30 Cdo 21/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci
žalobkyně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 33, IČO:
45317054 proti žalovanému JUDr. J. F., soudnímu exekutorovi, o zaplacení částky
63.358,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.
zn. 18 C 361/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. května 2010, č.j. 57 Co 70/2010-74, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. ve věci samé rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 7. května 2010, č.j. 57 Co 70/2010-74, se zamítá; ve zbývající
části se toto dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č.j. 18 C 361/2009-40, Okresní soud v
Novém Jičíně v plném rozsahu zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným
zaplatit žalobkyni částku 63.358,46 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech
řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2010,
č.j. 57 Co 70/2010-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni částku 63.358,46 Kč s příslušenstvím do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky byla dne 12. dubna
2006 dohoda o narovnání podle ustanovení § 585 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) v níž bylo mimo jiné stanoveno, že se žalobkyně zavázala převést
na účet žalovaného částku 63.358,46 Kč a žalovaný učinil slib vrátit žalobkyni
tuto částku do jednoho měsíce po té, co ji žalovanému vrátí firma MADA Pack,
spol. s.r.o., případně do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bude o vrácení této částky žalovanému rozhodnuto; bez ohledu na uvedené
se žalovaný zavázal tuto částku vrátit žalobkyni do tří let od jejího připsání
na účet žalovaného. Odvolací soud dovodil, že nejsou dány důvody uvedené dohody
o narovnání ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák., resp. § 39 cit. zákona.
Zmíněná dohoda založila nový závazek mezi účastníky, jímž byly vyřešeny otázky
mezi nimi sporné. Námitky žalovaného, že plněním žalobkyně na jeho účet nedošlo
k bezdůvodnému obohacení jeho osoby, ale třetího subjektu, nemohou vést k
posouzení této dohody jako neplatné. Odvolací soud přitom odkázal na judikaturu
Nejvyššího soudu ČR, stejně jako Ústavního soudu. Odvolací soud pak uzavřel, že
poté, co uplynula dne 12. dubna 2009 lhůta k plnění stanovená v délce
nejpozději tří let od připsání této částky žalobkyní na účet žalovaného, k
němuž došlo dne 12. dubna 2006, je žaloba důvodná. Proto rozsudek soudu prvního
stupně změnil ve smyslu ustanovení 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 7. července 2010, přičemž
právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 30. července 2010 včasné
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel
především namítá, že předmětná dohoda o narovnání je neplatná podle ustanovení
§ 39 obč. zák., a to především pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasí tím s
právním posouzením věci odvolacím soudem, který své rozhodnutí založil pouze na
dikci předmětné dohody o narovnání. Podle dovolatele nelze ustanovení § 585
násl. obč. zák. při právním posouzení užít bez ohledu na jiná ustanovení
zákona, zejména pak s přihlédnutím k obecným ustanovením o neplatnosti právních
úkonů. Dohoda svým obsahem nesledovala svůj účel, tj. narovnání sporných či
pochybných práv účastníků, a v tomto smyslu právní úkon obcházel zákon a příčil
se dobrým mravům. Je zde tedy důvod neplatnosti dohody o narovnání, na čemž
nemůže nic změnit ani dikce jejího článku II. Dovolatel proto navrhl, aby
Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání stručně vyjádřila v tom smyslu, že se
ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, takže navrhuje zamítnutí tohoto
dovolání.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12.
zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, neboť napadený
rozsudek byl vydán dne 7. května 2010. Konstatuje, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2
písm. a) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je v této věci proti výroku ve věci samé
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek
odvolacího soudu v uvedeném výroku I. přezkoumal v souladu s ustanovením § 242
odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je správné.
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit
práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky
upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst.
1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o
narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku
(odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z
narovnání (odst. 3).
Podle ustanovení § 586 obč. zák. omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo
pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl
vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat (odst. 1).
Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně
vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání
neměla (odst. 2).
S ohledem na důvody dovolání je nezbytné poukázat na skutečnost, že dohoda o
narovnání patří společně s privativní novací (§ 570 obč. zák.) do kategorie
dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na
rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi
stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je
pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či
pochybnosti. Účelem narovnání přitom není odstranit existující spor či
pochybnost tím způsobem, že si strany vyjasní či vysvětlí sporné otázky anebo
že zjistí, jaký je skutečný stav věci, narovnáním strany odstraňují jejich spor
či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně)
nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným. Právo je sporné, pokud je
určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů (neshody) účastníků
(například každý z účastníků má jiný názor na to, zda určité právo platně
vzniklo, účastníci se neshodují v tom, jaká je výše předmětu plnění apod.). O
pochybnost se jedná tehdy, je-li určitá otázka spojená s právem pro účastníky
nejistá (například účastníci si nejsou jisti, zda právo platně vzniklo či jaká
je výše předmětu plnění). Spornost i pochybnost jsou z podstaty věci výhradně
subjektivní kategorie, jejich existence není podmíněna vedením soudního řízení
mezi účastníky. Pro závěr, že mezi stranami existuje spor či pochybnost, je
rozhodující pouze to, zda daná otázka je předmětem různého názoru účastníků
nebo zda o ní účastníci nemají jistotu. Spornost či pochybnost je třeba vždy
posuzovat ze subjektivního hlediska účastníků, právě tuto subjektivní spornost
či pochybnost řeší účastníci uzavřením narovnání. Spornost či pochybnost se
může vztahovat na kteroukoliv právně relevantní otázku spojenou s právem
účastníků, předmětem sporu či pochybností může být samotná existence či
platnost práva, ale i další otázky, kterými jsou zejména kauza závazku, obsah
závazku (předmět, místo, čas plnění), další vlastnosti závazku (splatnost,
promlčení, volba práva) či okruh subjektů závazku. Narovnání je svou podstatou
koncipováno jako privativní novace, narovnáním dochází k zániku sporných či
pochybných práv a povinností a jejich nahrazení novým závazkem vyplývajícím z
narovnání.
Otázka, která je mezi stranami předmětem sporu či pochybnosti, má objektivně
vždy určité řešení (právo buď existuje, či nikoliv, je promlčené či
nepromlčené, předmět plnění má objektivně určitou výši, místo i dobu splnění
atd.), strany či některá z nich však toto řešení neznají nebo je odmítají
připustit, a právě v důsledku toho mezi nimi dochází ke sporu či pochybnosti.
Spor či pochybnost jsou pojmovými předpoklady narovnání, které právě tento spor
či pochybnost řeší, není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním
hodnocení předmětné otázky mýlí či nikoliv (ostatně omyl alespoň jedné ze stran
bude pravidlem, pokud jde o otázky mezi stranami sporné; mají-li obě strany na
věc jiný názor, nemůže mít každá z nich pravdu). Omyl stran či některé z nich
ohledně okolností, které jsou předmětem sporu či pochybnosti, je v souladu s
povahou narovnání, které je určeno právě k řešení sporů na takovém omylu
založených. Z tohoto důvodu § 586 odst. 1 věta první stanoví, že omyl o tom, co
je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o
narovnání, takový omyl tedy není právně relevantní.
Je-li omyl u narovnání právně relevantní, jsou s ním spojeny stejné právní
důsledky jako s kterýmkoliv jiným omylem v právu. Dohoda o narovnání uzavřená v
omylu je relativně neplatná, vyvolává proto právní následky, pokud se oprávněná
osoba relativní neplatnosti nedovolá (na další předpoklady a následky relativní
neplatnosti se použije úprava obsažená v § 40a). Spor nebo pochybnost o tom,
zda mezi účastníky existuje určité právo, je v souladu s povahou narovnání a
nemá žádný vliv na platnost dohody o narovnání, která je právě k odstranění
tohoto sporu či pochybnosti uzavřena. Pokud strany narovnáním ruší právo, jehož
existence je mezi nimi sporná, je narovnání platné bez ohledu na to, zda rušené
právo existuje či nikoliv. Pokud by některá ze stran při uzavírání takového
narovnání jednala v omylu, jednalo by se o omyl o tom, co je mezi stranami
sporné nebo pochybné, takový omyl by se posoudil podle § 586 odst. 1, tedy byl
by relevantní pouze tehdy, pokud by byl vyvolán lstí druhé strany (srovnej
Komentář k Zákonu Občanský zákoník, kolektiv § 585 a 586, KWK -Občanský
zákoník).
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu uvedeným zásadám
vyhovuje, přičemž přiléhavě přihlíží mimo jiné i k judikatuře Nejvyššího soudu
ČR (srovnej např. jím zmíněný rozsudek sp. zn. 32 Odo 1/2001). Dovolací soud
tedy se současným přihlédnutím k obsahu dovolání, jímž byl vázán, v posuzované
věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci
samé je věcně správné, a proto dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci nebylo nařízeno
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Protože dovolání výslovně směřuje i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, bylo dovolání žalovaného v této části odmítnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř., protože
ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení neupravují.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolateli s
ohledem na výsledek dovolacího řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší a
žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Pavel
Pavlík, v. r.
předseda senátu