USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EL NIŇO BEVERAGES, a. s., identifikační číslo osoby 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph. D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 519 804,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 194/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 11 Co 67/2024-242, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 519 804,54 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z nezákonného rozhodnutí Celního úřadu Kolín, kterým jí byl uložen správní trest propadnutí věci, přičemž inkriminovaná věc byla následně zlikvidována. Škoda je představována vynaloženými náklady na výrobu prázdných plechů (obalů) a víček. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 20 C 194/2017-71, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 519 804,54 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 401/2020-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč (výrok II). Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 3674/2021-172, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 401/2020-107, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 20. 3. 2023, č. j. 11 Co 401/2020-183, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 20 C 194/2017-71, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. 11. 2023, č. j. 20 C 194/2017-223, zamítl žalobu, podle níž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 519 804,54 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 24. 3. 2015 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným (v pořadí třetím) rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v plném rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že „doručením usnesení o nařízení předběžného opatření ztratily výrobky transakční hodnotu jako vyrobené zboží (energetický nápoj), neboť není možno s těmito obchodovat (nikde na zeměkouli) a dále pak dovolatelka nesouhlasí ani s navazujícím právním názorem Nejvyššího soudu nesoucím se k právnímu závěru, že i pouhé skladování takových výrobků či přeprava takových výrobků na jiné místo (třeba i mimo hranice ČR nebo EU) je porušením předběžného opatření a je nekalosoutěžním jednáním.“ Žalobkyně má za to, že by shora uvedená otázka měla být posouzena jinak, než jak byla dříve vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3674/2021.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Již v rozhodnutí ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3674/2021, Nejvyšší soud zaujal názor, že žalobkyně vztahuje svůj nárok na náhradu škody k nákladům na výrobu prázdných plechů (obal) a víček (dále jen „obalový materiál“) a byť výši svého nároku stanoví v nákladech na výrobu obalového materiálu, je zřejmé, že svůj žalobní nárok vztahuje k hodnotě obalového materiálu, jehož vlastnictví byla v důsledku nezákonného rozhodnutí a následné likvidace zbavena. Toto pojetí škody však dovolací soud nepovažoval za správné, neboť žalobkyně pomíjí, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek, obsahující nápoj, a na svém obalu byl opatřený nekalosoutěžními znaky, v důsledku čehož se stal neobchodovatelný, přičemž za tuto neobchodovatelnost žalovaná neodpovídá.
Neobchodovatelnost konečného výrobku ovšem nevylučuje, že i tak mohl mít určitou hodnotu jakožto zdroj druhotné suroviny, použité právě při výrobě obalového materiálu. Dovolací soud dále ve shora citovaném rozhodnutí konstatoval, že aby mohl odvolací soud vyjádřit nulovou peněžní hodnotu zlikvidovaných výrobků a na základě toho přistoupit k závěru, že žalobkyni škoda i přes nezákonnou likvidaci výrobků nevznikla, nemohl tak učinit pouze (bez dalšího) formou obecné (právní) proklamace o neobchodovatelnosti předmětných výrobků (přestože tento dílčí soudem uložený zákaz existoval), tj. nemohl tak učinit jak bez argumentace, proč nemohla žalobkyně nakládat s výrobky (v režimu předběžného opatření) jiným s právem souladným způsobem zachovávajícím alespoň část hodnoty obalového materiálu, tak bez porovnání majetkových hodnot před a po škodné události.
Je totiž představitelná možnost zpracování výrobku za účelem zachování suroviny použité na výrobu obalového materiálu. Bez dalšího tak nelze vyloučit, že by výrobky, v důsledku zákazu jejich obchodovatelnosti ovšem pouze jako šrot, bylo možno jako zdroj druhotných surovin prodat. Této možnosti byla žalobkyně zbavena nezákonnou likvidací předmětných výrobků.
Odvolacím soudem dříve konstatovaný prostý závěr o neobchodovatelnosti výrobků se tak z hlediska konečného závěru o neexistenci peněžní hodnoty obalového materiálu (zlikvidovaného výrobku) jevil přinejmenším jako závěr předčasný (neúplný), tudíž nesprávný, byť samozřejmě nebylo možno vyloučit, že ani jako šrot zlikvidované výrobky žádnou hodnotu neměly a naopak bylo možno očekávat, že za jejich likvidaci, zpracování na druhotnou surovinu, by s ohledem na náklady zpracování a hodnotu získané druhotné suroviny musela žalobkyně ještě zaplatit.
V návaznosti na shora uvedené soud prvního stupně poučil žalobkyni postupem dle § 118a o. s. ř. o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání, ze kterých by vyplývala hodnota obalového materiálu (tj. plechovek v počtu 185 941 kusů), případně hmotnost použitého hliníku a také náklady, které vzniknou při likvidaci obsahu plechovek a zajištění prodeje obalu plechovek, jakožto zdroje druhotných surovin. V návaznosti na toto poučení žalobkyně doplnila svá tvrzení a navrhla k důkazu internetovou nabídku Kovošrot Lorenz s.
r. o. a nabídku společnosti Bako s. r. o., které však obsahovaly pouze obecné informace o výkupu druhotných surovin, bez vazby na projednávanou věc, tedy určení hodnoty obalového materiálu označeného žalobkyní. Žalobkyně dále navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika ceny a odhady ke zjištění ceny kovového hliníkového odpadu, avšak kvůli nezaplacení zálohy, soud prvního stupně tento důkaz neprovedl. Na základě výše uvedeného pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vzniku škody a její případné výši, která jí vznikla v příčinné souvislosti s výše konstatovaným nezákonným rozhodnutím.
Odvolací soud pak v bodech 6 a 7 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 Co 401/2020–107, konstatoval, že k likvidaci předmětných výrobků došlo na základě rozhodnutí později zrušeného, přičemž nepovažoval za podstatné, že samotné rozhodnutí, kterým bylo předmětné zboží zadrženo, zůstalo v platnosti, neboť takové rozhodnutí neopravňovalo žalovanou k provedení likvidace zboží. V dané věci je dán odpovědnostní titul (rozhodnutí ze dne 6.
8. 2010 o propadnutí věcí, které bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem), jakož i příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a skutečností, že na jeho základě došlo k likvidaci majetku žalobkyně. Soudy nižších stupňů vycházely ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3674/2021, dle něhož argumentace žalobkyně možným exportem výrobků mimo území Evropské unie pomíjí skutkové zjištění, že zlikvidované výrobky expirovaly sedm dnů po vydání nezákonného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a rovněž i to, že se žalobkyně v tomto řízení domáhá náhrady pouze za prázdné plechovky a víčka, nikoli za zlikvidované výrobky jako celek.
Žalobkyně svůj nárok vztahuje k hodnotě obalového materiálu, jehož vlastnictví byla v důsledku nezákonného rozhodnutí a následné likvidace zbavena, avšak pomíjí, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek obsahující nápoj a na svém obalu byl opatřen nekalosoutěžními znaky, v důsledku čehož se stal neobchodovatelným, za což žalovaná neodpovídá. Neobchodovatelnost konečného výrobku ovšem nevylučuje, že i tak mohl mít určitou hodnotu jakožto zdroj druhotné suroviny použité právě při výrobě obalového materiálu.
Je totiž představitelná možnost zpracování výrobků za účelem zachování suroviny použité na výrobu obalového materiálu a nelze vyloučit, že by výrobky jako šrot bylo možno prodat jako zdroj druhotných surovin. Za tohoto stavu pak dle odvolacího soudu nemohla obstát argumentace žalobkyně stran prodeje předmětného zboží mimo členské státy Evropské unie. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, jenž žalobkyni vyzval dle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů ke zjištění hodnoty obalového materiálu (plechovky v počtu 185 941 kusů), tuto hodnotu však nebylo možno dovodit pouze z obecné informace obsažené v internetových nabídkách společností Kovošrot Lorenz s.
r. o. a Bako s. r. o., neboť tyto se netýkají konkrétního obalového materiálu, o který se v tomto řízení jedná. Důkaz znaleckým posudkem navržený žalobkyní nemohl být v řízení proveden, neboť žalobkyně přes výzvu soudu neuhradila zálohu na provedení tohoto důkazu. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o vzniku škody a její případné výši, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Za situace, kdy soudy nižších stupňů v dané věci vycházely ze závazného právního názoru vysloveného v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3674/2021, nemohla obstát námitka dovolatelky stran ztráty transakční hodnoty výrobků jako vyrobeného zboží, neboť s nimi nebylo možno obchodovat mimo území Evropské unie, a rovněž její výtka stran nesouhlasu týkajícího se právního závěru, že i pouhé skladování takových výrobků či jejich přeprava na jiné místo (třeba i mimo hranice České republiky nebo Evropské unie) je porušením předběžného opatření a nekalosoutěžním jednáním. Na základě shora uvedeného pak Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl výše uvedenou otázku posoudit jinak, tedy postupoval podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Ostatně rozhodovací činnost Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že je-li soukromoprávnímu subjektu rozhodnutím soudu zakázáno uskutečňovat jakékoliv dílčí právní jednání na určitém území přímo směřující k naplnění zakázaného výsledku (na území České republiky, na území Evropské unie), je takový zákaz účinný i v případě, že výsledek, k němuž tato dílčí jednání směřují (zde prodej zboží), má nastat mimo toto území (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023, sp. zn.
30 Cdo
1191/2023, vydaný v související věci žalobkyně, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2940/23). Rovněž tak přípustnost dovolání nemůže založit polemika dovolatelky o tom, zda bylo možno v době trvání předběžného opatření plechovky jako šrot prodat či převézt k dalšímu zpracování, neboť tuto možnost uvedl Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci toliko jako příklad. Podstatné pro jeho rozhodnutí bylo, že neobchodovatelnost konečného výrobku nevylučuje, že i tak mohl mít určitou hodnotu jakožto zdroj druhotné suroviny použité právě při výrobě obalového materiálu, neboť vzhledem k obecně známým vlastnostem hliníku se původní závěr odvolacího soudu o nulové hodnotě jevil jako předčasný.
Tato případná hodnota materiálu jistě nebyla odvislá od toho, zda v důsledku předběžného opatření momentálně bylo možno či nikoliv s plechovkami disponovat. V každém případě žalobkyně v rámci nového projednání věci tuto hodnotu neprokázala. Jde-li o námitku, zda i pouhé skladování výrobků bylo porušením předběžného opatření a nekalosoutěžním jednáním, pak jak bylo vysvětleno již v předchozím kasačním rozhodnutí, na takovém řešení právní otázky původní rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ve smyslu § 237 o.
s. ř. a nezávisí na něm ani nynější napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu dovolání lze dále implicitně dovodit, že žalobkyně rovněž zpochybňuje učiněná skutková zjištění a vůči nim alternativně staví vlastní skutkový
základ, nicméně přehlíží, že dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. Námitka dovolatelky v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu