U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se
sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 C 60/93, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 39 Co 364/2012-558,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč a
doživotní rentu ve výši 16.916,- Kč měsíčně s navýšením o 10 % v kalendářním
měsíci následujícím po kalendářním měsíci, kdy se index spotřebitelských cen
zveřejněný Českým statistickým úřadem zvýší o 10 % ode dne posledního navýšení,
a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody z důvodu, že byl v roce 1982 nezákonně omezen
na osobní svobodě pobytem v Psychiatrické léčebně Kosmonosy, a to v průběhu
trestního stíhání z důvodu přezkoumání duševního stavu žalobce. Žalobce
požadoval náhradu škody ve výši 100.000,- Kč skládající se z částky 2.000,- Kč
jako ušlé mzdy za dobu umístění v léčebně, neboť po dobu hospitalizace nemohl
vykonávat pracovní poměr ozbrojeného hlídače, 12.000,- Kč jako ušlé mzdy za to,
že na základě stanovené diagnózy mu bylo dále znemožněno vykonávat práci
ozbrojeného hlídače, 19.000,- Kč jako náhrady za znemožnění rozšíření
řidičského oprávnění o skupiny C a T (v roce 1983, kdy se o rozšíření
řidičského oprávnění pokusil, stálo takové rozšíření 2.155,- Kč), 62.000,- Kč
představující škodu za odebrání řidičského průkazu, čímž mu bylo znemožněno
obdělávat sad a zahradu strojově za použití motorových prostředků, a 5.000,- Kč
za poštovné a cestovné. Žalobce dále požadoval odškodnění za ztížení
společenského uplatnění, které spatřoval v tom, že mu na základě neoprávněné
hospitalizace a následné diagnózy bylo znemožněno studium na Vysoké škole
zemědělské v Brně, a z tohoto titulu požadoval měsíční rentu ve výši 16.916,-
Kč, kterou navrhoval navýšit podle růstu indexu spotřebitelských cen.
Odpovědnost žalované spatřoval v její nečinnosti při řešení okolností vzniklých
v souvislosti s jeho držením v Psychiatrické léčebně Kosmonosy.
Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Proti žalobci bylo
usnesením prokuratury ze dne 16. 6. 1981 zahájeno trestní stíhání pro trestné
činy křivého obvinění a útoku na státní orgán, které bylo vedeno u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 233/82. Trestné činy byly spatřovány ve skutku,
že žalobce měl ve svých písemných podáních obviňovat soudkyni Okresního soudu v
Nymburce JUDr. Sedlatou z vykonávání soudcovské funkce v rozporu se zákonem a
snižovat vážnost Okresního soudu v Nymburce, který hrubě pomlouval a urážel.
Opatřením ze dne 24. 6. 1981 přibral vyšetřovatel okresní prokuratury v Mladé
Boleslavi k přezkoumání duševního stavu žalobce a podání znaleckého posudku
znalce z oboru psychiatrie MUDr. Hlavatého a MUDr. Denkra, neboť z dosavadních
výsledků vyplynulo, že žalobce byl v minulosti zbaven způsobilosti k právním
úkonům a byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě, a měl
tak pochybnosti o duševním stavu žalobce. Znalci zpracovali na základě
zdravotnické dokumentace znalecký posudek. Žalobce se ke znalcům na prvé
pozvání dostavil, další návštěvu odmítl. Z dopisů žalobce neplyne, že by se ke
znalci odmítal dostavit proto, že MUDr. Denkr nebyl zapsán v seznamu znalců.
Usnesením ze dne 23. 9. 1981 nařídil vyšetřovatel pozorování žalobce jako
obviněného v Psychiatrické léčebně Kosmonosy za účelem vyšetření jeho
zdravotního stavu s odůvodněním, že i nadále trvají pochybnosti o duševním
stavu žalobce, který se na předvolání znalců odmítl k nim dostavit, předvedení
žalobce nebylo zajištěno, a proto znalci mohli vypracovat znalecký posudek jen
na základě zdravotnické dokumentace. Do ústavu byl žalobce dodán a byl zde
hospitalizován od 18. 12. 1981 do 8. 1. 1982, kdy byl propuštěn. Na základě
pozorování znalci zpracovali pokračování znaleckého posudku. Proti usnesení o
nařízení pozorování podal žalobce i osoby jemu blízké stížnost, která byla
usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 11. 1981, sp. zn. Nt 217/81,
zamítnuta. Následně byla na žalobce podána obžaloba, rozsudkem Okresního soudu
v Kolíně ze dne 30. 9. 1982, č. j. 1 T 233/86-116, byl žalobce odsouzen, a jeho
odvolání bylo zamítnuto. Odsuzující pravomocný rozsudek, jakož i všechna další
rozhodnutí na něj obsahově navazující, byl zrušen usnesením Okresního soudu v
Kolíně ze dne 26. 3. 1996, č. j. 2 Rt 16/90, podle § 14 odst. 1 písm. b), d),
odst. 3 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále též zákon č. 119/1990
Sb.). Důvodem bylo, že v průběhu přípravného řízení došlo k závažnému pochybení
ohledně znaleckého posudku, neboť jeden ze znalců MUDr. Denkr nebyl zapsán v
seznamu znalců a navíc si posudek protiřečí. Rozsudek byl rovněž shledán
nepřezkoumatelným pro absenci doslovného znění výroků, které měl žalobce vůči
soudu použít.
Soud prvního stupně uzavřel, že usnesení o nařízení pozorování žalobce ve
zdravotnickém zařízení bylo zrušeno rehabilitačním rozhodnutím jako rozhodnutí
obsahově navazující na stejným rozhodnutím zrušený pravomocný odsuzující
rozsudek. Neshledal však, že by mezi nezákonným rozhodnutím (o nařízení
pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení) a tvrzenou škodou byla dána
příčinná souvislost, neboť žalobce si přivodil umístění v ústavu vlastním
přičiněním, což je skutečnost, která přetrhla příčinnou souvislost. Rozsahem a
výší škody se soud dále nezabýval.
Odvolací soud věc po právní stránce zhodnotil tak, že nelze dospět k závěru, že
by tzv. rehabilitačním rozhodnutím, usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne
26. 3. 1996, č. j. 2 Rt 16/90, bylo zrušeno také usnesení vyšetřovatele o
nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení. Usnesení o nařízení
pozorování žalobce bylo vydáno dne 23. 9. 1981, tudíž předcházelo odsuzujícímu
rozsudku, který byl vydán dne 30. 9. 1982, a proto nemohlo z časového hlediska
navazovat na zrušený rozsudek, a nemohlo s ním souviset ani obsahově. Z
uvedeného plyne, že usnesení o nařízení pozorování žalobce ze dne 23. 9. 1981
nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto chybí základní předpoklad pro přiznání
náhrady škody žalobci za jeho hospitalizaci v Psychiatrické léčebně Kosmonosy.
Jestliže byl vyšetřovatelem ke zpracování znaleckého posudku přibrán lékař,
který nebyl zapsán v seznamu znalců, ač takový znalec přibrán být mohl, došlo
ze strany vyšetřovatele k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku tohoto
postupu však žalobci škoda nevznikla. Nebylo rovněž zjištěno, že by posudek
zpracovávaný dvěma lékaři byl nesprávný, nebo že by diagnóza nebyla pravdivá.
Toto pochybení však nebylo důvodem hospitalizace žalobce. Nebylo prokázáno ani
to, že by žalobce v důsledku stanovené diagnózy nebyl přijat na vysokou školu
či že by došlo k dalším požadovaným škodám.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve věci samé dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Dle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu
na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje v následujícím:
1. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru, když nepřipustil
změnu žaloby navrženou žalobcem z důvodu, že výsledky dosavadního řízení by
nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
2. Odvolací soud pochybil, když nepovažoval za potřebné provést důkazy
navržené žalobcem.
3. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že usnesením ze
dne 26. 3. 1996 nebylo zrušeno také usnesení o nařízení pozorování žalobce ve
zdravotnickém zařízení, a že usnesení ze dne 23. 9. 1981 nebylo pro nezákonnost
zrušeno. Dovolatel tvrdí, že zrušení rozhodnutí není nutným předpokladem pro
přiznání náhrady škody.
4. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku nesprávného úředního
postupu, který spočíval v tom, že ke zpracování znaleckého posudku byl přiznán
lékař, který nebyl zapsán v seznamu znalců.
Dovolatel zopakoval skutková tvrzení, k jejichž prokázání odkázal na svá
předchozí podání a navrhl provést důkazy v nich obsažené. Dovolatel zastává
názor, že zrušujícím rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 Rt 16/90
pozbylo platnosti i usnesení vyšetřovatele o nařízení pozorování obviněného v
Psychiatrické léčebně. Uvěznění v Psychiatrické léčebně považuje za svévoli
prokurátora, který za to byl dle dovolatele právně postižen, a stanovenou
diagnózu za účelovou a za zneužití psychiatrie vůči žalobci. Bylo prokázáno, že
v průběhu přípravného řízení došlo k závažnému procesnímu pochybení, neboť
MUDr. Denkr nebyl zapsán v seznamu znalců. Nebyl tedy žádný důvod pro držení
žalobce v léčebně a byl zde držen neoprávněně. Dovolatel dále vymezil, jaká
škoda mu v důsledku porušení ze strany žalované vznikla, s tím, že dle jeho
názoru je rovněž jednoznačně dána příčinná souvislost mezi pochybením žalované
a vzniklou škodou. Dovolatel navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání poukazovat na podání, která
dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení,
k těmto podáním proto dovolací soud nepřihlížel a ani neprováděl dokazování
důkazů v nich obsažených, ani jiných důkazů navrhovaných dovolatelem. Z
přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán
skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem
prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je
jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno
dokazování (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolatel jako první napadá rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebyla
připuštěna změna žaloby. O nepřipuštění změny žaloby rozhodl odvolací soud
samostatným usnesením při jednání dne 9. 1. 2013, u kterého byl žalobce i jeho
právní zástupce přítomen. Proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby však není
dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí (§ 237 o. s. ř.). Rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby
nemůže představovat ani vadu řízení, neboť se jedná o vlastní rozhodovací akt
soudu obsahující hodnotící závěr, který našel svůj konkrétní projev ve výrokové
části rozhodnutí, a nejedná se tudíž o procesní vadu způsobenou postupem soudu
v průběhu řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských
smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolatelem uplatňovaný nárok na náhradu škody ve výši 100.000,- Kč sestává z
pěti samostatných nároků, odvozovaných od různých jednání žalované, a to z
částky 2.000,- Kč jako ušlé mzdy za dobu umístění v léčebně, 12.000,- Kč jako
ušlé mzdy za to, že na základě stanovené diagnózy mu bylo dále znemožněno
vykonávat práci ozbrojeného hlídače, 19.000,- Kč jako náhrady za znemožnění
rozšíření řidičského oprávnění, 62.000,- Kč představující škodu za odebrání
řidičského průkazu a 5.000,- Kč za poštovné a cestovné. Jelikož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř. je třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo
rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich
rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C
3431, svazek CD-3), mohlo by být dovolání přípustné toliko ve vztahu k nároku
na náhradu škody ve výši 62.000,- Kč za odebrání řidičského průkazu, pakliže by
byly splněny podmínky § 237 o. s. ř. U ostatních nároků bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, což činí dovolání v tomto rozsahu
nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nárok žalobce na zaplacení renty ve výši 16.916,- Kč měsíčně s navýšením o 10 %
v kalendářním měsíci následujícím po kalendářním měsíci, kdy se index
spotřebitelských cen zveřejněný Českým statistickým úřadem zvýší o 10 % ode dne
posledního navýšení, je třeba z hlediska požadované výše plnění posoudit podle
§ 238 odst. 2 o. s. ř., neboť se jedná o opětující se peněžité plnění na dobu
života, a v takovém případě je pro posouzení podmínky uvedené v § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř.
rozhodný pětinásobek výše ročního plnění, který činí v
případě dovolatele 1,014.960,- Kč (5 x 202.992,- Kč), což je částka převyšující
50.000,- Kč. V tomto rozsahu by tedy dovolání mohlo být přípustné, pakliže by
byly splněny podmínky § 237 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel uvedl 4 otázky, které pokládá za nesprávně právně posouzené, důvod
dovolání ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. však vymezil pouze ve vztahu k
otázce třetí, tj. zda rehabilitační rozhodnutí zrušilo i usnesení o nařízení
pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení. Ohledně dovolacích důvodů pod
body 1 a 2 zůstalo u pouhé deklarace „nesprávného právního posouzení“ (byť
otázka první se týká samostatného usnesení, proti němuž není dovolání
přípustné, a otázka druhá tvrzené vady řízení, a nikoliv právního posouzení
věci), aniž by dovolatel dále uvedl, v čem nesprávnost takového postupu
spočívá. Takto neodůvodněné námitky nelze považovat za řádné vymezení důvodu
dovolání, a proto by samy o sobě ani přípustnost dovolání založit nemohly. Čtvrtá dovolatelem vymezená otázka se odvíjí od nepochopení závěru odvolacího
soudu. Dovolatel namítá, že byl prokázán nesprávný úřední postup spočívající v
tom, že ke zpracování znaleckého posudku byl přizván lékař, který v té době
nebyl zapsán v seznamu znalců. Uvedená námitka však zcela odpovídá závěru
odvolacího soudu, který na str. 5 svého odůvodnění uvedl: „Jestliže byl přibrán
za znalce lékař, který nebyl zapsán v seznamu znalců, ač takový znalec přibrán
být mohl, došlo ze strany vyšetřovatele k nesprávnému úřednímu postupu.“ Závěr
odvolacího soudu však spočívá v tom, že mezi tímto nesprávným úředním postupem
vyšetřovatele a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť toto pochybení
nebylo důvodem hospitalizace žalobce, a nebylo ani prokázáno, že by v důsledku
stanovené diagnózy nebyl žalobce přijat na vysokou školu či že by došlo k
dalším požadovaným škodám, tj. ke škodě spočívající v tom, že mu bylo dále
znemožněno vykonávat práci ozbrojeného hlídače, že mu bylo znemožněno rozšíření
řidičského oprávnění a odebrán řidičský průkaz. Závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladu příčinné souvislosti mezi
nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou je přitom závěrem skutkovým,
který nelze v dovolacím řízení napadnout, nepředstavuje zákonný dovolací důvod,
a proto ani nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Dovolání rovněž není přípustné pro posouzení otázky třetí, zda rehabilitační
rozhodnutí zrušilo i usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém
zařízení, vydané v průběhu trestního řízení, a zda tím byl naplněn předpoklad
odpovědnosti státu spočívající ve vydání nezákonného rozhodnutí.
Jak vyplývá z
žalobních tvrzení, s držením žalobce ve zdravotnickém zařízení je spojován
toliko nárok na náhradu ušlé mzdy ve výši 2.000,- Kč, což je částka bagatelní,
vylučující přezkum dovolacího soudu. Ani kdyby dovolací soud dospěl k závěru,
že usnesení o nařízení pozorování žalobce ve zdravotnickém zařízení by bylo
možné označit za nezákonné rozhodnutí v důsledku jeho zrušení rehabilitačním
rozhodnutím, nemohl by se tento závěr projevit v konečném postavení dovolatele
vůči druhé straně sporu, neboť ostatní žalobcem vymezené nároky na náhradu
škody nemohou být spojovány s držením žalobce ve zdravotnickém zařízení, jinými
slovy řečeno, zjevně s omezením osobní svobody nesouvisí, a nemohla by tudíž
být dána ani příčinná souvislost mezi tímto „nezákonným rozhodnutím“ a vzniklou
újmou spočívající v tom, že žalobci bylo znemožněno vykonávat práci ozbrojeného
hlídače, že mu bylo znemožněno rozšíření řidičského oprávnění a odebrán
řidičský průkaz. Tyto ostatní žalobcem tvrzené újmy by mohly být důsledkem
toliko stanovené diagnózy ohledně duševního stavu žalobce, ani zde však
odvolací soud neshledal příčinnou souvislost. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu