Nejvyšší soud Usnesení občanské

30 Cdo 2092/2014

ze dne 2014-07-23
ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2092.2014.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Pavla

Pavlíka v exekuční věci oprávněné společnosti Bioetanol a. s., se sídlem v

Praze 5, Plzeňská 1270/9, zastoupené JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se

sídlem v Brně, Kozí 10, proti povinnému Ing. P. T., zastoupenému Mgr.

Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze, Hořejší nábřeží 786/21, pro

částku 1.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3

pod sp. zn. 35 EXE 3805/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského

soudu v Praze z 10. prosince 2013, č. j. 15 Co 255/2013-135, takto:

Dovolání se odmítá.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost

dovozuje s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř. z toho, že se odvolací soud

(podle jeho názoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nesprávné první posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v nesprávné

aplikaci ustanovení § 39, § 41 a § 110 odst. 1 občanského zákoníku a § 196a

obchodního zákoníku. Oprávněná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012

Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle

občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince

2013, a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se

rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh). Podle první věty ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje

údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem

dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 237a)

nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti

doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce

rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být

dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo

procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou

otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací

praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatel sice svůj závěr o přípustnosti dovolání odůvodnil argumentem, že se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při

aplikaci ustanovení § 39, § 41 a § 110 odst. 1 občanského zákoníku,

nespecifikoval však, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se

odvolací soud měl při aplikaci těchto ustanovení odchýlit, a to ani uvedením

spisových značek v minulosti vydaných rozhodnutí dovolacího soudu, případně

uvedením čísla (tzv.

R), pod nímž tato rozhodnutí měla být publikována ve

Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ani jakýmkoli způsobem jiným. Pokud jde o přípustnost dovolání dovozovanou povinným z (oproti předchozí praxi

dovolacího soudu) odchylného posouzení věci při aplikaci ustanovení § 196a

obchodního zákoníku, pak nesprávné použití tohoto ustanovení namítá poprvé

teprve v dovolání (odvolání žádnou námitku týkající se použití tohoto

ustanovení neobsahuje), jde tedy o nepřípustné novum ve smyslu ustanovení §

241a odst. 6 o. s. ř. O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení

Hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.