30 Cdo 2150/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobců 1) V. B. a 2) M. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému K.
H., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu
bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 218/99, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2000, č.j.
23 Co 160/2000-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.5.2000 č.j. 23 Co
160/2000-57 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15.11.1999, č.j. 14 C
218/99-40 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15.11.1999, č j. 14 C
218/99 - 40 byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobci , ve smyslu
zákona č. 72/1994 Sb., smlouvu o převodu bytové jednotky č. 128/13 v B. čp.
128, včetně spoluvlastnického podílu patřícího k bytové jednotce ve výši
713/15910 na společných částech budovy a pozemku číslo parcely 1479 v k.ú. B.
za částku 153.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 22.2.1999 smlouvu o převodu shora označené bytové
jednotky za dohodnutou kupní cenu ve výši 153.000,- Kč, splatnou do 90ti dnů od
podpisu smlouvy s tím, že v případě nezaplacení kupní ceny řádně a včas, má
prodávající právo od této smlouvy odstoupit. Dopisem ze dne 30.6.1999 žalovaný
od smlouvy, ze shora uvedeného důvodu, odstoupil s upozorněním, že dne
22.8.1999 uplyne 6ti měsíční lhůta dle § 22 zák. č. 72/1994 Sb. a poté bude
zmíněný byt nabídnut třetí osobě. Soud prvního stupně dovodil, že toto
odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaného je, ve smyslu § 39 obč. zák.,
neplatné, i když bylo ve smlouvě sjednáno. Vyšel z názoru, že půlroční lhůta
uvedená v § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. v době odstoupení od smlouvy dosud
neuplynula, takže žalovaný nemohl v této lhůtě od smlouvy platně odstoupit.
Podle závěru soudu prvního stupně žalovaný neprokázal, že by nabídku k
odkoupení nemovitostí učinil již v září 1998 a žalovaným předloženou listinu s
přehledem nájemců ze dne 9.9.1998 nepovažoval za řádnou nabídku dle zákona č.
72/1994 Sb. Tou bylo, podle jeho závěru, až uzavření smlouvy ze dne 22.2.1999.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2000,
č.j. 23 Co 160/2000-57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se domáhali uzavření dohody o
převodu bytové jednotky, která však již řádně uzavřena byla, tedy se domáhají
ochrany práv, která jim již poskytnuta byla. Vzhledem k ustanovení § 153 odst.
2 o.s.ř., podle kterého je soud vázán žalobou účastníků, nemohl odvolací soud
nárok žalobců posuzovat z hlediska ochrany jejich jiných práv vyplývajících jim
z uzavřené smlouvy.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne
21.6.2000, podali žalobci (dále jen dovolatelé) dovolání, jehož přípustnost
odůvodnili odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu ( dále jen o.s.ř.). Jako důvod dovolání uvedli chybný právní názor
odvolacího soudu spočívající v tom, že považoval odstoupení od smlouvy ze
strany žalovaného za právně neúčinné a v důsledku toho žalobu za nadbytečnou.
Dle jejich názoru odvolací soud zcela pominul, že odstoupení od smlouvy je
jednostranný projev vůle, který směřuje ke zrušení smlouvy a vyvolává účinky ex
tunc. Dovolatelé považují odstoupení od smlouvy, které bylo ve smlouvě platně
sjednáno, za platný právní úkon a na základě toho se domáhají, aby žalovaný s
nimi uzavřel novou kupní smlouvu o převodu bytové jednotky za původní kupní
cenu ve výši 153. 000,- Kč vzhledem k tomu, že do dne podání žaloby neuplynula
od podání nabídky k odkoupení šestiměsíční lhůta uvedená v § 22 odst. 1 zákona
č. 72/1994 Sb. Dovolatelé se ještě dne 20.8.1999 snažili o zaplacení původně
sjednané kupní ceny, nabídku žalovaného ze dne 22.2.1999 tedy akceptovali.
Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že odstoupení od smlouvy
považuje za platné, ovšem jako vlastníka jej nikdo nemůže nutit, aby věc nabídl
ke koupi, neboť se jedná o zásah do vlastnictví, které je dle Ústavy
nedotknutelné. Navíc by se jednalo o rozsudek, který by nebyl vykonatelný.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky
řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem dle ustanovení § 241
odst. 1 o.s.ř., že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2
o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle
ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
I když dovolatelé důvod dovolání výslovně v dovolání neuvedli, lze z
jeho obsahu dovodit, že vycházejí z dovolacího důvodu dle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v
nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci lze
rozumět situaci, kdy soud v dané věci aplikoval nesprávný právní předpis,
případně že použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
uvedeném v dovolání a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za správný (§
243b odst. 1 o.s.ř.).
Soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly zejména s otázkou právního
hodnocení odstoupení žalovaného od kupní smlouvy na bytovou jednotku a právními
důsledky tohoto právního úkonu. Soud prvního stupně se touto otázkou sice
zabýval, dospěl k závěru, že odstoupení od zmíněné smlouvy bylo neplatné, avšak
tento svůj názor náležitě nezdůvodnil. Soud druhého stupně se tímto právním
úkonem a jeho důsledky v odůvodnění rozsudku nezabýval vůbec. Přitom právě
otázka jeho platnosti je zásadně významná z hlediska posouzení právních vztahů
mezi žalobci a žalovaným. Bude rovněž nezbytné opětovně posoudit, ve smyslu
ustanovení § 43 a násl. obč. zák., zda a kdy žalovaný splnil podmínky nabídky k
převedení bytu dle zákona č. 72/1994 Sb., zda již v září 1998, či zda teprve
samotné uzavření kupní smlouvy v únoru 1999 lze zároveň považovat za zmíněnou
nabídku. Od této skutečnosti se pak odvíjí stanovení počátku běhu šestiměsíční
lhůty dle § 22 odst. 1 uvedeného zákona. Teprve po vyřešení těchto otázek bude
možno přistoupit k posouzení a vyřešení dané právní situace a ve věci
rozhodnout.
Na základě výše uvedeného nepovažuje dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za správný, proto jej zrušil dle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Příbrami a věc vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení dle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. V něm bude soud
prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 243d o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová