30 Cdo 2220/2024-695
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) Stavebního podniku Ralsko, a. s., IČO 25424742, se sídlem v České Lípě, Bulharská 1557, b) P. V., c) J. L., d) J. N., e) J. E., všichni zastoupeni JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, a f) S. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 32/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024, č. j. 53 Co 48/2024-603, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podanou žalobou se každý ze žalobců b) až f) domáhal částky 73 400 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně žalobkyně a) se domáhala částky 367 000 000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody, která měla vzniknout v důsledku nezákonného usnesení o prohlášení konkurzu na majetek žalobkyně a) vydaným Krajským soudem v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2002, č. j. 45 K 16/2001-224, a to v souvislosti se spácháním trestného činu soudcem, který toto usnesení vydal. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.
12. 2023, č. j. 18 C 32/2012-574, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobcům společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 53 Co 48/2024-603, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobci b) až f) domáhají na žalované zaplacení každý částky 73 400 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně žalobkyně a) částky 367 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen tak, že náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů činí částku 5 400 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasně podanými dovoláními, která však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru o neexistenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, ve vztahu k žalobkyni a) a absenci aktivní legitimace žalobců b) až f) ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk.
Proti těmto nosným závěrům, pro něž byla žaloba zamítnuta, se žalobci v dovolání nijak nevymezují, což diskvalifikuje jejich další dovolací námitky z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Na další otázce vymezené žalobci tedy rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nárokům žalobců nevyhověl (tj. neexistence nezákonného rozhodnutí a absence aktivní legitimace), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce překvapivosti rozsudku odvolacího soudu by Nejvyšší soud mohl přihlédnout jako k vadě řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, že by bylo dovolání přípustné, což v případě žalobců není. To by nadto bylo možné jen za situace, pokud by bylo z textu dovolání seznatelné, v čem má daná překvapivost spočívat, to však z dovolání žalobců zjevné není. Soudy obou stupňů totiž shledaly nedůvodnost žaloby v absenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Potvrzení takového závěru soudu prvního stupně odvolacím soudem nijak překvapivé není. Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobci žalobou uplatnili samostatné nároky, dovolací soud uložil zaplatit samostatně každému ze žalobců 1/6 z celkové částky nákladů dovolacího řízení, jež žalované vznikly, což odpovídá částce 50 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu