USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobce O. B.,
zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 19,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu újmy
způsobené při výkonu veřejné moci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 39 C 558/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 2. 3. 2023, č. j. 17 Co 370/2022-98, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 142 500 Kč a
ušlého zisku v částce 16 150 Kč. Uplatněné nároky požadoval z titulu
nezákonného rozhodnutí – evropského zatýkacího rozkazu Městského soudu v Praze
ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 10 T 18/2007 (dále též „evropský zatýkací rozkaz“
či „EZR“), na jehož základě byl zadržen polskými orgány a omezen na svobodě v
Polské republice po dobu celkem 95 dnů, konkrétně od 12. 10. 2020 do 30. 12.
2020 a následně v České republice od 30. 12. 2020 do 14. 1. 2021. Újmu vyčíslil
na 1 500 Kč a ušlý zisk na 170 Kč za každý den, kdy byl omezen na svobodě.
Zadržen byl z důvodu záměny s jinou osobou, a to s odsouzeným vrahem A. L. Jeho
pravá totožnost byla prokázána až v průběhu omezení osobní svobody
prostřednictvím provedeného testu DNA.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
9. 2022, č. j. 39 C 558/2021-51, rozhodl výrokem I tak, že se žaloba na
zaplacení částky 142 500 Kč s příslušenstvím zamítá, dále výrokem II rozhodl
tak, že se zamítá rovněž žaloba na zaplacení částky 16 150 Kč s příslušenstvím,
a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
konstatoval, že se v případě evropského zatýkacího rozkazu nejednalo o
nezákonné rozhodnutí. Evropský zatýkací rozkaz nebyl zrušen ani změněn, je tedy
stále „platným rozhodnutím“. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 16 150 Kč
jako náhrady za ušlý zisk soud prvního stupně uvedl, že nebyly naplněny všechny
předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, když jistě nebyla splněna podmínka
„zavinění žalované“, a to ani ve formě nedbalosti, neboť žalované nelze klást
za vinu, že polské orgány žalobce nesprávně ztotožnily s A. L. Vzhledem k tomu,
že podmínky k přiznání náhrady škody musejí být splněny kumulativně, soud se
již nezabýval argumentací ohledně ne/splnění dalších podmínek a nárok zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 2. 3. 2023, č. j. 17 Co 370/2022-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Odvolací soud po
doplněném dokazování dospěl k závěru, že přestože je odůvodnění soudu prvního
stupně stručné, s jeho závěrem, že absentují podmínky pro přiznání náhrady
nemajetkové újmy a ušlého zisku, lze souhlasit. Konstatoval, že A/ škoda,
kterou žalobce uplatňuje nemohla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí,
ale ani nesprávným úředním postupem českých orgánů. Evropský zatýkací rozkaz
není nezákonným rozhodnutím, nebyl vydán ani v důsledku porušení pravidel
předepsaných právními normami ani opožděně. Naopak byl vydán v souladu s českým
právním řádem, a i v souladu s předpisy Evropské unie. Dále odvolací soud
zdůraznil, že B/ na záměně identity žalobce a A. L. se značnou měrou podílel
sám žalobce, který svým jednáním prokazatelně umožnil panu L. použít opakovaně
cestovní pasy vydané žalobci. Jednalo se dříve o pas č. XY a následně o
cestovní doklad č. XY. Tento závěr se podle odvolacího soudu žalobci nepodařilo
vyvrátit. Ve vztahu k nároku na ušlý zisk odvolací soud uvedl, že C/ částka,
jíž se žalobce domáhal podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“], se poskytuje paušální
částkou ve výši 170 Kč v případě omezení osobní svobody, nikoliv však tehdy,
pokud poškozenému zisk neušel. K prokázání ušlého zisku byla dodatečně doložena
pracovní smlouva, kterou měl žalobce údajně podepsat v Litvě tentýž den, který
byl zadržen na letišti ve Varšavě. Předloženou listinu měl odvolací soud za
nevěrohodnou. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) včasným
dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí
ve věci samé závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které doposud dovolacím
soudem nebyly vyřešeny.
Neřešené otázky dovolatel vymezil následovně:
1) Představuje uvedení nesprávných údajů orgány činnými v trestním
řízení (nesprávných údajů o totožnosti fyzické osoby, jejích údajných falešných
totožností a údajně falešných dokladů vedoucích k záměně fyzických osob aj.) v
evropském zatýkacím rozkazu nesprávný úřední postup? 2) Je nezbytnou podmínkou pro to, aby rozhodnutí bylo považováno za
nezákonné, jeho formální zrušení pro nezákonnost, byť neexistuje opravný
prostředek, na jehož základě by ke zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost
mohlo dojít? 3) Může být evropský zatýkací rozkaz nezákonným rozhodnutím? Dále dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, podle kterého se za nesprávný úřední postup zakládající
odpovědnost státu za újmu považují nejen tzv. průtahy v řízení, ale také jiné
vady ve způsobu vedení řízení. Argumentoval, že EZR vykazuje taková specifika,
na něž nelze bez dalšího aplikovat výklad právních předpisů užívaný v případě
jiných individuálních právních aktů, jako jsou rozsudky a usnesení, proti nimž
má účastník řízení opravný prostředek, a je proto potřeba postupovat per
analogiam a že nepřipadá v úvahu, aby byl EZR zrušen či změněn pro nezákonnost,
neboť k tomu české ani evropské právo neposkytuje žádný nástroj. Závěrem
vyslovil názor, že nelze argumentovat tím, že evropský zatýkací rozkaz
postihující dovolatele nebyl pro nezákonnost změněn či zrušen, pokud možnost
změny či zrušení rozkazu vůbec neexistuje a dovolatel takový opravný prostředek
vůbec neměl k dispozici. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud
jako soud dovolací napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání a dospěl k
závěru, že dovolání přípustné není. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku za omezení na svobodě není dovolání
přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění (se samostatným skutkovým a právním základem)
nepřevyšujícím 50 000 Kč.
Jak vyplývá z dovolání, žalobce svými otázkami zpochybňuje výlučně závěr
odvolacího soudu pod bodem A/, že škoda, kterou uplatňuje, nevznikla v důsledku
nezákonného rozhodnutí, ale ani nesprávným úředním postupem českých orgánů. Podle ustanovení § 8 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, nemá právo na náhradu škody ten,
kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. Podle ustanovení § 13 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a
znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže
odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou
(či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich
neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod
druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben
dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je
podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud
potvrzující výrok svého rozsudku na více na sobě nezávislých závěrech (jako
tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozsudku (jeho
potvrzujícímu výroku ve věci samé) může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen
za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících
právních závěrů. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu v
projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. A)
na závěru, že Evropský zatýkací rozkaz není nezákonným rozhodnutím, nebyl vydán
ani v důsledku porušení pravidel předepsaných právními normami ani opožděně,
(viz odstavec 15 rozhodnutí odvolacího soudu), dále B/) na závěru, že na záměně
identity se začnou měrou podílel sám žalobce, který svým jednáním prokazatelně
umožnil panu L. použít opakovaně cestovní doklady vydané žalobci (viz odstavec
16 rozhodnutí odvolacího soudu), čímž zapříčinil své vzetí do vazby a konečně
na závěru, podle něhož C/, že nebyl prokázán vznik ušlého zisku. Aby mohlo být
dovolání přípustné, musel by žalobce přípustným způsobem ve vztahu k nároku na
nemajetkovou újmu za vykonanou vazbu zpochybnit současně oba uvedené důvody pod
body A/ i B/, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což ovšem v
poměrech projednávané věci kvalifikovaně neučinil, neboť závěr odvolacího soudu
pod bodem B/ vylučující odpovědnost státu za vazbu, a to i kdyby byla
nezákonná, tím, že si vzetí do vazby žalobce zapříčinil sám (viz již citovaný §
12 písm. a/ OdpŠk) nebyl podaným dovoláním (otázkami v něm vymezenými) napaden.
Dovoláním pak nelze účinně zpochybnit skutkové zjištění o kooperaci mezi
žalobcem a uprchlým A. L. při předávání cestovních dokladů (srov. § 241a odst.
1 o. s. ř.). Fakt, že žalobce nenapadl závěr odvolacího soudu pod bodem B/ by
zcela postačil pro odmítnutí dovolání ve výše uvedeném rozsahu pro
nepřípustnost.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu