30 Cdo 2062/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem v
právní věci žalobce I. R. zastoupeného advokátem Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.
D., se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované České televizi, IČO:
00027383, se sídlem v Praze 4 - Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, o ochranu
osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 65/2014, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015,
č.j. 22 Co 10/2015-114, takto:
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, č.j. 30 Cdo
2062/2015-172 se opravuje tak, že na jeho třetí straně se text „Žalobce se k
podanému dovolání nevyjádřil“, se nahrazuje větou „“Žalobce se k podanému
dovolání vyjádřil podáním ze dne 18. května 2015“.
V citovaném usnesení bylo nesprávně uvedeno, že „Žalobce se k podanému dovolání
nevyjádřil“. Jelikož se jedná o nesprávnost, když k dovolání vyjádření podáno
bylo, byla tato zřejmá nesprávnost postupem podle § 243b a 164 o.s.ř. opravena.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu
Podle soudu bylo povinností
žalované si dané informace ověřit i s ohledem na to, že tou dobou již bylo
známo, že se k části zlata přihlásil někdo jiný a že předmětné tvrzení může být
nepravdivé. Podle názoru odvolacího soudu nelze ve prospěch žalované aplikovat ani závěry
judikatury o přípustném zjednodušení informace v rámci podávání všeobecného
zpravodajství, neboť v souzeném případě nedošlo ke zjednodušení (informace),
ale přímo k uvedení nepravdy. Pokud žalovaná čerpala z tiskové zprávy České
tiskové kanceláře, pak ji nepřípustně významově zkreslila. Odvolací soud
citoval také konstantní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž
uvádění nepravdivých údajů o veřejné osobě není oprávněnou kritikou. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 8. dubna 2015, přičemž
právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 17. dubna 2015 včasné
dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a dále tvrdí, že jde o právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod uvádí
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že odvolací soud (údajně)
nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, zejména jeho usnesení ze dne
29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, neboť se na osobu žalobce nedá pohlížet
jako na veřejně činnou osobu, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká procesní pochybení, když odvolací soud
vyzval žalobce, aby odstranil pochybnosti týkající se formulace petitu v
průběhu jednání, což podle názoru dovolatelky odporuje ustanovení § 43 odst. 1
o.s.ř., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Dovolatelka se taktéž vymezuje vůči závěru odvolacího soudu, že z její strany
došlo k zaviněnému jednání (minimálně nedbalostní povahy). Domnívá se, že
vzhledem k tomu, že zpráva o tom, že policie u žalobce nenašla hotovost ani
zlato, byla uveřejněna až dne 3. března 2014 (tedy až po odvysílání sporného
tvrzení), nemohla proto dovolatelka v době vysílání tento fakt znát, zvláště
pak, když nebyla účastníkem soudního řízení, během kterého vyšla tato fakta
najevo. Podle právního názoru dovolatelky nebyla otázka náhrady při újmě na přirozených
právech ve smyslu ustanovení § 2956 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále
jen „o.z.“) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Konečně dovolatelka poukazuje na to, že uveřejněním omluvy v intencích rozsudku
odvolacího soudu jí hrozí závažná újma, a proto žádá, aby byla odložena
vykonatelnost zmiňovaného rozhodnutí ve výrocích II., III. a IV.
a následně aby
o dovolání bylo rozhodnuto tak, že se tento rozsudek Městského soudu v Praze ve
výrocích II., III., IV. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nelze pominout např. skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání
v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá. Dovolatelka sice obšírně popsala, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale
nijak nevymezila otázku, při které se odvolací soud měl odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na které současně napadené rozhodnutí
závisí. Nespokojenost dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu nezakládá sama
od sebe přípustnost dovolání. Dovolatelka ve svém dovolání pouze uvádí, v čem podle jejího názoru spočívala
odchylka od ustálené rozhodovací praxe. Nelze jí ale přisvědčit, že tento
tvrzený odklon je možné spatřovat v odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu, ve
kterém je pojednáno o kritice „veřejně činné osoby“, kterou, podle mínění
dovolatelky, žalobce není. Je (totiž) obecně přijímanou skutečností, že osoby
veřejného zájmu musí snést větší míru kritiky než jiní občané.
Jestliže tedy
dovolatelka brojí proti označení žalobce za veřejnou osobu, přiznává mu
fakticky větší míru ochrany osobnosti. I v případě, že by dovolací soud shledal
nenáležité přihlédnutí ke zmíněnému rozhodnutí, nemohlo by toto pochybení
ovlivnit správnost napadeného rozhodnutí, a tím i případně založit přípustnost
dovolání, neboť se nejedná o otázku, na které by řešení sporu napadeným
rozhodnutím záviselo. Ani z formálního ani z obsahového hlediska nelze přisvědčit dovolatelce, že by
odvolací soud judikaturu dovolacího orgánu špatně vykládal. Své rozhodnutí
precizně odůvodnil odkazy na několik přiléhavých rozhodnutí Nejvyššího i
Ústavního soudu a věc posoudil v souladu s dosavadní judikatorní praxí. Nelze též akceptovat názor dovolatelky, že otázka náhrady při újmě na
přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o.z. dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena. V případě tohoto nároku navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na předchozí
zákonnou úpravu, kterou přinášel občanský zákoník č. 40/1964 Sb., která pak
byla podkladem konstantní judikatury dovolacího soudu. Zmínit lze např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006,
podle něhož při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný
zásah do práva na ochranu osobnosti musí soud vyjít z celkové povahy i z
jednotlivých okolností konkrétního případu; musí zejména přihlédnout např. k
intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu
zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé
nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve
společnosti. Nelze tedy tuto otázku posuzovat jako dovolacím soudem dosud
neřešenou. Není tak z tohoto důvodu založena přípustnost dovolání. Jen na
dokreslení je možno též případně poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/2009. Dovolací soud také konstatuje, že tvrzené procesní pochybení samo o sobě
nepředstavuje důvod, na základě něhož by mělo být dovolání přípustné a důvodné. Dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není
přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou
dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo
hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti
dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.