2
a 3 obč. zák. spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř.), takže v tomto smyslu rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací poté rozsudek Vrchního soudu v Praze
přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Úspěšně se žalobou podle ustanovení § 13 obč. zák. může postižená fyzická osoba
domáhat v souvislosti s utrpěným zásahem do jejího práva na ochranu osobnosti,
příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-
li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp.
též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované
věci přiměřené (nebo je přiměřená pouze částečně), resp. postačující a tím i
účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému
přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo
zčásti).
Je-li uplatněn požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích
podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., je na soudech zjistit v prvé řadě míru
závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření
toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle
celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je
třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do
jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění
zákonem stanovených předpokladů.
Přiznání zadostiučinění v penězích soudem předpokládá naplnění řady zákonných
předpokladů, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ
individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním
případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby,
kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě,
trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako
závažnou. Právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 obč.zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků
ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy
morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých
následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice obecně konstatuje, že shledal
neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, avšak dovolací soud má
za to, že odvolací soud tento výrok ve věci samé odůvodnil s ohledem na
charakter a dopad zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce ve své podstatě
v zásadě jen velmi obecně, a tím prakticky nedostatečně, a aniž by současně
logicky a přehledně vysvětlil míru naplnění předpokladů výše zmíněného
ustanovení obč. zák.
Především je to bez bližšího vysvětlení a rozvedení naznačená okolnost „podílu
žalobce na vzniklém konfliktu, jestliže se zapojil do projednávání přestupku“.
Dovolací soud je přesvědčen, že pouze takto neurčitě nastíněný děj nelze dávat
do souvislosti s hrubým zásahem do práva na ochranu osobnosti žalobce, jehož se
dopustili příslušníci městské policie prvního žalovaného. Odvolací soud sice
jinak zcela správně bezprostředně odkazuje na zákon č. 553/1991 Sb., o obecní
policii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by příslušníci této policie
měli zabezpečovat veřejný pořádek, takže se mu zásah obecně jeví jako zvlášť
závažný, avšak i v tomto případě setrvává pouze na tomto obecném konstatování
bez bližšího vymezení míry zásahu do osobnostní sféry žalobce. Zmínka
odvolacího soudu o tom, že přihlíží k satisfakční úloze zadostiučinění podle
ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. je pak sice případná, avšak je nepochybné, že
tak byl povinen činit především při úvaze vyplývající z ustanovení § 13 odst. 2
obč. zák. jak dalece se zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.
jeví či nejeví postačujícím, a zda jsou tedy vůbec dány předpoklady pro úvahu o
přiznání satisfakce ve formě relutární náhrady nemajetkové újmy. Skutečností
pak též je, že řazení faktu trestního odsouzení mezi možné satisfakční
prostředky v návaznosti na zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je
jistě nezpochybnitelným faktem (což nachází odraz v judikatuře soudů řešící
problematiku osobnostních práv, a to včetně dovolacího soudu), avšak přesto
dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že je třeba k jejím možným účinkům
přistupovat uvážlivě a diferencovaně podle okolností konkrétního případu a
teprve na základě odpovídajících skutkových zjištění dovozovat míru, v jaké
mohla v jedinečném případě a ve vztahu k výslovně určené fyzické osobě
(vymezené i jejími osobními vlastnostmi a psychickým ustrojením) tato
satisfakce působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků zásahu. To však
odvolací soud v dané věci neučinil. Nadto nelze přehlédnout, že v dané věci
tato forma satisfakce by se ve své podstatě nevztahovala bezprostředně k
prvnímu žalovanému (byť za trestný čin byl v tomto případě odsouzen její
pracovník). Faktem sice zůstává, že důsledky zásahu mohou u fyzické osoby
pomoci zmírnit i některé okolnosti, které se budou nacházet mimo sféru fyzické
nebo právnické osoby, o jejíž odpovědnost v řízení jde, avšak i zde je třeba
tuto okolnost náležitě pojmenovat a na základě konkrétních skutkových okolností
případu zdůvodnit, jak se tato skutečnost promítá do úvahy o opodstatněnosti
uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze v uvedeném výroku pokládat za správné.
Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v tomto výroku ve věci samé
a v odpovídajících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí v příslušných výrocích a
věc vrátil v tomto rozsahu zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. prosince 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu