30 Cdo 2218/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem proti žalovanému J. S.,
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce obchodní společnosti P. M.,
a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 16 C 22/2005,
o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března
2006, č.j. 1 Co 362/2005-72, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.července 2005, č.j.
16 C 22/2005-37, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo
- zdržet se tvrzení o žalobci, že nijak nespěchal a neměl zájem v zimě
(v únoru 2001) převzít od žalovaného jako správce konkursní podstaty úpadce R.,
a.s. nemovitosti P. M., a.s., a o tom přímo žalovaného informovat, a byl
ochoten je převzít až v březnu nebo v dubnu 2001, že žalobce dával souhlas nebo
přímo výslovně žádal žalovaného, aby žalovaný z vybraného nájemného za nájem
nemovitostí P. M., a.s., hradil náklady
na havarijní opravy, daň z příjmu a daně z přidané hodnoty, a že po dohodě se
žalobcem žalovaný zpracoval daňové přiznání, kterým vykazoval platby na tyto
daně,
- výše uvedená tvrzení odvolat, a za tato tvrzení se žalobci omluvit,
obojí dopisem doručeným žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku,
- zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč.
Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2006, č.j. 1 Co 362/2005-72, k
odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen
\"o.s.ř.\") uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem
prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že tvrzení, jimiž se žalobce cítí
dotčen
na svých osobnostních právech, uvedl žalovaný jako svědek ve výpovědi před
Krajským soudem v Hradci Králové, v řízení vedeném pod sp. zn. 37 Cm 146/2000.
V něm byl žalobcem nynější vedlejší účastník na straně žalobce a jestliže
žalovaný ve výpovědi hovořil o žalobci, pak je třeba uváděné údaje vztáhnout
výlučně k osobě vedlejšího účastníka v dané věci, nikoli k žalobci (byť se jimi
žalobce cítí subjektivně dotčen). Odvolací soud proto dovodil nedostatek věcné
aktivní legitimace žalobce ve vztahu k tvrzením, týkajícím se výlučně
vedlejšího účastníka. Ani tvrzeními, v jejichž souvislosti je žalobce žalovaným
výslovně jmenován, podle názoru odvolacího soudu nedošlo k neoprávněnému zásahu
do jeho osobnostních práv. Žalovaný tím, že v označené věci vypovídal jako
svědek, plnil svou zákonnou povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost
zásahu. Obsah výpovědi žalovaného nelze považovat za exces z výkonu práva.
Pokud žalobce namítá nepravdivost výpovědi žalovaného, pak soud připomněl, že v
řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v
jiném občanskoprávním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. dubna
2006 a téhož dne také nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne
19. června 2006 včasné dovolání. Odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř., když domnívá se, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Domnívá se, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel
nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v řízení na ochranu osobnosti nelze
přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení. Podle
jeho názoru je tak soud povinen učinit, pokud je takováto výpověď označena jako
zásah do osobnostních práv. Dále nesouhlasí s názorem soudu ohledně nedostatku
věcné aktivní legitimace žalobce, neboť poškozující výroky směřovaly zcela
jednoznačně na jeho osobu, byť jednal v zastoupení vedlejšího účastníka řízení.
Vytkl též, že soudy obou stupňů neprovedly všechny potřebné a žalobcem
předložené důkazy, provedené důkazy správně nehodnotily
v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. a nepřihlédly pečlivě ke všemu, co v
řízení vyšlo najevo (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a
odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně
byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se
zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a
odvolacím soudem později případně zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Pokud žalobce činí výtky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným
soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání
uvedené
v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně
odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona,
pak podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud
dospěje
k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které
odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.,
není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak
je tomu i v souzeném případě). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto
ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak žalobce výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z.
přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným
osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu
s objektivním právem, t.j. s právním řádem. O takový případ v souzené věci
nejde.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud především dovodil, že pokud žalovaný v
označené věci vypovídal jako svědek, plnil tak svoji zákonnou povinnost, což je
okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. Odvolací soud v tomto případě správně
vycházel ze zásady, že o zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné
tehdy, když k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného
zákonem, popř. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon.
Sem je třeba řadit
i výkon svědecké povinnosti. Pokud pak skutečně dojde k zásahu do osobnosti
fyzické osoby v souvislosti s výpovědí svědka, zůstane takovýto zásah
oprávněným tehdy, jestliže se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v
rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s
ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech
okolností bezpodmínečně trvat (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.:
Ochrana osobnosti, Linde Praha, a.s., 2004, str. 157 až 159). V řízení pak
nebylo prokázáno, že by v souvislosti se svědeckou výpovědí žalovaného, jejímž
obsahem se žalobce cítí dotčen, došlo k excesu z výkonu povinností svědka.
Pokud dovolatel namítá, že žalovaný jako svědek nevypovídal pravdu, pak
odvolací soud přiléhavě a správně připomněl, že v řízení o ochranu osobnosti
nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení.
Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako
rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo
dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/
téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3
o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu