U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně Darren, s. r. o., IČ: 25278711, se sídlem v Bystrém, Sulkovská 482,
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody
ve výši 286.304,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
255/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 2. 2013, č. j. 15 Co 530/2012 - 224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 6. 9. 2012, č. j.
26 C 255/2011 – 200, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 286.304,-
Kč. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla
vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, jímž jí Úřad práce v Pardubicích
odmítl vyplatit příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením
(§ 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) ve výši 1.096.202,- Kč. Vznik
škody dovozuje žalobkyně z toho, že pokud by jí byl příspěvek vyplacen v
zákonné lhůtě splatnosti, mohla by získané peněžní prostředky použít na
splacení úvěru a nemusela by ze splacené částky platit úrok.
Při posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody založil odvolací soud stejně
jako soud prvního stupně svoje rozhodnutí na závěru, že žalobkyně neprokázala
existenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou a
že tvrzení žalobkyně o příčinné souvislosti a vzniklé škodě jsou pouze
hypotetická, když není prokázáno, jakým způsobem by žalobkyně získaný příspěvek
využila.
Nejvyšší soud o dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu
poprvé rozhodl usnesením ze dne 20. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 1792/2013 – 242,
kterým dovolání odmítl, neboť v něm žalobkyně uplatnila nezpůsobilý dovolací
důvod, jenž nesměřoval proti nesprávnému právnímu posouzení věci (§ 241a odst.
1 občanského soudního řádu), což Nejvyšší soud posoudil jako vadu, pro niž
nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a 3 ve spojení s § 243c
odst. 1 občanského soudního řádu). Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo
1792/2013 – 242 však Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3093/13, v němž uvedl, že pokud dovolací soud zjistí, že dovolatel
uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze
ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že dovolání neobsahuje vymezení
dovolacího důvodu. Bude ovšem záležet na posouzení dovolacího soudu, zda
takovéto dovolání bude považovat za přípustné.
Nejvyšší soud o dovolání žalobkyně rozhodl znovu a odmítl je jako nepřípustné
podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona
č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla prokázána
existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody,
uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod. Uvedený závěr odvolacího soudu o
nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou
majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový
stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní,
ale o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu
mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou
právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025).
Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a
jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na závěru, že o vztahu příčinné souvislosti
nelze ani teoreticky uvažovat, jak namítá dovolatelka, nýbrž na závěru, že
žalobkyně netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno
dovozovat, že nevyplacené prostředky byly určeny na úhradu jejích dluhů. Jí
odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2787/2010, není v dané věci použitelné, neboť v něm přijatý závěr se týká
toliko nepřípustnosti dovolání, nikoli věcného přezkumu a nadto vychází z
jiného skutkového stavu, než na jakém je založeno rozhodnutí odvolacího soudu v
této věci.
V posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy by žalobkyní předestřená
skutková otázka mohla přípustnost dovolání založit s ohledem na její průmět do
základních práv a svobod žalobkyně (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp.
zn. III. ÚS 772/13, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení pod číslem 5/2013).
Zásah do svých základních práv ostatně žalobkyně v dovolání ani netvrdí.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu,
dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné
náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady
dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 4. března 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu