30 Cdo 2094/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Š. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. s.r.o., zastoupené
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
34 C 40/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. prosince 2006, č.j. 1Co 328/2006-94, takto:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. prosince 2006, č.j. 1Co 328/2006-94, pokud jím byl změněn výrok IV.
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
dalších 50.000,- Kč, se zamítá.
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. prosince 2006, č.j. 1Co 328/2006-94, pokud jím byl potvrzen výrok III.
rozsudku soudu prvního stupně, ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci
50.000,- Kč, jakož i proti akcesorickým výrokům o náhradě nákladů řízení, se
odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2006, č.j. 34 C 40/2005-71,
uložil žalované, aby se zdržela tvrzení o žalobci, že je homosexuální orientace
(výrok I.), aby odvolala své tvrzení o homosexuální orientaci žalobce a žalobci
se omluvila
ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, obojí dopisem doručeným žalobci do 30 dnů
od právní moci rozsudku (výrok II.), a aby žalobci zaplatila 50.000,- Kč (výrok
III.). Žalobu co do dalších 450.000,- Kč zamítl (výrok IV.). Současně žalované
uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17.025,- Kč (výrok
V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v článku s názvem „H., manželka
homosexuálů“ a dalším titulkem „Záhadný sex“, uveřejněném v periodiku S. č.
5/2003, jehož vydavatelem byla žalovaná, bylo mimo jiné uvedeno, že „Š. M. se
ke své sexuální orientaci nikdy veřejně nepřiznal, i když si o tom cvrlikají i
vrabci na střeše“, že „podle zdroje z jednoho časopisu pro gaye si prý platí
manažera, který mu shání koloušky“. „Většina z nich je prý z N.“ a „Podezíráme
ho, že k nám taky patří. A nelíbí se nám, když to popírá, tvrdí gay zdroj“,
čímž se žalobce cítí dotčen na svých osobnostních právech. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žádným z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalobce
byl homosexuálně orientován, že předmětná informace týkající se žalobce, pro
kterou žalovaná neměla žádné podklady a která byla následně zdrojem pro
publikování obdobných informací v jiných médiích, představuje zvlášť závažný
zásah do osobnostních práv žalobce, takže je namístě přiznat žalobci nejen
omluvu, ale i náhradu nemajetkové újmy, jejíž výši stanovil částkou 50.000,-
Kč, kterou považoval za přiměřenou. Žalobu co do dalších 450.000,- Kč zamítl,
když vycházel z názoru, že funkcí nemajetkové újmy není trestat škůdce, ale
poskytnout satisfakci poškozenému.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince
2006, č.j. 1Co 328/2006-94, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně v
napadených vyhovujících výrocích ve věci samé (výroky II. a III.) potvrdil s
tím, že uvedl zpřesněné znění omluvy. V napadeném zamítavém výroku ve věci samé
(výrok IV.) jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci dalších
50.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak jej potvrdil. Současně
uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně 19.025,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.875,- Kč.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry s tím, že
se lišil pouze v právním názoru na výši peněžité náhrady za nemajetkovou újmu.
K tomu uvedl, že nelze přehlédnout povahu neoprávněného zásahu, který se týkal
intimní sféry žalobce, jestliže předmětné údaje v uvedeném článku navozovaly
závěr o žalobcově homosexualitě a navíc ve spojení „který prý má manažera,
který mu shání koloušky“, což zvyšuje intenzitu neoprávněného zásahu. Jednalo
se tak o citelný neoprávněný zásah, který byl objektivně způsobilý přivodit
závažnou újmu na osobnostních právech žalobce. Dále nelze přehlédnout, že k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo prostřednictvím tisku,
takže s předmětnými údaji měla možnost se seznámit širší veřejnost a že z
výpovědi osob vypovídajících v trestním řízení, jak vyplynulo z výsledků
dokazování v řízení před soudem prvního stupně, je patrno, že se žalovaná
snažila publikovat informace o celebritách, včetně informací negativních, za
účelem zvýšení prodejnosti časopisu S. Se zřetelem k okolnostem dané věci, za
nichž k porušení práva na ochranu osobnosti došlo, považoval odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně za přiměřenou částku ve výši 100.000,- Kč, která
spolu s přiznaným morálním zadostiučiněním je plně způsobilá vyvážit újmu na
osobnostních právech žalobce. Přitom odvolací soud přihlédl i k tomu, že
žalobce podal žalobu až s odstupem dvou let, během nichž následky neoprávněného
zásahu objektivně odeznívají.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání do výroku, jímž byl potvrzen
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit
žalobci částku 50.000,- Kč, do výroku, jímž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu
prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci dalších 50.000,- Kč a
výslovně též
do výroků o náhradě nákladů řízení. Jinak zůstal rozsudek odvolacího dovoláním
nedotčen. Přípustnost dovolání dovozuje žalovaná proti potvrzujícímu výroku z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a proti měnícímu výroku z ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání podává z důvodů, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř. Žalovaná zejména namítá, že nemůže souhlasit s tím, že by skutková
tvrzení žalobce, případně důkazy, o které je opřel, odůvodňovaly rozhodnutí
soudu o výši nemajetkové újmy a už vůbec se nedomnívá, že by odůvodňovaly změnu
rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že se stanovená náhrada má
zdvojnásobit. Nebylo nijak prokázáno, že by byla ve značné míře snížena
důstojnost žalobce ve společnosti nebo že by nastaly jiné zásadní důvody, pro
které by se neměla jevit postačující satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 1
obč. zák.
Ke zveřejnění předmětného článku došlo v roce 2003 v tiskovině tzv. bulvárního
charakteru, přičemž širokou veřejností je informační hodnota takovýchto
tiskovin považována za mnohem nižší než u tiskovin tzv. „seriozních“. K podání
žaloby
na ochranu osobnosti ze strany žalobce došlo až dva roky poté, co došlo k
zásahu
do jeho práv. Skutková tvrzení obsažená v samotné žalobě nevypovídají nic
konkrétního o nemajetkové újmě žalobce, jakým způsobem došlo ke snížení jeho
důstojnosti nebo vážnosti ve společnosti. Žalovaná popírá, že by ze spisu šlo
vyvodit závěr o tom, že předmětný článek byl zdrojem pro další podobné články v
jiných tiskovinách. Nebylo prokázáno ani to, že by případné zdravotní potíže
žalobce měly být v příčinné souvislosti s předmětným článkem. Z hlediska
procesního žalovaná vytýká odvolacímu soudu to, že napadený výrok o nemajetkové
újmě v penězích částečně změnil a částečně potvrdil. Odvolací soud měl změnit
celý napadený výrok v tom smyslu, že se žalobci přiznává částka 100.000,- Kč.
Soudy obou stupňů odůvodňovaly přiznání nemajetkové újmy v penězích v podstatě
ze stejných důvodů. Za této situace měl odvolací soud blíže rozvést, proč
konkrétně považuje částku 50.000,- Kč za nepřiměřenou a naopak částku 100.000,-
Kč za přiměřenou. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit
žalobci dalších 50.000,- Kč, je založena ustanovením § 237 odst.1 písm.a)
o.s.ř., přezkoumal v uvedeném rozsahu napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu
v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak
jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – v daném případě důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vady řízení), § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) a § 241a odst. 3 o.s.ř.
(skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování). Jelikož vady uvedené v
ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vytýkané dovoláním ani jiné tyto vady se z
obsahu spisu nepodávají a dovolací soud neshledal procesní pochybení odvolacího
soudu ani ohledně uplatněného důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.,
předmětem přezkumu je tak pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Z obsahu samotného
dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že směřuje
ke zpochybnění závěru odvolacího soudu ohledně stanovení náhrady nemajetkové
újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto
(morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti
fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 obč. zák. tak musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná
souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech
fyzické osoby.
Pokud může být nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby zmírněna
některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba
zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu
přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej
Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva,
Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z
celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí
přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.).
Občanský zákoník v ustanovení § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek
poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích.
Současně ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální)
pro určení jeho výše. Ustanovení § 13 obč. zák. pouze hovoří o tom, že
zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se
proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet
z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a
přezkoumatelná hlediska.
Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání relutární náhrady předpokládá
značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí
případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby
přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích, pouze demonstrativně), a to za
situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle
ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši
náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k
okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v
zásadě zjišťovat značně obtížně. Jak bylo uvedeno výše, vesměs se proto uplatní
postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy.
I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je
proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na
určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007).
Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., tak i
zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., sledují
stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu,
optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného
zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného
vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k
prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno
zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti
postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky
občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330
násl.).
V projednávané věci je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z
uvedených zásad vycházel, přičemž zásah do osobnosti žalobce posoudil v jeho
celistvosti.
Z uvedeného tak vyplývá, že s ohledem na obsah dovolání, je třeba napadené
rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé pokládat za
správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované jako nedůvodné v
této části zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Protože však dovolání žalované současně směřuje i proti výroku, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně potud, pokud jím bylo žalované uloženo
zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč, bylo
nezbytné se zabývat i otázkou přípustnosti dovolání v této části napadeného
rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že
odvolací soud posoudil právní otázku stanovení náhrady nemajetkové újmy v
penězích ve smyslu shora uvedených závěrů dovolacího soudu podle ustanovení §
13 odst. obč. zák., je třeba dovodit, že napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu
je v souladu s hmotným právem. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený
žalovanou (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto
dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí v uvedené
části má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto
dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c)
o.s.ř. odmítl.
Jestliže žalovaná dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu
ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti
takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že
se nejedná
o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože v taxativních výčtech těchto
zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník
2003), proto je Nejvyšší soud rovněž odmítl (§ 243b odsst. 5 věta první, § 218
písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaná jako neúspěšný účastník
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení
úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s
tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu