30 Cdo 2105/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce T. Ť., zastoupeného advokátem, za účasti S. m. O., M. o.
V., zastoupeného advokátem, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 19/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2006, č. j. 1 Co 156/2005 -
85,
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2006, č. j. 1 Co 156/2005 -
85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 24. 2. 2003, domáhal,
aby soud rozhodl, že „podle kupní smlouvy, kterou dne 23. 4. 2002 (správně 23.
4. 2001) uzavřeli žalobce se žalovaným, se povoluje vklad vlastnického práva
žalobce k budově zapsané u Katastrálního úřadu v O. na LV č. 559 vedeném pro k.
ú. Z. - VŽ, obec O. jako objekt bydlení č.p. 1242, část obce V., která je
postavena na pozemku p. č. st. 1347 v k. ú. Z. - VŽ“, tj. aby bylo vydáno
rozhodnutí, kterým by bylo nahrazeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v O. ze dne
13. 1. 2003, č. j. V - 5378/2002 - 807, jímž katastrální úřad zamítl návrh na
vklad vlastnického práva podle shora citované kupní smlouvy z důvodu, že v
kupní smlouvě nebyla budova náležitě označena příslušností budovy k části obce
tak, jak to vyžaduje ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o
katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších
předpisů, a právní úkon týkající se převodu vlastnického práva je tedy ve
smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších
předpisů, neurčitý a nesrozumitelný. Žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř.
odůvodnil žalobce zejména tím, že uvedeným rozhodnutím správního orgánu, jímž
byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle
kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2001, kterou žalovaný prodal žalobci výše uvedenou
nemovitost, byl dotčen na svých právech, neboť nepovolením vkladu vlastnického
práva se nestal vlastníkem předmětné nemovitosti, ačkoliv právní úkon týkající
se převodu vlastnického práva je naprosto srozumitelný a určitý. Dále uvedl, že
ve věcné listině i v návrhu na vklad je správně uvedeno nejen katastrální
území, ale i objekt bydlení je označen jak číslem popisným, tak přesným
označením pozemku, na němž stojí, a výslovně je uvedena část obce, a to slovy
„na adrese O.“, a že z tohoto označení je jednoznačně patrno, že se jedná o
část obce V., když navíc je uvedeno i to, ke které obci tato část obce patří,
tj. k O. Proto žalobce považuje závěr správního orgánu o tom, že právní úkon je
neurčitý a nesrozumitelný, za nesprávný.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 2. 2004, č. j. 23 C 19/2003 - 30,
„návrh žalobce, aby v jeho prospěch byl povolen vklad vlastnického práva na
základě kupní smlouvy, kterou dne 23. 4. 2001 uzavřeli žalobce T. Ť. a S. m. O.
– M. o. V. k nemovitosti v k. ú. Z. -VŽ“, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 8. 2004, č. j. 1
Co 85/2004 - 48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, neboť se nezabýval skutečností, že žalobce kromě žaloby doručené
Krajskému soudu v Ostravě dne 24. 2. 2003 podal u tohoto soudu dne 17. 2. 2003
také „opravný prostředek proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v O.“.
Krajský soud v Ostravě po vyřešení konkurence obou podání žalobce rozsudkem ze
dne 31. 3. 2005, č. j. 23 C 19/2003 - 66, žalobu znovu zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 17. 9. 2002 byl
Katastrálnímu úřadu v O. podán návrh na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva žalobce k označené budově na základě kupní smlouvy ze dne
23. 4. 2001, uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a žalovaným jako
prodávajícím. Tento návrh byl rozhodnutím uvedeného orgánu ze dne 13. 1. 2003,
č. j. V - 5378/2002 – 807 - 14, zamítnut s odůvodněním, že právní úkon,
týkající se převodu vlastnického práva, je neurčitý a nesrozumitelný, a to ve
smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť v
předmětné kupní smlouvě scházel údaj o příslušnosti stavby k části obce
vyžadovaný ust. § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., pokud je název části
obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém
je budova postavena, a nebyla tak splněna podmínka pro povolení vkladu podle
ust. § 5 odst. 1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. V předmětné kupní smlouvě byla
převáděná nemovitost označena jako: „nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu v
O. v katastru nemovitostí vedeném pro k. ú. Z. - VŽ, obec O., okres O. na LV č.
559, a to objekt bydlení č. p. 1242 na poz. parc. č. st. 1347, na adrese O.“.
Soud prvního stupně konstatoval, že u budov s číslem popisným či evidenčním se
musí uvádět i část obce, protože může existovat několik budov se stejným číslem
popisným či evidenčním v jednom katastrálním území. Každá část obce mívá
zpravidla svou číselnou řadu čísel popisných a evidenčních a některá čísla
popisná se mohou vyskytovat v daném katastrálním území několikrát, protože část
obce, pokud jde o rozlohu, nemusí být totožná s jedním katastrálním územím. Ani
skutečnost, že v části obce Z. t. č. se případně nevyskytuje nemovitost s č. p.
1242 nemá dle názoru krajského soudu na shora uvedený závěr vliv, a nebyla-li
tedy nemovitost označena přesně tak, jak to vyžaduje ust. § 5 odst. 1 písm. c)
zák. č. 344/1992 Sb. a ust. § 7a vyhl. č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zák.
č. 265/1992 Sb. a zák. č. 344/1992 Sb., tj. že jde o nemovitost č.p. 1242 s
příslušností k části obce V., pak označení převáděné nemovitosti je ve věcné
listině neurčité. Krajský soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí
katastrálního úřadu je po obsahové stránce správné. Za opodstatněnou dále
považoval i námitku účastníka řízení, že usnesením č. 357/19 zastupitelstva
Městského obvodu V. ze dne
25. 6. 2001 bylo rozhodnuto zrušit dřívější usnesení tohoto zastupitelstva č.
317/17
ze dne 26. 3. 2001, jímž rozhodlo s podmínkou souhlasu R. prodat nemovitost,
která se stala předmětem smlouvy ze dne 23. 4. 2001, a dalším usnesení
zastupitelstva č. 386/26 ze dne 24. 6. 2002 bylo rozhodnuto prodat předmětnou
nemovitost jiným osobám; dovodil, že došlo-li ke zrušení usnesení o udělení
souhlasu k prodeji předmětné nemovitosti před podáním návrhu na vklad
vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2001, byl účastník řízení
ke dni podání tohoto návrhu na základě vlastního rozhodnutí omezen ve smluvní
volnosti (§ 5 zák. č. 265/1992 Sb.), týkající se věci, která byla předmětem
právního úkonu, protože obec nemůže bez souhlasu zastupitelstva obce převést
svůj nemovitý majetek do vlastnictví třetí osoby.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č. j. 1
Co 156/2005 - 85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění
krajského soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že rozhodnutí katastrálního
úřadu je správné.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že správnost rozhodnutí katastrálního
úřadu může být v soudním řízení posuzována pouze z hledisek, kterými se řídí
tento úřad při rozhodování o návrhu na povolení vkladu. Ten v tomto řízení
zkoumá právní úkon,
na jehož podkladě má být právo do katastru nemovitostí zapsáno, z hledisek
taxativně vyjmenovaných v ust. § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. pod písmeny
a) až g). Není-li některá z těchto podmínek pro povolení vkladu splněna,
katastrální úřad návrh zamítne (§ 5 odst. 2 věta za středníkem tohoto zákona).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že v kupní smlouvě chybí údaj o
příslušnosti budovy k části obce, nebyl právní úkon dostatečně určitý a
srozumitelný. Právní předpis k zachování jistoty o údajích zapsaných v katastru
nemovitostí a k naplnění požadavků určitosti převáděných nemovitostí akcentuje
nezbytnost označení budov označením pozemku, na němž jsou postaveny, i
příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný
od názvu katastrálního území, na němž se nachází pozemek, na kterém je budova
postavena. S názorem žalobce, že tento požadavek je v kupní smlouvě řádně
splněn, odvolací soud nesouhlasil. Ve smlouvě sice účastníci uvedli označení
katastru nemovitostí, v nichž se převáděné nemovitosti nachází - „k. ú. Z. -
VŽ“,
ve smlouvě ovšem neuvádí nezbytný údaj, tedy název části obce odlišný od názvu
katastrálního území, v němž se nachází pozemek, na kterém je budova postavena,
přičemž odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že z uvedené
adresy budovy ještě nelze bez jakýchkoliv pochybností dovodit, že se jedná
o příslušnost budovy k části obce V., a v tomto směru je tedy smlouva neurčitá.
Za nesprávný však označil názor okresního soudu, že pro kladné rozhodnutí o
povolení vkladu vlastnického práva nebyl ke dni podání návrhu splněn
předpoklad, aby účastník řízení nebyl omezen ve smluvní volnosti týkající se
předmětu převodu [§ 5 odst. 1 písm. f) zák. č. 265/1992 Sb.]. Na rozdíl od něj
dovodil, že podpisem smluvních stran se předmětná kupní smlouva stala platnou a
pro obě strany závaznou, přičemž žádný právní předpis účastníkovi řízení
neumožňuje vytvořit po podpisu smlouvy svým jednostranným rozhodnutím stav,
jímž by platnost a závaznost smlouvy zrušil.
O omezení smluvní volnosti rozhodnutím soudu v dané věci nejde, právní předpis
účastníka řízení ve smluvní volnosti neomezuje a rozhodnutí zastupitelstva obce
není rozhodnutím státního orgánu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z
důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť problematika výkladu termínu „příslušnost
budovy k části obce“ či jeho nahrazení termínem adresa, dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že použití textu „na adrese O.“ nepostačuje k dostatečně určitému
označení z důvodu, že „z uvedené adresy budovy nelze bez jakýchkoliv
pochybností dovodit, že se jedná o příslušnost budovy k části obce V.“.
Poukazuje na to, že pojem „adresa“ není pojmem hovorovým, ale termínem výslovně
definovaným vyhláškou č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní
licence, v jejímž ust. § 5 odst. 2 písm. c) je uvedeno, že adresa obsahuje mimo
jiné „název obce, její části, pokud není součástí údaje podle písm. e)“. Podle
písm. e) pak není nutno název obce nebo její části uvádět, pokud je součástí
názvu dodávací poštovní provozovny. Adresa tedy v sobě obsahuje název obce a
část obce, přičemž část obce nedefinuje ani cit. vyhláška, ani předpisy o
katastru nemovitostí. Je-li onou částí obce v daném případě městský obvod s
názvem V., pak použití slovního spojení „budova č. p. 1242 na poz. parc. č. st.
1347, na adrese O.“ je obsahově shodná s údajem „budova č. p. 1241 na poz.
parc. č. st. 1347 v obci O., části obce V.“. Z uvedeného slovního spojení je
zcela zřejmé, ve kterém městském obvodu, tedy v které části obce se budova
nachází, tedy je označena příslušností k části obce. Smlouva je tudíž
formulována dostatečně určitě a v souladu s vyhláškou č. 190/1996 Sb. Dále
dovolatel uvedl, že podle jeho přesvědčení porušují rozhodnutí soudů obou
stupňů jeho právo na spravedlivý proces a jsou v rozporu s judikaturou (viz
nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. ÚS III. 447/2003, a ze dne
12. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000). Navrhl, aby dovolací soud, dospěje-li k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena (dovolací soud se touto právní otázkou při svém dosavadním rozhodování
nezabýval) nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle
ust. § 237 odst. 1 písm. b), neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak než
ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle
ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje
ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva
a povinnosti.
Dovolací soud dospěl v dané věci k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
představuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, a že dovolání proti němu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, musejí být v
listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, budovy označeny
označením pozemku, na němž jsou postaveny, číslem popisným nebo evidenčním,
případně, pokud se číslo popisné ani evidenční budově nepřiděluje, způsobem
jejího využití a v případě budov s číslem popisným či evidenčním též
příslušností budovy k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu
katastrálního území, v němž se nachází pozemek,
na kterém je budova postavena.
Podle ust. § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, katastrální
úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda právní úkon
týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je
určitý
a srozumitelný.
Podle ust. § 7a vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zák. č. 265/1992
Sb. a zák. č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v katastru se evidují
tyto údaje
o budově a bytu nebo nebytovém prostoru (dále jen „jednotka“):
a) příslušnost do katastrálního území,
b) údaje o parcele, na níž je budova umístěna [§ 7 písm. b) a c)],
c) číslo popisné nebo evidenční,
d) příslušnost budovy k části obce,
e) číslo jednotky,
f) typ a způsob využití budovy a typ a způsob využití jednotky (příloha
body 2a, 2b a 2c),
g) typ a způsob ochrany (příloha bod 3),
h) příslušnost k vlastníku (číslo listu vlastnictví),
i) právní vztah,
j) spoluvlastnický podíl na společných částech domu, které jsou ve
vlastnictví všech vlastníků jednotek.
V kupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 23. 4. 2001 byla
převáděná nemovitost označena takto : „nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu
v O. v Katastru nemovitostí vedeném pro k. ú. Z. - VŽ, obec O., okres O. na LV
č. 559, a to objekt bydlení č. p. 1242 na poz. parc. č. st. 1347, na adrese O.“.
Zákon č. 265/1992 Sb. sám požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu
blíže nedefinuje, ani neodkazuje na žádný jiný předpis, který by tak činil,
proto nelze v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí automaticky
aplikovat výlučně ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb. ve spojení s
ustanovením § 5 odst. 1 zák.
č. 265/1992 Sb., a požadavek srozumitelnosti a určitosti právního úkonu je
nutno
i ve vkladovém řízení posuzovat především podle občanského zákoníku. Ve smyslu
občanského zákoníku je třeba právní úkon považovat za určitý a srozumitelný,
jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem,
přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci
obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno
rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo
zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o
takový případ by šlo tehdy, jestliže by správné označení úkonu bylo zjistitelné
podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho
výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku) - srov. nálezy Ústavního soudu ze
dne 19. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000,
a ze 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003.
V daném případě nebyla ve smlouvě výslovně obsažena formulace, že budova
přísluší k „části obce“ V., nicméně z dalšího identifikačního údaje - adresy,
která byla ve smlouvě uvedena ve tvaru „O.“ nepochybně lze zjistit, ve které
části obce se budova nachází a nelze tedy dovodit, že smlouva je neurčitá,
resp. nesrozumitelná, když navíc všechny ostatní údaje vyžadované ust. § 5
odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb. kupní smlouva obsahuje a možnost záměny
předmětu koupě s jinou budovou tak není reálně možná.
V předmětné smlouvě sice nebyla část obce uvedena, resp. jazykově vyjádřena,
způsobem obvykle používaným v právní praxi, nelze však popřít tu skutečnost, že
uvedená adresa nemovitosti v sobě informaci o části obce bezpochyby nese a údaj
označující část obce, k níž budova přísluší, tedy ve skutečnosti ve smlouvě
nechybí.
To vyplývá m.j. i z definice pojmu adresa, obsažené v ust. § 5 odst. 2 vyhlášky
č. 28/2001 Sb., o základních službách držitele poštovní licence, podle kterého
adresa obsahuje kromě názvu ulice, náměstí apod., čísla domu, popřípadě i čísla
bytu, název obce, její části apod. Taktéž lze souhlasit s námitkou žalobce, že
způsob, jakým má být příslušnost budovy k části obce ve smlouvě vyjádřena,
žádný právní předpis výslovně neupravuje. Z uvedeného vyplývá, že požadavku
ust. § 5 odst. 1 písm. c) zák.
č. 344/1992 Sb. by měla vyhovovat jakákoli formulace, kterou je určitě vyjádřen
vztah budovy a části obce, což slovní spojení „objekt bydlení č. p. 1242 … na
adrese O.“ podle názoru dovolacího soudu splňuje.
Jestliže v kupní smlouvě, která byla předmětem přezkoumání katastrálního úřadu,
byla budova, kterou účastník řízení prodal žalobci, označena číslem popisným
(i orientačním), uvedením parcelního čísla pozemku, na němž je postavena,
uvedením názvu obce i katastrálního území, jakož i odkazem na list vlastnictví,
na němž je zapsána, a dále přesnou adresou, obsahující v sobě i označení části
obce, pak je požadavek určitosti a srozumitelnosti právního úkonu zcela jistě
splněn.
Ústavní soud ve svém nálezu ze 12. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 321/2000, vyslovil
názor, že katastrální úřad by se při zkoumání určitosti právního úkonu měl
přidržet obdobných hodnotících kritérií a postupů jako obecný soud, neboť není
žádného důvodu, aby určitost právního úkonu byla vykládána v řízení o povolení
vkladu jinak. Tato kritéria vycházejí z toho, že určitost právního úkonu se
týká jeho obsahové stránky, vztahující se k jeho předmětu (věci, právu atd.),
zejména pak k jeho označení takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně
rozpoznatelný od jiných předmětů. To však neznamená, že u nemovitostí, jež
jsou, z důvodu faktické nemožnosti jejich fyzického označení, jedinečným
způsobem evidovány a popsány v katastru nemovitostí, musí být při jejich popisu
(identifikaci) nutně použito všech údajů deklarovaných v zákoně
č. 344/1992 Sb. a tím méně v jeho prováděcí vyhlášce č. 190/1996 Sb., pokud i
při použití jen některých z těchto údajů lze nemovitosti ve smlouvě jednoznačně
individualizovat. Obecné tvrzení Katastrálního úřadu, s nímž se ztotožnil jak
soud prvního stupně, tak soud odvolací, že „nelze vyloučit, že v různých
částech téže obce se nacházejí budovy se stejným číslem popisným“ nemůže být
důvodem pochybnosti
o možné záměně s jinou nemovitostí, neboť ostatní identifikační údaje ve
spojení
s - byť netradiční formou - uvedenou částí obce záměnu nemovitosti ve
skutečnosti neumožňují. Aby bylo možno považovat pochybnosti katastrálního
úřadu o možné záměně za důvodné, muselo by označení části obce ve smlouvě
chybět úplně a musela by být dána reálná existence zaměnitelných budov se
shodným číslem popisným, stojících na shodném pozemku ve shodném katastrálním
území.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
ČR proto rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího
řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu