a Bičáka v právní věci žalobkyně
P. M., zastoupené JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově –
Městě, Svornosti 2, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem,
advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o určení vlastnického práva a vydání
věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 369/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2016, č.
j. 13 Co 463/2014-238, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. prosince 2016,
č. j. 13 Co 463/2014-248, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 13 Co 463/2014-238, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 463/2014-248,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví a vydání
osobního automobilu potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil tak, že žalovaný
je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů (prvoinstančního) řízení
částku 78.882,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta žalobkyně, dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu doplatky
na soudních poplatcích, a konečně uložil žalovanému povinnost, aby v téže lhůtě
a tamtéž zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
11.880,50 Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil v řešení jednak otázky aplikace a výkladu § 40a ve spojení s § 49a
obč. zák., týkající se způsobu a účinků dovolání se relativní neplatnosti
smlouvy, a dále v řešení otázky týkající se ochrany vlastnického práva nabytého
v dobré víře ve správnost evidence, respektive registru vozidel vedeného
státem. Dovolání žalovaného však není přípustné, jelikož ohledně první právní otázky
žalovaný vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (neuvedl ani jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti
dovolání, jež jsou v označeném paragrafu předvídány), takže dovolacímu soudu
byla v tomto směru upřena možnost zabývat se vůbec přípustností dovolání,
přičemž u druhé právní otázky předpoklady přípustnosti dovolání byly vymezeny
toliko tím, že „žalovanému měla být poskytnuta soudní ochrana tak, jak to má na
mysli nález Ústavního soudu II. ÚS 165/11 či IV. 4905/12, neboť žalovaný nenese
žádnou odpovědnost za případnou neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. I. a jeho dobrá víra v to, že je řádným vlastníkem movité věci byla podpořena
údaji z veřejné státem vedené evidence motorových vozidel.“
Plénum Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve svém
aktuálním stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
vyložilo právní názor, že: „Ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve
spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako
přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení
otázky hmotného práva nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních
práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Ústavního soudu.“
Ve světle výše uvedeného lze tedy dovolání týkající se druhé právní otázky, kdy
žalovaný stran přípustnosti dovolání odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne
11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV.
ÚS 4905/12 (které jsou, stejně jako zmíněné stanovisko, veřejnosti přístupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nalus.usoud.cz), s tím, že
odvolací soud rozhodl při řešení uvedené právní otázky v rozporu s judikovanými
právními názory Ústavního soudu, považovat (z pohledu předpokladů přípustnosti
dovolání) za řádně vymezené, avšak – jak bude vyloženo níže - nikoliv přípustné. V uvedených nálezech Ústavního soudu, na které žalovaný v dovolání učinil
odkaz, byl řešen princip dobré víry dobrověrného nabyvatele nemovité věci,
takže judikované závěry se primárně vztahují k posuzování podmínek nabytí
vlastnického práva k nemovitostem nabytým dobrověrným nabyvatelem, který
vycházel z údajů v katastru nemovitostí a z rozhodnutí příslušného
katastrálního úřadu, jenž v jeho prospěch povolil příslušný vklad vlastnického
práva k nemovitému majetku. V tomto případě se však jednalo o posouzení otázky nabytí vlastnického práva k
movité věci – osobního automobilu žalovaným, a to při jeho tvrzení, že jednal
rovněž v dobré víře a rovněž s důvěrou ve státem vedený registr vozidel. Odvolací soud se otázkou dobré víry žalovaného zabýval v odůvodnění svého
rozsudku (ve druhém odstavci na str. 7) sice stručně, avšak z toho důvodu, že
měl za to, že skutková zjištění a právní posouzení věci učiněné soudem prvního
stupně jsou správná, a proto je možno na ně odkázat. Odvolací soud se tedy
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když v odůvodnění svého rozsudku
vyložil, že: „není odůvodněno tuto ochranu mu poskytnout oproti ochraně
žalobkyně, která, na rozdíl od něj, řádně prokázala nabytí automobilu do
vlastnictví, pro jeho nevěrohodnost, nevěrohodnost svědkyně, kterou k prokázání
svých tvrzení navrhl a absenci jakéhokoliv jiného věrohodného důkazu o tom, že
vozidlo skutečně koupil se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře.“
Odvolací soud tedy jinými slovy odkázal na tu část odůvodnění (písemného
vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně, v němž se (ve druhém odstavci na
str. 9) uvádí: „Soud konstatuje, že obrana žalovaného spočívající v tvrzení, že
vozidlo nabyl od majitelky autobazaru, tj. osoby odlišné od P. I., to znamená,
že ho nabyl kupní smlouvou podle § 446 obchodního zákoníku, neboť jej zakoupil
za účelem podnikání, neprokázal. Ohledně tohoto svého tvrzení nebyl schopen
soudu předložit jakýkoli důkaz, a to ani nabývací titul (žalovaný k opakovanému
dotazu soudu prostřednictvím svého zástupce uvedl, že vozidlo koupil
prostřednictvím autobazaru v březnu 2005, nicméně tuto skutečnost nemůže
prokázat, neboť kupní smlouvu nemá k dispozici), z něhož by bylo patrno, že
prodejcem byla D. K. provozující autobazar. Žalovaný netvrdil ani neprokázal,
že by vozidlo, které zakoupil, jak tvrdil, za účelem podnikání, měl zaevidováno
v účetnictví své podnikatelské činnosti. Žalovaný nedoložil, že by kupní cena,
případně odpisy, byly součástí účetnictví v podnikání, důkazy k tomu nenavrhl a
to ani po poučení soudu. Navíc z jím navrženého výslechu podnikatelky D. K. se
nepodařilo zjistit, zda byla pouhou zprostředkovatelkou prodeje, či zda od P.
I. zakoupila vozidlo jako podnikatelka a jako podnikatelka vozidlo pak prodala
žalovanému, a už vůbec ne, zda za účelem jeho podnikání, že by tudíž byl dán
důvod pro posuzování nabytí vozidla žalovaným podle obchodního zákoníku. Z
výpovědi podnikatelky D. K. soud nemá za prokázáno ani to, že žalovaný
prostřednictvím jím provozovaného autobazaru předmětný automobil skutečně
koupil.“
Z uvedeného je zřejmé, že soudy v daném případě též správně zaměřily pozornost
na zjištění, zda žalovaný při jím tvrzené koupi předmětného automobilu byl v
dobré víře či nikoliv, přičemž skutková zjištění, která po provedeném
dokazování učinil soud prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování
vycházel odvolací soud (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat),
umožňovala soudu prvního stupně, respektive odvolacímu soudu věc rozsoudit
dovoláním napadeným rozsudkem.
S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel
odvolací soud, nelze stran odvolacím soudem učiněného právního posouzení věci,
tedy i v řešení otázky, zda žalovaný za daných okolností mohl vůbec po právu
nabýt uvedenou mobilii do svého vlastnictví na základě své dobré víry,
zaznamenat rozpor s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu (z pohledu obecně
reflektovaného principu dobré víry), ani žádné jiné defekty, které by měly
vyvolávat úvahy o nezbytnosti zásahu dovolacího soudu v podobě vydání kasačního
rozhodnutí či dokonce změny dovoláním napadeného rozsudku.
Pokud jde o zbývající dovolací argumentaci, ta se soustředí na pouhou skutkovou
či právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, kterážto okolnost (sama o
sobě) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pochopitelně nezakládá.
Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace se žalovanému
přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu