30 Cdo 214/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci
žalobce K. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ obchodní společnosti
V. - L. - P., a 2/ J. H., oběma zastoupeným advokátem., o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 7/97, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 1999, č.j. 1 Co 57/99- 182,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 1999, č.j. 1 Co 57/99 - 182,
se z r u š u j e a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 1999, č.j. 1 Co 57/99- 182,
změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 1998, č.j. 19 C
7/97 - 159 tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná obchodní společnost (tehdy V.
V., s.r.o.) do patnácti dnů od právní moci rozsudku uveřejnila na poslední
straně P. d. text ve znění: " Omlouváme se K. D. za nepravdivé výroky a to:
...je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora,
jako je D., to mám pocit že to jsou opravdoví gauneři", kterými jsme ho v
článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost ?",
otištěném v P. d. dne 15. března 1996 na straně 17 nepravdivě obvinili a
zasáhli tak neoprávněně do práva na čest. V. V. a J. H."., a aby žalovaný J. H.
uveřejnění tohoto textu strpěl. Vrchní soud též rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že soud prvního
stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak rozhodl nesprávně. Napadené
výroky (které obsahuje zmíněný článek) jsou autentickými výroky druhého
žalovaného, které první žalovaný v nezměněné podobě uveřejnil. Odpovědnost
prvního žalovaného za uveřejnění napadených výroků je třeba posuzovat z
hlediska odpovědnosti za uveřejnění tzv. převzatých tvrzení. Odvolací soud mimo
jiné připomněl, že sice lze dovodit odpovědnost vydavatele i za převzatá
tvrzení, avšak s odkazem na článek 17 Listiny základních práv a svobod
deklarující právo na informace, je nezbytné převzatá tvrzení rozlišovat na
kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, apod. a kategorii ve
formě referátů o projevech státních a společenských činitelů, o jednání
kolektivních činitelů apod. V této druhé kategorii převzatých tvrzení je úkolem
informačních prostředků, aby veřejnosti sdělili přesně, co bylo řečeno, o čem
bylo jednáno, co se odehrálo. Druhý žalovaný je pak osobou, kterou je třeba
chápat jako společenského činitele v oblasti kultury i politiky. Pokud tedy
první žalovaný přesně reprodukoval výroky druhého žalovaného a veřejnost o nich
informoval, plnil tak svou povinnost a nemůže za ně nést odpovědnost. Proto
také nelze ve vztahu k prvnímu žalovanému přezkoumávat pravdivost napadených
výroků.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 20. září 1999.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 14. října 1999
včasné dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/
občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř."). Dovolatel připomíná, že se
domáhá ochrany své cti vyplývající z práva na ochranu osobnosti, zakotveného v
článku 10 Listiny základních práv a svobod a v § 11 násl. občanském zákoníku
(dále jen "o.z."). Ochrana cti v rámci práva na ochranu osobnosti je právem
absolutním, které se uplatňuje vůči každému. Oba žalovaní - druhý žalovaný jako
autor a první žalovaný tím, že tyto výroky šířil v hromadném sdělovacím
prostředku - jsou způsobilí zasáhnout do žalobcova práva na ochranu osobnosti,
pokud jsou dané výroky protiprávní. Dovolatel především odmítá argumentaci
odkazující na článek 17 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na
informace, jako na právní důvod, který by měl liberovat prvního žalovaného z
jeho odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Nadto
vydavatelé novin nepožívají v úpravě obsažené v občanském zákoníku v
souvislosti s ochranou cti a osobnosti žádné privilegované postavení a nesvědčí
jim žádná výjimka, že by svým zpravodajstvím mohli zasahovat do práva na čest
třetích osob. Naopak vzhledem k závažnosti následků, který může vyvolat
eventuální neoprávněný zásah do cti třetí osoby, leží na vydavatelích novin
(atp.) větší břímě odpovědnosti za to, jaké informace v médiích šíří.
Argumentace odvolacího soudu podle dovolatele zcela pomíjí otázku přiměřené a
vyvážené analýzy zájmů na poskytování informací na jedné straně a ochraně
osobnosti na straně druhé. Přitom i tzv. osoby veřejného zájmu požívají v
rozsahu přiměřeně sníženém právo na ochranu své osobnosti a cti, které musí
média, která se o známé osobnosti zajímají, respektovat. Stěžejní otázkou
přitom zůstává, zda předmětné výroky jsou ve své povaze neoprávněným zásahem do
práva na ochranu cti a osobnosti žalobce. Tyto výroky jsou hodnotícími úsudky,
které, pokud mají být přípustné, musí být věcné, konkrétní, přiměřené co do
obsahu a formy a celkově nevybočující z mezí nutných k informování veřejnosti
při respektování pravidel slušného chování. Sporem dotčený výrok pak nesplňuje
ani jedno z dílčích kritérií přípustnosti hodnotícího úsudku, a proto nemůže
být shledán přípustným. Výrok je nadto obecný a nekonkrétní a nerozvádí žádná
fakta či důkazy pro v něm uvedená tvrzení.
Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili podáním ze dne 28.února 2000, v němž
po rozboru dovolatelem uváděných argumentů navrhli zamítnutí tohoto dovolání s
tím, že napadené rozhodnutí považují za správné. Dále žalovaní upozornili na
změny v zápisu u příslušného obchodního rejstříku týkající se prvního
žalovaného.
S přihlédnutím k části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních
předpisů (v tomto rozhodnutí je proto dále aplikován o.s.ř. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V případě složení senátu dovolacího
soudu bylo uváženo ustanovení § 27 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích
ve znění novely provedené zmíněným zákonem č. 30/2000 Sb. s přihlédnutím k
části dvanácté, hlavě třetí téhož zákona.
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo
podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud
pak přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením
§ 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Podané
dovolání žalobce je tedy ve své podstatě důvodné, byť dovolací soud nemůže
neprojevit jisté podivení nad užitím některých formulačních nástrojů v dovolání
(expozice řady vykřičníků a otazníků apod.), resp. soud zlehčujících formulací
(např. konstatováním dovolatele, že "odpověď v duchu argumentace odvolacího
soudu vede k absurdním a komickým závěrům").
S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného
ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v
ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti
napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v
dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové
pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tento dovolací důvod předpokládá, že rozhodnutí
odvolacího soudu je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy,
pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví,
občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů
osobní povahy (§ 11 o.z.).
Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba v případě zásahu do jejích
osobnostních práv možnost domáhat se mimo jiné přiměřeného (morálního)
zadostiučinění.
Jak již bylo naznačeno, podstata úvah odvolacího soudu při rozhodování této
věci spočívala v názoru, že sice lze dovodit odpovědnost vydavatele i za
převzatá tvrzení. Současně však mimo jiné dovodil, že druhý žalovaný je osobou,
kterou je třeba chápat jako společenského činitele v oblasti kultury i
politiky, takže v případě, že první žalovaný přesně reprodukoval výroky druhého
žalovaného a veřejnost o nich informoval, plnil svou povinnost vyplývající z
článku 17 Listiny základních práv a svobod, a nemůže proto za ně nést
odpovědnost.
Popsané závěry odvolacího soudu však podle názoru dovolacího soudu pomíjejí
jeden závažný fakt, který vyplývá již z vlastní žaloby, v níž se zásah proti
osobnostní sféře žalobce spojuje s výroky druhého žalovaného ve vztahu k
žalobci, které byly obsaženy v interview, uveřejněném dne 15. března 1996 v P.
d. Zde odvolací soud bez dalšího dovozuje, že tím, že první žalovaný tento
rozhovor uveřejnil ve svém deníku, plnil tím svoji povinnost informovat
veřejnost (v tomto případě o názorech druhého žalovaného). Je však třeba uvážit
(což odvolací soud zřejmě opomněl), že interview jako forma rozhovoru mezi
dvěma nebo více osobami zaměřený na získání informací, argumentů a názorů a
určený k publikaci, se liší od běžného rozhovoru tím, že v zájmu
publicistického záměru vydavatele vedením tohoto rozhovoru tazatelem, jsou
cíleně kladeny otázky vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace.
Nelze proto mít zato, že bez dalšího v takových případech jde pouze (v rámci
plnění povinnosti veřejnost informovat) o reprodukci tvrzení určité osoby, ale
je nutno současně přihlížet i k faktu publicistické součinnosti vydavatele
(resp. jeho pracovníků či spolupracovníků apod. na interview) a tím i jeho
podílu na obsahu a vyznění rozhovoru, resp. vlivu na to, zda interview bude
uveřejněn.
Dovolací soud má proto zato, že v případě, že publikovaný rozhovor ve formě
interview je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry fyzické osoby, nelze bez
dalšího uzavřít, že jestliže vydavatel přesně reprodukoval výroky osoby, s níž
byl rozhovor uskutečněn, plní tak jen svou povinnost informovat veřejnost a
nemůže za ně nést odpovědnost. Tak to učinil odvolací soud, který pak se z
tohoto důvodu již nezabýval otázkou, zda sporem dotčené výroky byly oprávněné a
přiměřené.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněného
důvodu dovolání, nelze dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního
soudu v Praze pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud
České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.)
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková