30 Cdo 2224/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v

právní věci žalobkyně SINCOM Leasing, a.s., se sídlem v Táboře, Husova 1444,

zastoupené prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá

39, proti žalovanému MUDr. M. D., zastoupenému JUDr. Jiřím Černoškem, advokátem

se sídlem v Prostějově, Žižkovo náměstí 19, o určení vlastnického práva k

nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 251/99, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března

2008, č.j. 38 Co 360/2006-306, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů

dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

k rukám prof. JUDr. Zdeňka Češky, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 39.

Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2006, č.j. 4 C 251/99-241, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala

určení, že je vlastnicí „nemovitostí vedených u Katastrálního úřadu pro

Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín, v katastrálním území P. u

H., obec P., okres H. v části B/listu vlastnictví č. 655(,) a to domu čp. 193

na parcele č. 510, parcely č. 510 zastavěná plocha a nádvoří a parcely č. 511

zahrada“ (dále již „předmětné nemovitosti“). Dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví

citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že

žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech

řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně a poté

uzavřel, že se žalobci v tomto řízení podařilo prokázat, že dne 26. března 1998

jako prodávající uzavřel platně kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí s

kupujícím Z. D. za kupní cenu 1.500.000,- Kč. Vycházel dále ze zjištění, že v

článku III. této smlouvy byla stanovena splatnost dohodnuté kupní ceny tak, že

před podpisem smlouvy byla uhrazena kupujícím prodávajícímu částka 750.000,-

Kč, a zbytek kupní ceny v částce 750.000,- Kč se zavázal kupující zaplatit

prodávajícímu „nejpozději do 14 dnů ode dne vkladu svého vlastnického práva do

katastru nemovitostí.“ V rámci článku VI. bodu 3 kupní smlouvy byla sjednána

rozvazovací podmínka, „která stanoví, že v případě, že kupující neuhradí

prodávajícímu zbytek kupní ceny v částce 750.000,- Kč podle článku III. této

smlouvy do termínu v uvedeném článku stanoveného, zrušuje se tato smlouva od

samého počátku.“ Odvolací soud dospěl dále k závěru, že v daném případě došlo k

naplnění rozvazovací podmínky § 36 odst. 2 věta druhá obč. zák. ve smyslu

článku VI. bodu 3 kupní smlouvy. Z razítka Katastrálního úřadu v Hodoníně na

kupní smlouvě vyplývá, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl

proveden ke dni 26. listopadu 1998, což znamená, že do 10. prosince 1998 měl

být Z. D. uhrazen zbytek kupní ceny ve výši 750.000,- Kč. K tomuto zaplacení

byl kupující vyzván žalobkyní dopisem ze dne 18. listopadu 1997. Kupující na

tuto výzvu reagoval dopisem svého právního zástupce ze dne 21. prosince 1998, v

němž mj. uvedl, že má pohledávku vůči žalobkyni ve výši 750.000,- Kč „a tento

dopis nechť je považován za projev Z. D. směřující k započtení vzájemné

pohledávky ve výši 750.000,- Kč v souladu se zněním § 580 o.z.“ Odvolací soud,

kromě toho, že se zabýval otázkou existence postoupení předmětné pohledávky,

současně uzavřel, že „pokud měl být projev započtení vzájemných pohledávek

učiněn v dopise právního zástupce Z. D. ze dne 21.12. 1998, jde o úkon

opožděný, neboť lhůta k zaplacení zbytku kupní ceny uplynula dnem 10.12. 1998,

tedy k tomuto úkonu došlo až poté, co byla naplněna rozvazovací podmínka

stanovená v bodě 3 článku VI. kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Dne 10.12.

1998 tedy došlo ke zrušení této kupní smlouvy a k obnovení

vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. Pokud Z. D. darovací

smlouvou ze dne 23.12. 1998 převedl předmětné nemovitosti na žalovaného, svého

syna MUDr. M. D., je nutno tento úkon hodnotit jako absolutně neplatný (§ 39

o.z.), neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“)

prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve

smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nesprávné právní posouzení

věci „spočívá v tom, že odvolací Krajský soud v Brně na rozdíl od soudu I.

stupně neakceptoval usnesení valné hromady společnosti DELTATOURIST H. s. r. o.

ze dne 25.5. 1998 jako smlouvu o postoupení objednávky (správně zřejmě

pohledávky) přesto, že toto usnesení mělo písemnou formu, bylo zcela určité a

podepsané všemi účastníky.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky

zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k

dalšímu řízení.

Žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) ve svém písemném vyjádření k

dovolání (ve stručnosti shrnuto z obsahu tohoto podání) odmítla uplatněnou

dovolací argumentaci dovolatele s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je po

skutkové i právní stránce zcela správné, a dovolání není důvodné. Nesouhlasně

se též vyjádřila k dovolatelem tvrzenému postoupení předmětné pohledávky.

Zdůraznila, že písemná smlouva o postoupení této pohledávky neexistuje, přičemž

z předloženého zápisu z valné hromady shora uvedené obchodní společnosti

jakékoli postoupení pohledávky mezi otcem žalovaného a zmíněnou společnosti

nevyplývá. Navrhla, aby dovolací soud předmětné dovolání ve smyslu § 243b odst.

1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl, resp. aby dovolání ve smyslu § 243b

odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť rozhodnutí dovolací soudu je správné.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již

„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12,

věty před středníkem, zákona č. 7/2009, jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že přípustnost

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání

není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v

dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,

přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání

uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom

vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje v tomto případě dovolací důvod ve

smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž dopadá na případy, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní

posouzení věci pak jde tehdy, jedná-li se o omyl při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. K tomu dojde tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis,

než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní

předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci přitom může

být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok

rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatel v dovolání v rámci uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a

odst. 2 písm. b) o. s.ř. vytýká odvolacímu soudu, že „neakceptoval usnesení

valné hromady společnosti DELTATOURIST H. s. r. o. ze dne 25.5. 1998 jako

smlouvu o postoupení objednávky (správně pohledávky) přesto, že toto usnesení

mělo písemnou formu, bylo zcela určité a podepsané všemi účastníky.“ Přehlíží

však, že v dané věci esenciální pro meritorní posouzení věci odvolacím soudem

bylo skutkové zjištění, že do 10. prosince 1998, kdy mělo podle předmětné

převodní smlouvy dojít k zaplacení zbytku kupní ceny (částky 750.000,- Kč), Z.

D. tuto svou peněžitou povinnost vůči žalobkyni nesplnil. Ve vazbě na toto

zásadně významné skutkové zjištění proto odvolací soud zcela správně uzavřel,

„že došlo k naplnění rozvazovací podmínky dle článku VI. bod 3 kupní

smlouvy...(a)... ke zrušení této smlouvy.“ Pokud Z. D. prostřednictvím svého

advokáta dopisem (až) ze dne 21. prosince 1998 učinil vůči žalobkyni

kompenzační projev vůle směřující k započtení vzájemné pohledávky ve výši

750.000,- Kč, nemohl tento právní úkon dovolatele na situaci, kdy předmětná

kupní smlouva byla již zrušena, ničeho změnit, jak také zcela správně

poznamenal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Pokud se pak odvolací

soud přesto zabýval existencí postoupené pohledávky ve vazbě na zmíněný

kompenzační projev dovolatele, činil tak zjevně nad rozsah nosných důvodů, jež

byly relevantní z hlediska právního posouzení věci, a s evidentní snahou

vypořádat se ve svém rozsudku se všemi odvolacími námitkami.

Z vyložených důvodů, když současně nebyla zjištěna ani žádná vada podřaditelná

pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a ani jiná vada řízení, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, má dovolací soud zato, že z hlediska

dovolatelem uplatněného důvodu dovolání, je nutno dovoláním napadený rozsudek

odvolacího soudu pokládat za správný. Proto s přihlédnutím k ustanovení § 243b

odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud podané dovolání dovolatele jako nedůvodné zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta

za zastoupení žalobkyně v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním

písemného vyjádření k dovolání a činí podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b) § 10

odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené

vyhláškou č. 277/2006 Sb., 10 000,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální

náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.

177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č.

276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k

dovolání žalobce a) - (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), to vše

s připočtením částky 2.060,- Kč představující 20% daň z přidané hodnoty, kterou

je advokát žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle

zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč je dovolatel

povinen zaplatit žalobkyni, a to k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s.

ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li dovolatel povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně

domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

V Brně dne 25. listopadu 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu 30 Cdo 2224/2009