30 Cdo 2174/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců 1) A. D a 2) M. D.
proti žalovanému Bytovému podniku v P., státnímu podniku v likvidaci, o
zaplacení částky 2.780.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 138/99, o dovolání žalobce M. D. proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2001, č. j. 54 Co 136/2001-29, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2001, č. j. 54 Co
136/2001-29, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5, jako soud prvního stupně, usnesením ze dne 15.
listopadu 2000, č. j. 16 C 138/99-20, zastavil řízení první žalobkyně proti
žalovanému, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.390.000,- Kč.
První žalobkyni a žalovanému navzájem nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dědické řízení po první
žalované bylo skončeno zastavením tohoto řízení, neboť zůstavitelka zanechala
majetek nepatrné hodnoty ve smyslu ustanovení § 175h odst. 2 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že první žalovaná z
tohoto důvodu nemá žádného právního nástupce, který by převzal právo, o které v
řízení jde, soud řízení zastavil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. srpna 2001, č.
j. 54 Co 136/2001-29, odvolání odmítl jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
Podle názoru odvolacího soudu se dědicem dotčená osoba nestává již tím, že je v
příbuzenském poměru k zůstaviteli, resp. že je označena v závěti, ale významné
je to, že dědí, tj. nabývá dědictví smrtí zůstavitele s následným potvrzením
soudu o tom, že dědic dědictví nabyl. V předmětné věci však jde dle
ustanovení § 175h odst. l a 2 o. s. ř. o případ, kdy zůstavitelka zanechala
majetek nepatrné hodnoty. Řízení o dědictví proto v tomto případě neskončilo
rozhodnutím o potvrzení nabytí dědictví, ale zastavením řízení. Odvolací soud
poukázal na to, že předmětná pohledávka vůbec nebyla předmětem dědického
řízení, když v něm nebyla uplatněna. Účastníkem dědického řízení proto byl
druhý žalobce nikoliv jako dědic, ale jako osoba, která se postarala o
pohřeb, což platí bez ohledu na to, komu by jinak svědčilo dědické právo.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že první žalobkyně
zemřela bez právního nástupce vzhledem k tomu, že dědické řízení po ní bylo
dle § 175h odst. 2 o. s. ř. zastaveno. V posuzované věci se žalobou každý
ze žalobců domáhal zvlášť zaplacení částky 1.390.000,- Kč jako samostatný
společník podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení podal druhý žalobce M. D. (dále jen dovolatel) včasné
dovolání, v němž jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru
dovolatele bylo nesprávné již rozhodnutí soudu v dědickém řízení, které bylo
zastaveno pro zanechání majetku nepatrné hodnoty, neboť zde existovala
pohledávka zemřelé žalobkyně ve výši 1.390.000,- Kč, tedy pohledávka nikoliv
nepatrné hodnoty, o které vedl řízení tentýž soud. Ke dni úmrtí žalobkyně
existovala pohledávka, o které dosud nebylo rozhodnuto. Soud tedy vůbec
neprojednal dědictví po zemřelé, ač je povinen tak učinit. Proto také nezaniklo
dědické právo dovolatele k pohledávce. Odvolací soud měl odvolání projednat a
vzít v úvahu, že dědické řízení neproběhlo, protože vypraviteli pohřbu - synovi
zemřelé, byl vydán majetek nepatrné hodnoty. Soud měl rozhodnout o dodatečném
projednání dědictví vzhledem k existenci uvedené pohledávky.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12,
hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní
řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno účastníkem řízení, řádně zastoupeným v
dovolacím řízení advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno ve
lhůtě určené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti
podle § 241 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností
dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání v
této věci je pak přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř.,
neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.
Dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř., který dopadá na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud poté přezkoumal
napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího
soudu nelze považovat za správné.
V předmětné věci žalobkyně A. D. a její syn, žalobce M. D., podali žalobu o
zaplacení celkové částky 2.780.000,- Kč. Jednalo se však o samostatné
společníky, ve smyslu § 91 o. s. ř., z nichž každý se domáhal zaplacení
částky 1.390.000,- Kč. V průběhu řízení žalobkyně zemřela a ztratila tak
způsobilost být účastníkem řízení. Nastala zde proto procesní situace, kdy bylo
třeba ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. uvážit, jak v řízení dále
postupovat. Podle zmíněných ustanovení totiž v případě, že účastník ztratí
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno,
soud posoudí podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda
v něm pokračovat. Řízení pak soud přeruší zejména tehdy, jde-li o majetkovou
věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřeli, přičemž v řízení pokračuje s dědici
účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští,
aby se s těmito dědici pokračovalo dříve.
Z ustanovení § 460 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) vyplývá, že při
dědění dochází k přechodu práv a povinností tvořících předmět dědictví
bezprostředně a v okamžiku smrti fyzické osoby – zůstavitele. Ten, kdo je
povolán po zůstaviteli za dědice a není z dědění vyloučen, nastoupí na jeho
místo, aniž by musel dát najevo, že je s tím srozuměn, a aniž by dokonce věděl
o tom, že zůstavitel zemřel, a že je po něm povolán za dědice. Okamžik
smrti zůstavitele nebo den, ke kterému byl prohlášen za mrtvého, je rozhodnou
skutečností co do okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, jakož i co
do práv a povinností, do kterých vstupují právní nástupci zůstavitele. Vstup
osoby povolané k dědění do práv a povinností zůstavitele však zákon nečiní pro
takovou osobu nevyhnutelnou nutností, které by se musela podrobit i třeba proti
své vůli (potud možnost dědictví odmítnout ve smyslu ustanovení § 463 násl.
o. z.). Ač ovšem ustanovení § 460 odst. 1 o. z. ve svých důsledcích vyjadřuje
myšlenku, že ke změně subjektu trvajících práv a závazků zůstavitele
dochází již smrtí fyzické osoby, je současně nezbytné, aby rozhodné skutečnosti
byly předmětem zjištění před státním orgánem povolaným k této činnosti,
resp. rozhodování. Tím pak je soud v řízení o dědictví podle ustanovení § 175a
násl. o. s. ř. Za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu
bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné
části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného
majetku soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. Do té doby je tak možno
osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě
není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím
stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě výsledku
řízení o dědictví.
V posuzované věci tak přesto, že Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil dědické
řízení podle ustanovení § 175h odst. 2 o. s. ř. s tím, že majetek nepatrné
hodnoty zanechaný zemřelou bude vydán vypraviteli pohřbu, nebyly splněny
předpoklady pro úvahu, že první žalobkyně nemá žádného právního nástupe. I
když se dovolací soud - jak již bylo naznačeno výše – ztotožňuje se závěrem
odvolacího soudu, že dědicem se osoba fakticky stává jen tím, že dědí, odvolací
soud současně nedocenil skutečnost, že zůstavitelka ještě za svého života
uplatnila konkrétní majetkový nárok, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Přitom
však bylo zcela pominuto ustanovení § 175x o. s. ř. předpokládající, že v
takovém případě bude provedeno (dodatečné) řízení o dědictví. Je samozřejmě
skutečností, že projednání dědictví končí právní mocí usnesení o
zastavení dědického řízení, právní mocí usnesení o dědictví nebo pravomocným
skončením likvidace dědictví, avšak ukáže-li se, že zůstavitel zanechal
majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, je zde potřeba projednat
dědictví i ohledně tohoto nově najevo vyšlého majetku. Nelze přitom přehlédnout
to, že řízení o dodatečném projednání dědictví může soud zahájit i bez
návrhu, dozví-li se, že zůstavitel zanechal nějaký majetek, který dosud nebyl
(především soudu) znám, a nebyl-li podán návrh na zahájení tohoto
řízení. Možnost takového dodatečného projednání majetku, který patřil
zůstaviteli, není přitom časově omezena. Za tohoto stavu nebylo možno bez
dalšího uzavřít (jak to učinil odvolací soud), že zůstavitelka zemřela bez
právního nástupce, takže odvolání proti usnesení soudu prvního stupně bylo
podáno osobou k podání odvolání nepovolanou.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo
vadou ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a nelze je pokládat
za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta první o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. června 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu