ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce
T. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti R. ČR,
a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 32 C 109/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č.j. 1 Co 229/2007-48, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.282,- Kč k rukám
advokátky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č.j. 32 C 109/2006-28,
zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna uveřejnit v pátečním vydání
deníku Blesk na jeho prvé straně v její horní polovině odpověď žalobce v
následujícím znění a formě:
Odpověď T. T. na článek „Ž. v l.“ uveřejněný dne 21.7.2006 na první straně
deníku B.
PÁNI NOVINÁŘI Z B.! LŽOU VÁM? ZA VAŠE PENÍZE!
V článku „Ž. v l.! Za n. p.?“ byly uveřejněny nepravdivé informace o mém
majetku a o grantech, které dostávám od státu. Touto odpovědí uvádím tyto
informace na pravou míru.
1. Nejsem majitelem D. Na F.! Z výpisu katastru nemovitosti, který je
veřejný a je možno si ho opatřit za poplatek 100 Kč na Katastrálním úřadu pro
město P., Katastrální pracoviště P., je zcela zřejmé, že budova D.
Na F., to je dům č.p. 625 na pozemku parcelní číslo 104 v katastrálním území
N., je ve vlastnictví Obce, tedy města P. a ve správě Obvodního úřadu Městská
část P. Společnost D. Na F. s. r. o. má budovu v pronájmu a to na dobu určitou
na 10 let. Tuto informaci si mohli autoři opatřit na OÚ Městské části P.
2. Granty nedostávám já! Granty jsou určeny „D. Na F. s.r.o.“, které je
obchodní společností – obchodní firmou „D. Na F. s.r.o.“, která má šest
společníků a já jsem pouze jedním z těchto a jednatelem této společnosti. Tyto
skutečnosti je možno zjistit z obchodního rejstříku Městského soudu v Praze,
který je rovněž veřejně přístupný a soud vydá komukoliv na požádání výpis z
obchodního rejstříku.
3. Granty nejsou poskytovány státem, ale Magistrátem města P. (MHMP), přičemž
na granty je vypisováno výběrové řízení, které je uveřejňováno
na internetových stránkách MHMP a rozhodnutí o udělení grantů přísluší grantové
komisi MHMP, radě MHMP a zastupitelstvu MHMP, přičemž součástí rozhodovacího
procesu je veřejné slyšení přístupné veřejnosti a datum veřejného slyšení je
rovněž uveřejněno na internetových stránkách MHMP. Příjemcem grantu je
společnost divadlo Na F., s.r.o. (DNF), přičemž poskytnuté finanční prostředky
lze použít podle podmínek stanovených MHMP na divadelní činnost a jsou
každoročně vyúčtovány. Jejich užití podléhá kontrole ze strany MHMP.
4. Je lživé a zavádějící dávat postavení mého domu do souvislostí s provozem
DNF. Můj dům č.p. 927 katastrální území T. v obci K. byl postaven už v roce
1998. V tomtéž roce zahájilo D. Na F. svou činnost. Navíc se nejedná o žádné
„sídlo“, ale o nepodsklepený jednopodlažní dřevěný dům o třech obytných
místnostech. V tomto směru je zavádějící i fotografie s titulkem „sídlo T. T.“,
neboť dům vyfotografovaný v pozadí mého domu je dům na sousedním pozemku,
patřící zcela jiné osobě.
5. Užitkový vůz není luxus! Pokud se týká informace o „vozech“, na které by si
„normální člověk nevydělal možná za celý život“, mám ve společném jmění s
manželkou jako fyzická osoba užitkový automobil M. 6 w. rok výroby 2004.
Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V
odůvodnění rozhodnutí především mimo jiné poukázal na právní úpravu obsaženou v
ustanovení
§ 10 násl. zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání
periodického tisku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tiskový zákon“).
Konstatoval, že lhůty podle § 12 a § 14 cit. zákona byly zachovány. Zabýval se
pak tím, zda navržené znění odpovědi splňuje předpoklady podle § 10 odst. 2
tiskového zákona, a to s negativním závěrem.
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince
2007, č.j. 1 Co 229/2007-48, jímž rozsudek soudu prvního stupně změnil potud,
že žalovaná je povinna uveřejnit v pátečním vydání deníku B. na jeho první
straně v první horní polovině odpověď žalobce v následujícím znění:
„Odpověď T. T. na článek „Ž. v l.“ uveřejněný dne 21.7.2006
na první straně deníku B.
V článku „Ž. v l. Za n. p.?“ byly uveřejněny informace, které touto odpovědí
uvádím na pravou míru.
1. Nejsem majitelem D. Na F.! Z výpisu katastru nemovitostí je zřejmé,
že budova D. Na F. je ve vlastnictví Obce, tedy města P. a ve správě Obvodního
úřadu Městská část P. Společnost D.
Na F. s. r. o. má budovu v pronájmu, a to na dobu určitou, na 10 let.
2. Granty nedostávám já! Granty jsou určeny „D. Na F. s.r.o.“, které je
obchodní společností, jejíž jsem jednatelem a jedním ze společníků.
3. Granty poskytnuté Magistrátem hl. města P. (MHMP) lze použít podle podmínek
stanovených MHMP na divadelní činnost a jsou každoročně vyúčtovány. Jejich
užití podléhá kontrole ze strany MHMP.
4. Je zavádějící dávat postavení mého domu do souvislostí s provozem DNF. Můj
dům v katastrálním území T. byl postaven už v roce 1998. V tomtéž roce zahájilo
D. Na F. svou činnost. Je zavádějící i fotografie s titulkem „sídlo T. T.“,
neboť dům vyfotografovaný v pozadí mého domu je dům
na sousedním pozemku, patřící zcela jiné osobě.
5. Pokud se týká informace o „vozech“, na které by si „normální člověk
nevydělal možná za celý život“, mám ve společném jmění s manželkou automobil
M. 6 w., rok výroby 2004.
Ve zbývající části pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Při posouzení věci samé vyšel též z ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona.
Odkázal též na znění jeho druhého odstavce, podle něhož se odpověď musí omezit
pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle prvního odstavce uvádí na
pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo
zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li
napadena jen její část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji
činí. Odvolací soud poukázal na to, že vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, avšak na rozdíl od něho dovodil předpoklady pro uveřejnění
odpovědi podle § 10 tiskového zákona, neboť podle jeho mínění v předmětném
článku byly uveřejněny jak nepravdivé, tak i pravdu zkreslující sdělení, které
se dotýkají žalobcovy cti a důstojnosti.
K jednotlivým bodům tiskové odpovědi uvedl:
ad 1/ Vzhledem k tomu, že osoba žalobce, jako jednoho ze společníků společnosti
D. Na F., s. r. o., je na veřejnosti spojena s D.
Na F., jehož vlastníkem je město P., lze zásadně přisvědčit soudu prvního
stupně,. že případná personifikace se žalobce objektivně nemůže dotknout.
Jestliže však, jak to právě vyplývá z obsahu předmětného článku, je žalobcovo
tvrzené vlastnictví D. Na F. spojováno s jeho luxusními majetkovými poměry
(„A když si slavná hvězda navíc koupí divadlo, kterému propůjčí své jméno, a
ještě k tomu dostává milionové granty od státu, je to jasná cesta k velkému
bohatství.“), lze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že nepravdivá
informace o vlastnictví divadla, je objektivně způsobilá se žalobcovy cti
dotknout, neboť se jí čtenářské veřejnosti podsouvá nekalý způsob získání
osobního majetku žalobcem. Proto odvolací soud považuje nárok žalobce na
uveřejnění tiskové odpovědi uvedením věci na pravou míru za oprávněný, a to
pouze v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku. V odpovědi totiž s odkazem na
znění § 10 odst. 2 tiskového zákona nemá místo údaj o tom, za jakou částku a
kde si lze opatřit výpis z katastru nemovitostí, popisná a parcelní čísla
nemovitosti, neboť jimi se nic z předmětného článku neuvádí na pravou míru, ani
nedoplňuje či upřesňuje.
ad 2/ a 3/ I když v úvodu článku je uvedeno, že „každý z těchto kulturních
stánků (D. na F., D. bez z.) dostává od státu každoročně několikamiliónové
granty“, pod bodem ad 1/ citovaná věta ve spojení s tabulkou, která je součástí
článku a jsou v ní spojeny miliónové částky se jménem žalobce, jde podle
názoru odvolacího soudu o pravdu zkreslující, tedy nikoli, s ohledem na kontext
článku, nepravdivé tvrzení, z něhož lze dovodit, že je to právě žalobce, který
od státu dostává granty. I ohledně těchto bodů je proto podle názoru odvolacího
soudu nárok žalobce
na uveřejnění odpovědi oprávněný, neboť požadovanou odpovědí bude pravdu
zkreslující údaj uveden na pravou míru a informace o poskytovaných grantech
budou doplněny a upřesněny. Za tvrzení odpovídající § 10 odst. 2 tiskového
zákona však již nelze považovat skutková tvrzení o tom, že tvrzené skutečnosti
lze zjistit z obchodního rejstříku, který je veřejně přístupný, že je na granty
vypisováno výběrové řízení, která komise udílí granty, že data veřejného
slyšení jsou uveřejňována na internetových stránkách, neboť tím se rovněž nic z
článku na pravou míru neuvádí.
ad 4/ a 5/ Z kontextu předmětného článku, zejména z jeho názvu „Život v
luxusu!“ ve spojení s podtitulkem „Za naše peníze?“ a s informacemi
o poskytovaných mnohamiliónových grantech, je zřejmé, že žalobce svůj majetek
(„dřevěné království“ a „vozy, na které by si normální člověk nevydělal za celý
život“) nabyl za peníze, které „jdou z daní občanů.“ Proto i ohledně těchto
bodů odvolací soud považuje nárok žalobce na uvedení věci na pravou míru za
oprávněný; nikoli však v uvedení přesného označení domu žalobce, což by pro něj
mohlo být kontraproduktivní, v popisu tohoto domu, popř. v uvedení
subjektivního hodnocení, že užitkový vůz není luxus.
Rozsudek odvolacího sodu byl doručen zástupkyni žalované dne 14. února 2008,
přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná
dne
4. dubna 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. Má zato, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). K jednotlivým bodům odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu dovolatelka uvádí:
1) Dovolatelka v dotčeném článku netvrdila, že by žalobce byl vlastníkem
budovy,
ve které divadlo své hry uvádí. Pokud bylo v článku uvedeno, že žalobce je
majitelem D. Na F., je toto sdělení pravdivé, když žalobce je většinovým
vlastníkem společnosti D. Na F., s.r.o. (ve společnosti vlastní 60% podíl).
Jedná se tedy o určité zjednodušení, které je běžné v periodickém tisku, kdy
místo, aby bylo uvedeno, že žalobce je většinovým vlastníkem společnosti D. Na
F., s.r.o., je pouze uvedeno, že je jejím majitelem. V případě, kdy společnost
provozující divadelní činnost a budova, ve které je tato činnost vykonávána,
nesou stejný název, je nutné při určení toho, čeho má být žalobce majitelem,
vycházet z kontextu článku. Pokud se článek zabývá veřejnými dotacemi, jejich
příjemcem je společnost D.
Na F. s.r.o., je podstatné právě to, kdo je vlastníkem této společnosti, resp.
většinového obchodního podílu.
2) a 3) Dovolatelka dále dovozuje, že není pravdou, že by v článku mělo být
uvedeno, že žalobce je příjemcem mnohamilionových grantů. V článku je naopak
uvedeno, že příjemcem těchto peněz jsou „kulturní stánky“, čímž je míněno mimo
jiné D.
Na F. I v případě zvýrazněné tabulky, je za příjemce uváděno D.
Na F. a jméno žalobce je zde uvedeno pouze s ohledem na skutečnost, že je jeho
většinovým vlastníkem. Pokud odvolací soud poukazuje na text ve třetím sloupci
článku, pak je nutné uvést, že jde o text, v němž se výslovně o žalobci
nehovoří, jde
o povšechný názor autora článku. Veřejnost na základě této nadsázky, kterou
autor článku použil a která je ve sdělovacích prostředcích přípustná, nemůže
dojít k závěru, že by granty dostávali přímo vlastníci divadel ke své vlastní
potřebě. Odpověď uvedená pod bodem 3) se pak snaží uvést na pravou míru něco,
co v článku vůbec uvedeno nebylo.
4) a 5) V případě odpovědi uvedené pod bodem 4) a 5), není žalované zřejmé,
která skutková tvrzení se touto odpovědí uvádí na pravou míru. Pokud se jedná o
sdělení „Ž. v l.!“, stejně tak jako „dřevěné království“ a „vozy, na které by
si normální člověk nevydělal za celý život“, uvádí žalovaná, že se jedná o
hodnotící stanoviska autora, která nemohou být přezkoumána z hlediska
pravdivosti a tedy nemůžou být předmětem práva na odpověď. O skutkové tvrzení
se nemůže jednat ani v případě titulku „Za naše peníze?“ Žalovaná dále uvádí,
že fotografie s titulkem „sídlo T. T.“ není sdělením obsahujícím skutkové
tvrzení, které by bylo nepravdivé nebo pravdu zkreslující v tom smyslu, že dům,
který je na fotografii také zobrazen, by byl
ve vlastnictví žalobce.
Dovolatelka odkazuje na úpravu obsaženou v § 10 a § 12 odst. 2 tiskového zákona
a uzavírá, že dotčený článek byl především autorovou kritikou aktuálního stavu,
kdy se provozování divadel stalo podnikáním, které je dotováno z veřejných
rozpočtů. V rámci této kritiky žalovaná neuvedla žádná nepravdivá nebo pravdu
zkreslující skutková tvrzení, která by se dotýkala žalobcovy cti a důstojnosti.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu druhého
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce písemným podáním své zástupkyně, v němž vyvrací
jeho jednotlivé argumenty. Navrhuje, aby toto dovolání bylo zamítnuto a žádá
o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté rozsudek Vrchního soudu
v Praze přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány
nebyly.
Jestliže dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 o.s.ř., pak
podle tohoto ustanovení je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a
b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a
o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich
vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem
pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na
jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu
v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože
-soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
-soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány,
nebo vyšly za řízení najevo,
-v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,
-nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz
Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír
Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michalů Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK,
str. 1067, násl.).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil
na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených
důkazů. Své rozhodnutí v tomto smyslu též řádně odůvodnil. Nadto dovolatelka v
této souvislosti v dovolání v zásadě reprodukuje pouze svůj náhled na skutkový
základ sporu, aniž by však současně naznačovala, v čem případně odvolací soud
pochybil
při zjišťování skutkového stavu věci. Nelze proto dovodit, že by byly splněny
předpoklady opodstatněnosti dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř.
Dovolatelka pak především uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně
jej vyloží.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 věta první tiskového zákona, jestliže bylo v
periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti,
důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo jména a dobré pověsti určité
právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění
odpovědi, přičemž podle druhého odstavce téhož ustanovení se musí odpověď
omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle prvního odstavce
uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se
doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení,
a je-li napadena jen její část, pak této části a z odpovědi musí být patrno,
kdo ji činí.
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně
byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z
článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně
respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy
o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď
předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré
pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi
pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu
(obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).
Účelem požadované odpovědi je tedy uvést příslušné skutkové tvrzení
na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo
zpřesnit. Pokud toho navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě
na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů
vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O takovou eventualitu půjde např. tehdy,
pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval případné logické nedostatky
kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena
tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale
jednalo by se eventuálně o informace relativně samotného obsahu ve vztahu k
informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh
odpověď by nebral v úvahu možný další vývoj, resp. též změnu okolností případu,
pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod. S těmito
zásadami se odvolací soud v souzeném případě fakticky nedostal do rozporu,
pokud dovodil, že (nepravdivé, resp. pravdu zkreslující) informace podávané
dotčeným článkem jsou objektivně způsobilé dotknout se žalobcovy cti, neboť se
jimi čtenářské veřejnosti podsouvá (údajný) nekalý způsob získání osobního
majetku žalobcem (na tomto místě je možno zmínit, že v kontextu s ostatním
textem článku je třeba mít za to, že způsobilá podat informaci nebo ji dotvářet
je i případně publikovaná fotografie vypovídající – nebo mající vypovídat – o
okolnostech, které jsou předmětem článku).
V posuzovaném případě je odůvodněné mít zato, že odpovídajícím je závěr
odvolacího soudu, že navržené znění odpovědi ve vymezených pasážích má
schopnost uvedení dotčených skutkových tvrzení na pravou míru, resp. neúplná či
jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňovat nebo zpřesňovat. Porovnáním obsahu
článku (informace, kterou článek čtenářům fakticky zprostředkovává) s návrhem
odpovědi, je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, že navržené znění odpovědi
žalobce ve vymezeném rozsahu vychází ze zákonných požadavků obsažených v
ustanovení § 10 tiskového zákona. Je možno se s odvolacím soudem ztotožnit, že
v této části je odpověď způsobilá uvést dotčená tvrzení, zasahující do
občanskoprávní sféry žalobce (jak vyplývá
z porovnání obsahu uveřejněného sdělení s možnou složkou osobnosti fyzické
osoby, jež měla být takovým sdělením dotčena), na pravou míru.
Je třeba současně připomenout, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy
jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku
republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či
hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen
obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak
publikovaný názor (informace) z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v
demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy,
komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany
(obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo na svodu projevu (zahrnující
v sobě mimo jiné též právo na informace) ve smyslu čl. 17 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu na
důstojnost, osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp.
zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck,
1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem
každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před
právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti, a to právě
v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na
požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň
je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného
základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto
je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje,
dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do
práva na ochranu její osobnosti.\" To v kontextu těchto úvah znamená, že k
dotčení cti, resp. dobré pověsti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s
vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého
údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K
takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením
osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v
konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou
již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Je jistě současně též nutno respektovat určitá specifika běžného periodického
tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od
publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s
ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) většinou uchylovat
k určitým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení
(či zkreslení) musí nutně vést
k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na
naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na
novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané
informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I.
ÚS 156/99).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém
rozhodování z uvedených zásad fakticky vycházel. Jak již bylo uvedeno, ve svém
rozhodnutí přiléhavě zdůvodnil, jakou informaci (dotýkající se cti a dobré
pověsti žalobce) předmětný článek podává (resp. jaké je vyznění podávané
informace, která je ve své podstatě pravdu zkreslující), přičemž ji
odpovídajícím způsobem porovnal s navrženým zněním odpovědi, která by tuto
informaci měla uvést na pravou míru. Nebyl tak naplněn ani dovolatelkou
uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1
o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1,
§ 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od
1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené
náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o
19% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.282,- Kč (§ 137 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu