30 Cdo 2147/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Juraje Malika ve věci
žalobkyň A) D. Z. a B) V. K., obě zastoupené advokátkou proti žalovaným
1) Dětskému domovu v Č., 2) J. F. a 3) M. B., vesměs zastoupených advokátem, o
určení neplatnosti vydědění, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9
C 885/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 6. 8. 2001, č.j. 30 Co 281/2001-180, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vydědění ze dne 3. července 1997, nejsou dány. O náhradě nákladů řízení
rozhodl, že tato náhrada se žalobkyním nepřiznává.
K odvolání účastníků, z nichž žalobkyně podaly odvolání jen proti rozsudku ve
výroku o náhradě nákladů řízení, se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 6. 8. 2001, č. j. 30 Co 281/2001-180,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že
důvody pro vydědění žalobkyně D. Z. a žalobkyně V. K. jejich matkou V. S.,
rozenou K., zemřelou dne 25. 8. 1997, uvedené v prohlášení o vydědění ze dne 3.
7. 1997, nejsou dány. Žalobkyním bylo uloženo, aby společně a nerozdílně
nahradily každému ze žalovaných náklady řízení před soudem prvního stupně i
náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že na rozdíl od právní úpravy
dříve obsažené v ust. § 18 zák. č. 95/1963 Sb., notářského řádu, umožňuje ust.
§ 175k odst. 2 o. s. ř. v dědickém řízení odkázat dědice, aby žalobou uplatnil
své dědické právo, čemuž odpovídá jedině žalobní petit na určení, že žalobce je
dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný není dědicem po zůstaviteli. Jen tak
bude pravomocně vyřešena otázka významná pro dědické řízení, a to, se kterým z
dosavadních účastníků dědického řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo,
bude nadále jednáno jako s dědicem. Žalobkyně nerespektovaly odkaz obsažený v
usnesení Okresního soudu v České Lípě č.j. 12 D 717/97-43 ze dne 20.2.1998, ve
znění opravného usnesení č.j. D 717/97-5 z 26. 3. 1998, aby ve stanovené lhůtě
podaly u Okresního soudu v České Lípě žalobu na určení, že jsou dědičkami po
zůstavitelce ze zákona; žalovaly na určení, že důvody k jejich vydědění nejsou
dány. Takovouto žalobu však nelze podřadit pod ust. § 175k odst. 2 o. s. ř.,
ale lze ji posoudit jen jako určovací žalobu ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s.
ř. Žalobkyně shledaly naléhavý zájem na určení v tom, že bude soudem určeno,
zda byly matkou důvodně vyděděny, či nikoli. Vyřešení této předběžné otázky
však nemůže mít pro řízení o dědictví po zemřelé matce žalobkyň význam.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod R
44/1999 Sbírky soudních rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož závěrem
navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté,
hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodne se o nich podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Včasné dovolání žalobkyň proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu splňuje
náležitosti stanovené § 241 odst. 1, 2 o. s. ř. včetně povinného zastoupení
dovolatele. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání odkázaly na ust. § 238 odst. 1 o. s. ř., z nějž dovodily
přípustnost dovolání a na ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž dovolání
odůvodnily. Uvedly m. j., že nebyly řádně předvolány k nařízenému jednání
odvolacího soudu, ani jejich právní zástupkyni nebyla obsílka k jednání
doručena, čímž jim byla znemožněna účinná obrana jejich práv. Pokud by se tato
námitka ukázala správnou, vedla by nejen k závěru o přípustnosti dovolání pro
zmatečnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ale zároveň by byla
způsobilým dovolacím důvodem upraveným ustanovením § 241 odst. 3 písm. a) o. s.
ř., což je pro posuzovanou věc, v níž přípustnost dovolání je založena podle
ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., právně významné.
Závěr, že žalobkyním byla nesprávným postupem soudu v řízení odňata možnost
jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), však nelze učinit.
Z obsahu spisu dovolací soud shledal, že podle pokynu k předvolání účastníků,
resp. jejich zástupců k jednání odvolacího soudu dne 6. 8. 2001 (l. 170
soudního spisu) byla zástupkyně žalobkyň řádně obeslána, obsílka však byla
vrácena zpět odvolacímu soudu s poznámkou, že adresátka při doručování nebyla
zastižena, ač se v místě doručování zdržovala, a proto písemnost určená k
prostému doručení byla uložena na poště, adresátka o tom vyrozuměna.
Zásilku soudu si však nevyzvedla. Zástupkyně žalobkyň na vysvětlení uvedla, že
od 6. 6. 2001 byla v domácím ošetřování, od 9. 7. 2001 docházela na
rehabilitaci, v kanceláři se téměř nezdržovala. Popřela, že by obdržela
oznámení doručovatele o uložení zásilky na poště. Okolnost, že žalobkyně samy
nebyly vyrozuměny o termínu jednání odvolacího soudu, není z hlediska ust. §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. právně významná. Žalobkyně byly zastupovány
zástupkyní s plnou mocí pro celé řízení; platí, že se písemnost soudu doručuje
toliko tomuto zástupci, nejde-li o případ, kdy má účastník osobně v řízení něco
vykonat (§ 49 odst. 1 o. s. ř.). Protože se zástupkyně žalobkyň v době
doručování zdržovala v místě doručování, ale nebyla zastižena, písemnost
uloženou na poště nevyzvedla, považuje se písemnost, tj. vyrozumění o termínu
jednání odvolacího soudu zástupkyni žalobkyň za doručenou dnem, kdy byla
uložena, i když se adresátka o uložení nedozvěděla (§ 46 odst. 1, 2 o. s.
ř.). Odvolacímu soudu nelze vytknout jako pochybení, že dne 6. 8. 2001 jednal v
nepřítomnosti žalobkyň, resp. jejich zástupkyně, která byla o jednání soudu
vyrozuměna doručením obsílky ve smyslu ust. § 46 odst. 2 o. s. ř.; soudu žádost
o odročení jednání z důležitých důvodů nedošla (§ 101 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobkyně dále uplatnily jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§
241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jež shledaly v okolnosti, že odvolací soud v
průběhu několika let trvajícího řízení se nesoustředil na obsah usnesení v
dědickém řízení. Ve smyslu rozhodnutí publikovaného pod R 44/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí měla být žaloba zamítnuta již rozhodnutím Krajského soudu v
Ústí nad Labem v řízení sp. zn. 30 Co 597/98-22, čímž by se ušetřily značně
finanční prostředky. Rozhodnutí výše uvedené bylo publikováno až v době po
podání žaloby ve věci a po vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 8.
1998, č.j. 30 Co 597/98 (rozumí se Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci). Proto navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyň podané s odkazem na dovolací důvod ve smyslu ust. § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. se rovněž nemohlo setkat s úspěchem.
Námitka žalobkyň, kterou byl konkretizován dovolací důvod podle ust. § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., obsahuje výtku nesoustředěného postupu soudů v
řízení, zejména soudu odvolacího (§ 100 odst. 1 o. s. ř.), jakož i výtku
nesprávné aplikace práva při předchozím rozhodování, včetně rozhodnutí
odvolacího soudu. Nenaplňuje však dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř., spočívající v nesprávném posouzení věci, jímž se rozumí posouzení,
promítající se do konečného rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání
směřuje. Žalobkyně ani nenamítají, že odvolací soud nyní při rozhodování o věci
aplikoval nesprávný právní předpis nebo posuzované problematice odpovídající
právní předpis nesprávně vyložil a že právní závěr, který tento soud ve věci
učinil, je z hlediska aplikace právních předpisů nesprávný. Zcela právně
nerozhodná je námitka, že Nejvyšší soud publikoval své rozhodnutí po podání
žaloby ve věci a po vydání usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 8. 1998, č.j.
30 Co 597/98.
Dovolací soud neshledal, že odvolací soud ve svých právních závěrech pochybil,
rovněž neshledal, že by řízení bylo stiženo některou z vad uvedených v ust. §
237 odst. 1 písm. a) – e), písm. g) o. s. ř., když s námitkou vztahující se k
vadě uvedené pod písm. f) tohoto ustanovení se dovolací soud již vypořádal.
Řízení netrpí ani jinou vadou, tj. jinou, než některou z vad taxativně
uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., jak je uvedeno v ust. § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř.; proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
V dovolacím řízení úspěšným žalovaným, které by měly podle ust. § 142 odst.
1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly, bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků na jejich
náhradu nemá právo (§ 243ab odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. l o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu