30 Cdo 2170/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Zemědělské družstvo P. – Č. H., proti žalovanému Zemědělskému družstvu
M., zastoupenému advokátem,
o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn.
19 C 84/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 20. května 2003, č.j. 14 Co 158/2003-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2003, č.j. 14 Co
158/2003-120 se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 16. října 2002, č.j. 19 C
84/2001-89 rozhodl, že kupní smlouva uzavřená mezi obchodní společností V.,
s.r.o. P. a žalovaným dne 14.12.1999, týkající se nemovitostí zapsaných na LV
č. 5918 pro obec a kat. úz. P. u Katastrálního úřadu P., vložená do katastru
nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. pod č.j. V 11-12975/99 s
právními účinky vkladu ke dni 15.12.1999, je jako celek právně neúčinná vůči
žalobci. Žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
2.000,- Kč. Označený rozsudek je v pořadí druhým rozhodnutím soudu prvního
stupně ve věci, předchozí rozsudek soudu ze dne 31.8.2001 č.j. 19 C 84/2001-26
byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30.5.2002 č.j. 14 Co 389/2002-50
zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zejména k
odstranění vytknutých procesních nedostatků a se závazným právním názorem o
vztahu okamžiku uzavření odporované kupní smlouvy k datu právní moci rozhodčího
nálezu a jeho významu pro závěr
o úmyslu dlužníka zkrátit práva žalobce jako věřitele. V odůvodnění rozsudku
soud prvního stupně odkázal na ust. § 42a odst. 1 obč. zák., upravující
odporovatelnost právních úkonů. Při rozhodování ve věci vycházel ze zjištění,
že žalobce má za obchodní společností V. podle rozhodčího platebního rozkazu,
který nabyl právní moci dne 9.11.2000, pohledávku 6.803.037,- Kč, a další
pohledávky postoupené mu jinými subjekty, že dlužník smlouvou ze dne
14.12.1999, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 15.12.1999,
propadl žalovanému nemovitosti v kat. úz. P., včetně movitých věcí tvořících
vybavení objektů, které byly předmětem kupní smlouvy, a že na straně
statutárního zástupce dlužníka a žalovaného vystupují jedny a tytéž osoby. Z
těchto zjištění dovodil, že dlužník realizoval převod majetku na žalovaného v
úmyslu zkrátit práva věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Námitku
žalovaného, že dlužník měl jiný majetek postižitelný výkonem rozhodnutí,
neshledal opodstatněnou, s tím, že označené nemovitosti byly prodány včetně
movitých věcí tvořících vybavení objektů, které byly předmětem odporované kupní
smlouvy. V případě prodeje výrobní linky a ostatních movitých věcí došlo k
převodu vlastnického práva již uzavřením smlouvy.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný opakoval, že
napadeným převodem nemovitého majetku nemohlo dojít, a také nedošlo ke krácení
možnosti uspokojení pohledávky žalobce vůči žalovanému (správně dlužníku),
neboť
i poté zůstal ve vlastnictví dlužníka soubor hmotného majetku, jehož celková
hodnota téměř trojnásobně převyšovala pohledávky žalobce. Vytýkal, že soud
prvního stupně v rozporu se skutečností v odůvodnění rozsudku uvedl, že
nemovitosti byly prodány včetně movitých věcí tvořících vybavení objektu,
navíc, že k převodu vlastnického práva k těmto věcem došlo uzavřením smlouvy.
Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle
výsledků dokazování byla mezi dlužníkem žalobce a žalovaným dne 19.1.2000
uzavřena další smlouva o koupi použitého mlékárenského zařízení za cenu
17.000.000,- Kč, resp. 20.740.000,- Kč podle dodatku smlouvy z téhož dne, k
předání souboru mlékárenského zařízení došlo podle předávacího protokolu ze dne
30.3.2000, a tímto dnem došlo k převodu vlastnictví předmětu smlouvy. Odvolací
soud vytkl, že soud prvního stupně v rozporu s ust. § 133 odst. 1 obč. zák.
učinil závěr o „přechodu“ vlastnictví k výrobní lince a ostatním movitým věcem
ke dni uzavření smlouvy, nicméně tento chybný závěr je podle odvolacího soudu
bez vlivu na výsledek sporu. Podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva
podle ust. § 42a odst. 1 obč. zák. není splněna, jestliže k uspokojení
věřitelovy vymahatelné pohledávky lze prokazatelně použít jiný majetek
dlužníka. K námitce žalovaného, že v posuzované věci je z hlediska ust. § 42a
odst. 1 obč. zák. rozhodným okamžikem den, kdy došlo k převodu majetku, odkázal
na ust. § 154 odst. 1 o.s.ř., podle nějž je pro rozsudek rozhodující stav v
době jeho vyhlášení. Soud nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž
došlo v minulosti, a které v době vyhlášení rozsudku již nejsou, nebo které
mají (mohou) nastat až po vyhlášení rozsudku. Dovodil, že pro splnění podmínky
neexistence jiného majetku, z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena,
je rozhodující, jaký byl stav v době vyhlášení rozsudku, v níž dlužník žalobce
prokazatelně neměl jiný majetek, z nějž by bylo možno uspokojit žalobcovy
vymahatelné pohledávky. To vyplynulo z výpovědi správce konkurzní podstaty,
podle níž byl v lednu 2001 vyhlášen na majetek dlužníka konkurz, a v té době
dlužník již žádný majetek nevlastnil.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný odkázal na
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b), ust. § 237 odst, 1 písm. c) o.s.ř. (ust. § 237 odst. 3
o.s.ř.), z nichž dovodil, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího
soudu je přípustné. Opakoval, že i po realizaci prodeje v rozsudečném výroku
uvedených nemovitostí se v majetku dlužníka nacházely věci, jejichž hodnota
téměř trojnásobně převyšovala pohledávku věřitele, takže žalobce nemohl být
odporovaným právním úkonem zkrácen ve svých právech. Vytkl, že odvolací soud
nesprávně aplikoval ust. § 154 o.s.ř., které je ustanovením procesním, a tedy
jeho použití při posuzování účinnosti hmotněprávního úkonu není namístě. V této
souvislosti odkázal na komentář s.z. (patrně o.s.ř.), podle nějž je pro právní
posouzení věci rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž
rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky
řízení. To však na posuzovanou věc nedopadá, neboť mezi účastníky žádný právní
vztah nikdy nebyl a ani po právní moci rozsudku nevznikl; došlo pouze k
prohlášení neúčinnosti právního úkonu, jenž byl uzavřen mezi žalovaným jako
kupujícím a třetím subjektem jako prodávajícím. Odporovaný úkon v žádném
případě nezkracoval uspokojení věřitele, jak ust. § 42 odst. 1 obč. zák.
předpokládá. Navrhl, aby z uvedených základních důvodů Nejvyšší soud rozsudek
Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací
soud nevzal uvedené skutečnosti v úvahu.
Žalobce navrhl, aby dovolání nebylo vyhověno, neboť soudy obou stupňů
věc posoudily podle příslušných právních předpisů a rozhodnutí je správné.
Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné. Směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud rozhodl ve věci samé jinak, než v
dřívějším rozsudku, ale nikoli pro vázanost právním názorem odvolacího soudu
vyjádřeném ve zrušovacím usnesení, jak ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
předpokládá. Rozhodnutí odvolacího soudu má však po právní stránce zásadní
význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající se
ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k ust. § 42a odst. 1 obč. zák. v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaný uplatnil jako dovolací
důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), a to zejména ve vztahu k ust. § 154 o.s.ř. v
závěrech o odpůrčí žalobě podle ust. § 42a obč. zák., s jehož výkladem
odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud podložil své rozhodnutí ve věci úvahou a ust. § 154 odst.
1 o.s.ř. a jeho vztahu k zákonným předpokladům odpůrčí žaloby ve smyslu ust. §
42a obč. zák.
Podle ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době
jeho vyhlášení. Tímto stavem ve smyslu ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. se rozumí
skutkový stav věci zjištěný k okamžiku vyhlášení rozsudku (§ 153 odst. 1
o.s.ř.) ve vztahu ke všem předpokladům, které pro rozhodnutí věci požadují
procesní předpisy a předpisy hmotného práva.
Z hlediska právního posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení
rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku
právního vztahu mezi účastníky. Tak, kde rozsudek deklaruje práva a povinnosti
účastníků, jak je tomu v souzené věci, je však rozhodný právní stav v době, kdy
práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla
(Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, vydání 5., str. 559).
Smyslem odpůrčí žaloby podle ust. § 42a obč. zák. pro žalobce je
dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný
dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení žalobcovy vymahatelné
pohledávky. Rozsudek, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl a deklaroval právě
uvedený závěr, opravňuje věřitele v řízení o výkon rozhodnutí k uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot,
které odporovaným právním úkonem dlužníka ušly z dlužníkova majetku, případně
vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovaného právního úkonu. Žaloba ve smyslu ust. § 42a obč. zák. je tedy
prostředkem obrany věřitele vůči dlužníkovým právním úkonům, pokud zkracují
uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Platnost odporovaného právního
úkonu dlužníka vůči třetím osobám zůstává zachována.
Právním úkonem podle ust. § 34 obč. zák. se rozumí projev vůle
směřující za okolností, za kterých byl učiněn, k právnímu následku v podobě
vzniku, změny či zániku práv nebo povinnosti odpůrčí žaloby podle ust. § 42a
odst. 1 o.s.ř. v posuzované věci jsou právně významné okolnosti svědčící o tom,
že právě dlužníkův odporovaný právní úkon, a to kupní smlouva ze dne
14.12.1999, uzavřená mezi dlužníkem žalobce a žalovaným, týkající se v
rozsudečném výroku označených nemovitostí, zkracuje uspokojení žalobcovy
vymahatelné pohledávky, kterou vůči dlužníku má. O takový stav se jedná v
případě, kdy odporovaný právní úkon vedl ke zmenšení majetku dlužníka, takže
věřitel nemůže z majetku dlužníka dosáhnou uspokojení své pohledávky, ačkoli
nebýt takového úkonu, by se věřitel z majetku dlužníka alespoň z části
uspokojil.
Soud prvního stupně v této souvislosti bez bližšího odůvodnění uvedl,
že dlužník po odporovaném právním úkonu již neměl žádný exekucí postižitelný
majetek, neboť nemovitosti byly prodány včetně výrobní linky a dalších movitých
věcí tvořících vybavení objektů, které byly předmětem kupní smlouvy. Odvolací
soud přes námitky dovolatele se věcí z hlediska správnosti těchto skutkových
závěrů a závěrů právních
o zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky, jak předpokládá ust. §
42a odst. 1 obč. zák., nezabýval. S konstatováním, že ku dni vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně neměl dlužník žalobce žádný prokazatelný majetek, chybným
výkladem ust. § 154 odst. 1 dovodil, že požadavek ust. § 42a odst. 1 obč. zák.
byl naplněn a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší sou proto napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení;
právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem).
Dovolací soud považuje za potřebné poukázat na usnesení Okresního soudu
Plzeň – město ze dne 8.7.2003 č.j. 19 C 84/2001-127, jímž byl opraven název
žalobce uvedený v rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 16.10.2002 č.j.
19 C 84/2001-89 na správné – žalobce Zemědělské družstvo P. – Č. H.
V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodne soud i o náhradě
nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu