30 Cdo 2089/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce
J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ H. R.
a 2/ M. R., oběma zastoupeným advokátem,
o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn.
11 C 1133/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. prosince 2001, č. j. 36 Co 367/2001-45,
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vlastnictví 258 u Katastrálního úřadu v L. Rozhodl též o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně vyšel z úvahy, že žalobce neunesl důkazní břemeno k
tvrzení, že kupní smlouvu týkající se dotčených nemovitostí neuzavíral vážně,
když k tomuto tvrzení nenavrhl konkrétní důkazy. Žalobce si musil být současně
vědom toho, že pohledávku žalovaných z titulu smlouvy o půjčce, která je
zajištěna zároveň zástavní smlouvou, budou žalovaní v případě nesplnění
oprávněni uspokojit ze zástavy. Není
v rozporu s občanským zákoníkem, že uspokojení pohledávky ze zástavy bylo
s odkládací podmínkou realizováno kupní smlouvou. Žalobce si musel být vědom
zajištění pohledávky pro případ, že podmínky smlouvy o půjčce nedodrží, a pro
účely získání půjčky je pak nutno jeho projev vůle uzavřít kupní smlouvu
považovat za vážný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 14. prosince 2001, č. j. 36 Co 367/2001-45, s odkazem na ustanovení §
220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že dané žalobě v plném rozsahu vyhověl, když určil,
že žalobce je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že za situace,
kdy účastníci uzavřeli v tentýž den dvě různé smlouvy, které jsou obsahově ve
vzájemném rozporu, přičemž se týkají stejných nemovitostí, jsou jejich projevy
vůle neurčité. Účelem smlouvy zástavní (resp. smlouvy o půjčce se zřízením
zástavního práva) bylo zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který ji
odpovídá, nebude včas splněn, takže jeho uspokojení bude možno dosáhnout ze
zástavy (§ 152 občanského zákoníku - dále jen \"o. z.\"). Uzavřením této
smlouvy žalobce neprojevil vůli zbavit se svého vlastnictví k předmětným
nemovitostem, ale pouze je zatížit zástavním právem žalovaného pro případ, že
dluh včas nesplní.
Naproti tomu kupní smlouvou (která byla též uzavřena ohledně dotčených
nemovitostí) se zakládá mezi smluvními stranami závazkový vztah, jehož účelem
je převod vlastnictví z prodávajícího na kupujícího (§ 588 o. z.).
Podle odvolacího soudu je projev vůle žalobce v obou smlouvách srozumitelný po
jazykové stránce, avšak je nejednoznačný a tím i neurčitý z hlediska věcného
obsahu, přičemž neurčitost obsahu není možno odstranit a překlenout ani
výkladem za použití vykládacího pravidla podle § 35 o. z. Ani výkladem není
možno dovodit, která z obou žalobcem uzavřených smluv by měla platit. Protože
pak tyto smlouvy jsou ve vzájemném rozporu, jsou proto obě neurčité, a v
důsledku toho neplatné.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. února 2002 (když žalovaným
- dovolatelům bylo toto rozhodnutí doručeno téhož dne).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 28. března 2002
včasné dovolání. Dovolatelé vyslovují přesvědčení, že právní posouzení věci
odvolacím soudem je nesprávné. Uplatňují tak dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Současně uplatňují i dovolací důvod
podle ustanovení § 241 odst. 3
o. s. ř. Dovolatelé připomínají, že účastníci uzavřeli tři smlouvy - smlouvu
zástavní se smlouvou o půjčce, smlouvu kupní a smlouvu nájemní. Všemi těmito
smlouvami dali dostatečně najevo svoji vůli, jak upravit vzájemné vztahy.
Podstata dovolání pak spočívá v konstatování, že byla uzavřena smlouva o
půjčce, která byla pojištěna smlouvou zástavní. To, že (současně) byla uzavřena
kupní smlouva s odkládací podmínkou, bylo jen formou k tomu, aby si dlužník
(žalobce) uvědomil povinnost vrácení půjčky a (případně) nespekuloval, že
věřitel se na svém právu vrácení půjčky neuspokojí. Proto byla sepsána kupní
smlouva, která srozumitelně a určitě vypovídala co nastane, když žalobce
nesplní svoji povinnost a půjčené peníze nevrátí. V čl. IV. zástavní smlouvy
bylo dohodnuto, že nedílnou součástí této smlouvy je smlouva kupní, kdy bylo
zakomponováno právo obou žalovaných, aby se v případě porušení povinností
žalobce kupní smlouva vložila do katastru nemovitostí za účelem převodu
vlastnického práva k těmto nemovitostem. Obě smlouvy proto mohly vedle sebe
obstát.
Dovolatelé pak mimo jiné odvolacímu soudu vytýkají, že pominul všechny
skutečnosti, které byly důkazně prokázány a vyšly najevo před soudem prvního
stupně.
Dovolatelé navrhují, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil, přičemž se ztotožnil
s napadeným rozsudkem. Navrhl proto, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami,
řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se
tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání vychází - jak již bylo uvedeno - z možného dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241 odst. 3 o. s. ř. Opírá se o
případ přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka v Liberci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a
dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu
výtek obsažených v dovolání považovat za věcně správné (§ 243b odst. 2 o. s.
ř.).
Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání
přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem v daném případě
nezpochybňuje ani samotný obsah podaného dovolání.
Dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde tak o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. Soud zde buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že pokud má mít podané dovolání úspěch, musí být ověřeno
naplnění předpokladů uvedeného dovolacího důvodu. Jde tak především
o zjištění případného omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podstatou podaného dovolání je tvrzení dovolatelů, že jak zástavní smlouva se
smlouvou o půjčce, tak i smlouva kupní týkající se dotčených nemovitostí mohly
vedle sebe obstát, když jejich účelem bylo zajištění návratnosti půjčky
poskytnuté žalovanými žalobci, kdy by garance splacení půjčky byla realizována
převodem vlastnických práv
k zastaveným nemovitostem. Dovolací soud však zde musí připomenout, že dovolání
je takto zbudováno na mylném předpokladu možnosti zajištění pohledávky formou
tzv. \"propadné zástavy\".
Je nutno uvážit, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je -
bez ohledu na její označení - sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení
pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví ), je
v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, takže taková
smlouva je tedy pro rozpor
s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 o. z. Zástavní právo slouží k
zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a
včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci
zastavené (§ 151a odst. 1
a § 151f o. z. ve znění platném v době uzavření předmětných smluv). Zástavní
právo tak umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky,
jestliže ji řádně a včas neuspokojil dlužník, a to z výtěžku prodeje (resp.
jiného zpeněžení) zástavy. Proto kupní smlouva (zde však ve skutečnosti smlouva
o propadné zástavě), která byla uzavřena s cílem, aby pohledávka věřitele byla
v případě, že nebude dlužníkem vyrovnána, uspokojena tím, že na věřitele přejde
vlastnictví k předmětu kupní smlouvy (k propadné zástavě), je proto neplatná (§
39 o. z.).
Nadto též nelze z podstaty věci případně dovodit, že by v daném případě šlo
o případný zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z.,
když
v tomto případě mělo vlastnické právo přejít teprve v případě, jestliže žalobce
svůj dluh ze smlouvy o půjčce včas a řádně nesplní. Ač totiž podle zmíněného
ustanovení může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve
prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva), pak tím způsobem, že dlužník
převede na věřitele své právo (například právo vlastnické) s rozvazovací
podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak
dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele práva (zde v osobě
vlastníka). V případě, že bude závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní
stav. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, protože zde
vlastnické právo k předmětným nemovitostem mělo přejít ze žalobce na žalované
teprve v případě, nebude-li vlastní závazek splněn.
Za situace, kdy - jak již bylo vyloženo - je dovolací soud vázán podaným
dovoláním, nebylo možno přehlížet, že tvrzení dovolatelů o právním účelu a tím
i o podstatě posuzované kupní smlouvy, by nemohla vést k jinému závěru, než
k posouzení vlastní uvedené kupní smlouvy jako neplatné (v této souvislosti
dovolací soud připomíná, že se tímto nikterak nevyjadřuje k otázce platnosti
zástavní smlouvy se smlouvou o půjčce, když ta - podle jeho názoru - ve
skutečnosti nebyla podstatná pro účely posouzení dané žaloby). Již z tohoto
zorného úhlu proto nebylo možno podané dovolání hodnotit jako důvodné.
Nezbylo tedy, než posoudit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako
věcně správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Proto bylo dovolání žalovaných
zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 o.
s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 1 o. s. ř. (část věty
před středníkem), když podle dovolacího soudu jsou zde důvody zvláštního
zřetele hodné (spočívající v proporcionálním podílu účastníků na vzniku
popisovaného právního vztahu), aby žádnému z účastníků nebylo i za stavu, kdy
dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, přiznáno právo na náhradu nákladů
daného dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu