30 Cdo 2232/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobce Město M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Okresnímu
průmyslovému podniku M., státnímu podniku v likvidaci,
zastoupenému advokátem, 2/ JUDr. H. U., jako správkyni konkursní podstaty
úpadce společnosti P. C., spol. s r. o., 3/ U. E., spol. s r. o., 4/ B. J.,
zastoupené advokátem, 5/ S. V. a 6/ A. V., obou zastoupených advokátem, o
určení vlastnictví k nemovitosti a o určení neplatnosti kupních smluv, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 162/95, o dovolání žalovaných 1/, 4/,
5/ a 6/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. dubna 2000, č. j. 25 Co 490/99-245, t a k t o :
I. Dovolání žalovaných 5/ a 6/ proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
18. dubna 2000, č. j. 25 Co 490/99-245, pokud jím byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. října 1998, č. j. 6 C 162/95-176, ve
výroku II. a ve výroku VIII., v části týkající se těchto žalovaných, se zamítá.
II. Dovolání žalovaných 1/ a 4/ se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30. října 1998, č. j. 6 C 162/95-176,
vyslovil výrokem I., že uděluje souhlas k rozšíření žaloby o určení, že kupní
smlouva, uzavřená dne 23. dubna 1995 mezi čtvrtou žalovanou jako prodávající a
žalovanými číslo 5/ a 6/ jako kupujícími, o prodeji domu čp. 23 se st. p. č. 12
o výměře 261 m2, nacházejících se v obci a katastrálním území M., je neplatná.
Výrokem II. určil, že žalobce je vlastníkem domu čp. 23 na st. p. č. 12
o výměře 261 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v M. pro obec a
katastrální území M. Výrokem III. zamítl žalobu na určení vlastnictví k domu
čp. 23 se st. p. č. 12 v obci a katastrálním území M. vůči žalovaným 1/, 2/, 3/
a 4/. Výrokem IV. zamítl žalobu na určení neplatnosti kupních smluv, uzavřených
dne 13. ledna 1992, 11. října 1992, 13. ledna 1994 a 24.
března 1995, týkajících se prodeje domu čp. 23 se st. p. č. 12 v obci a
katastrálním území M. Výrokem V. zastavil řízení o nařízení předběžného
opatření, jímž by byl čtvrté žalované uložen zákaz nakládat s domem čp. 23 se
st. p. č. 12 v obci a katastrálním území M. Konečně výroky VI., VII. a
VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jednotlivými účastníky
tohoto řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2000, č. j. 25 Co 490/99-245,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení a vyslovil, že se ve věci připouští dovolání.
Odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že odvoláním (žalobce,
a žalovaných 4/, 5/ a 6/) byly napadeny výroky rozsudku soudu prvního stupně,
pokud jimi tento soud rozhodoval ve věci samé. Při přezkoumání vyhovujícího
výroku rozsudku soudu prvního stupně na určení, že žalobce je vlastníkem domu
čp. 23 na st. p. č. 12 o výměře 261 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu v M.
pro obec a katastrální území M., odvolací soud uvedl, že vycházel z
důkazů provedených soudem prvního stupně a z důkazů, které v odvolacím řízení
provedl sám. Poukázal na skutečnost, že mezi účastníky nebylo v zásadě
sporu, že předmětný nemovitý majetek lze podřadit pod ustanovení § 3 odst. 1
zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí potud, že se nachází v katastrálním
území M. a byl k 24. květnu 1991 ve vlastnictví České republiky ve správě
prvního žalovaného, jehož zřizovatelem byl Okresní úřad v M.
Spornou zůstala otázka, zda zmíněný dům byl k uvedenému datu domem obytným ve
smyslu ustanovení § 41/1964 Sb., o hospodaření s byty či nikoliv. Zde se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že uvedený dům
byl ve smyslu ustanovení § 59 zákona č. 41/1964 Sb. ke dni 24. května 1991
domem obytným. Proto též odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
konstatoval, že dnem 24. května 1991 přešlo vlastnické právo k dotčenému domu
podle § 3 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalobce, když tak byly
splněny veškeré zákonné předpoklady. Proto je třeba kupní smlouvy uzavřené mezi
žalovanými hodnotit podle § 39 občanského zákoníku (dále jen \"o.
z.\") jako absolutně neplatné právní úkony.
K námitkám žalovaných, že postup žalovaných byl podmíněn postojem žalobce,
který (původně) nezpochybňoval jejich vlastnictví, když mimo jiné v zákonné
lhůtě jednoho roku neuplatnil svůj nárok u katastrálního úřadu, odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně připomněl, že lhůta jednoho roku (po nabytí
vlastnictví k nemovitým věcem, kdy obce byly povinny podle § 8
zákona č. 172/1991 Sb. učinit návrh příslušnému (tehdejšímu) středisku geodézie
na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí), je lhůtou
pořádkovou a nikoliv lhůtou propadnou. Pokud se žalovaní dovolávali (v této
souvislosti) ustanovení § 3 odst. 1 o. z., pak odvolací soud poukázal na
skutečnost, že žalobce svým dopisem ze dne 14. února 1992 vyzval prvého
žalovaného k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na město M. Stalo se
tak tedy ještě před registrací kupní smlouvy mezi prvními dvěma žalovanými (k
níž došlo teprve dne 15. června 1992). První žalovaný měl proto vědomost o tom,
že žalobce uplatňuje svá vlastnická práva k dotčené nemovitosti.
Odvolací soud konečně odůvodnil výrok týkající se návrhu žalovaných 4/,
5/ a 6/, aby ve věci bylo připuštěno dovolání podle § 239 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Zde za otázku zásadního
právního významu označil skutečnost, zda nedodržení zákonné lhůty pro ohlášení
nabytí majetku ve smyslu zákona č. 172/1990 Sb. nezbavuje
žalobce práva vznést námitku absolutní neplatnosti právních úkonů uzavřených
mezi žalovanými, kteří nabyli vlastnického práva v dobré víře.
Tento rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 21. června 2000.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dne 15. června 2000 podala včasné
dovolání žalovaná 4/. Podáním ze dne 3. července 2000, došlým soudu prvního
stupně následujícího dne pak dovolání podali žalovaní 1/, 5/ a 6/.
Žalovaná 4/ ve svém dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu
napadá v celém rozsahu (když případně nevymezuje, že by se týkalo
pouze některých výroků zmíněného rozsudku), konstatovala, že toto dovolání je
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka vytýká,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolatelka zejména v dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu České
republiky č. II ÚS 28/96, v němž je prezentován názor, že i když je právní úkon
neplatný pro nedostatek vážnosti vůle, účastník, který předpokládal, že jde o
úkon učiněný vážně, se ho může dovolat tak, jako kdyby byl platný, a to s
přihlédnutím k § 3 o. z. Podle mínění dovolatelky v tomto případě Ústavní soud
dovodil, že se absolutní neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo
sám způsobil, resp. zavinil, že druhá strana byla v dobré víře, že věc po právu
a v souladu se zákonem nabývá. V posuzovaném případě proto není bez významu,
jestliže žalobce neuplatnil svůj nárok na předmětné nemovitosti ve smyslu
zákona č. 172/1991 Sb. tak, jak tento zákon předepisuje, tj. že do jednoho
roku od účinnosti zákona neuplatnil tento nárok požadavkem na zápis
vlastnického práva do tehdejší evidence nemovitostí.
Nadto dovolatelka považuje za problematický závěr o tom, že dům čp. 23 měl
povahu domu obytného ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Dovolatelka pak má konečně zato, že v daném případě by bylo v
rozporu s dobrými mravy, aby soud přihlížel k námitce absolutní
neplatnosti všech kupních smluv, které byly uzavřeny ohledně dotčených
nemovitostí od roku 1991 do roku 1996.
Ve svém dovolání proto žalobkyně 4/ navrhla, aby dovoláním napadený rozsudek
byl zrušen, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé 1/, 5/ a 6/ svým dovoláním výslovně napadli výrok rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku,
jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem sporem dotčených nemovitostí.
Přípustnost dovolání je podle dovolatelů založena ustanovením § 239 odst. 1 o.
s. ř. a § 237 odst. 1 písm. b) a f) téhož zákona. Uplatňují pak dovolací důvod
podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř.
Naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.
dovolatelé spatřují ve skutečnosti, že v případě třetího žalovaného byl na jeho
majetek prohlášen konkurs s účinky ke dni 12. ledna 1999. Přesto odvolací soud
řízení i nadále vedl proti tomuto úpadci, nezjišťoval stanoviska ostatních
účastníků ohledně návrhu na pokračování v přerušeném řízení a ani
neoslovil správce konkursní podstaty ve věci pokračování ve sporu a řízení
proti tomuto správci konkursní podstaty nevedl. V důsledku
toho v odvolacím řízení vystupoval jako účastník řízení úpadce (žalovaný 3/),
který neměl způsobilost být účastníkem řízení, přičemž advokátu JUDr. Z. L.
(správci konkursní podstaty) byla odňata možnost jednat před soudem (tj.
jde o vady, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a f/ o. s.
ř.). Ač proti tomuto žalovanému byla žaloba zamítnuta, dotýká se jej řešení
otázky zásadního právního významu o uplatnění námitky absolutní neplatnosti
právních úkonů uzavřených mezi žalovanými, pro níž odvolací soud připustil
dovolání. Navíc v návaznosti na vzájemné vypořádání by se tato otázka týkala i
majetku spadajícího do konkursní podstaty.
Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř., dovolatelé uvedli, že za rozhodující považují posouzení právní otázky,
byl-li dotčený dům ke dni 24. května 1991 domem obytným ve smyslu ustanovení §
59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, či zda se o takový dům
nejednalo. Dovolatelé na základě konkrétních skutkových tvrzení
dovozují, že dotčený dům byl ke dni 24. května 1991 fakticky
domem provozním (tj. nikoliv obytným) s jednou bytovou jednotkou v prvém
poschodí. Nesplňoval proto předpoklady obsažené v ustanovení § 3 odst. 1 písm.
c) zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatelé v této souvislosti též odkazují
na závěry jednotlivých znaleckých posudků, které z tohoto pohledu předmětný dům
posuzovaly s tím, že rozpory mezi těmito posudky nebyly soudy obou stupňů
odstraněny.
Dále dovolatelé připomínají, že žalobce nesplnil povinnost, která mu byla
uložena ustanovením § 8 zákona č. 172/1991 Sb., a to ač se považoval za
vlastníka uvedených nemovitostí. Pokud by býval tuto povinnost splnil, nemohlo
by dojít k pozdější registraci kupních smluv uzavřených mezi
žalovanými. Porušením této povinnosti žalobce způsobil žalovaným 5/ a 6/ škodu.
Uplatnění žaloby na určení vlastnictví žalobce k dotčeným nemovitostem je
úkonem, kterým osoba porušivší právní povinnost zasahuje do práv a oprávněných
zájmů žalovaných 5/ a 6/ jako vlastníků, kteří v důsledku tohoto porušení
právní povinnosti žalobce uzavřeli v dobré víře kupní smlouvu o převodu
nemovitosti. V tomto případě proto jde (ze strany žalobce) o právní úkon v
rozporu s dobrými mravy.
Z uvedených důvodů navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k podaným dovoláním nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) věc projednal a rozhodl podle
znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že podaná dovolání byla podána oprávněnými osobami -
účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř.,
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241 odst. 2 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti
podaných dovolání.
V případě dovolání žalovaných 1/ a 4/ je třeba uvážit, že z ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že k podání dovolání je oprávněn jen ten účastník
řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, resp.
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Při
tomto posuzování není možno brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníků
řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu byla
způsobena účastníku určitá újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí. Tuto úvahu je třeba pochopitelně vztáhnout k výroku rozhodnutí,
proti němuž účastník zvažuje možnost podat dovolání (§ 155 odst. 1 věta první
o. s. ř.). Pokud však účastník má zato, že je dotčen závěry, které byly
podkladem rozhodnutí odvolacího soudu, a které tento soud
ozřejmil v odůvodnění svého rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s.
ř.), pak tento účastník nemůže hledat případnou nápravu cestou dovolání. Podle
ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. totiž není dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí přípustné.
O takový případ jde i v posuzované věci, kdy žalovaní 1/ a 4/, ač byla žaloba
proti nim v plném rozsahu soudem prvního stupně zamítnuta, přičemž odvolací
soud v této části toto rozhodnutí potvrdil (takže z tohoto pohledu byli
z hlediska podané žaloby tito žalovaní v řízení úspěšní), pouze nesouhlasí s
důvody, pro které tak soud druhého stupně učinil (resp. v případě prvního
žalovaného dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, který se
tohoto žalovaného netýkal). To s ohledem na vyložené nemůže odůvodnit případný
závěr, že by v této věci byli tito žalovaní oprávněni - byť z jakéhokoliv
dovolacího důvodu - podat dovolání.
Za tohoto stavu proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání obou těchto
dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. odmítnout jako dovolání podané někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn.
Bylo již uvedeno, že žalovaní 5/ a 6/ dovoláním napadli výrok rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím
bylo pod bodem II. výroku určeno, že žalobce je vlastníkem sporem dotčených
nemovitostí. Na rozdíl od již uvedených dvou žalovaných jsou tito dovolatelé k
podání dovolání legitimováni, když jim tímto výrokem odvolacího soudu nebylo
vyhověno, resp. tímto výrokem jim byla způsobena újma na jejich právech, neboť
v tomto případě ve sporu podlehli. Protože pak odvolacím soudem bylo dovolání
připuštěno výrokem napadeného rozsudku, aniž ve výroku současně vymezil rozsah
přípustnosti dovolání, je třeba vycházet z faktu, že takto bylo připuštěno
dovolání pro případné řešení všech právních otázek, o kterých odvolací soud ve
věci rozhodoval. Není proto významné, jaké právní otázky eventuálně zmínil v
rámci odůvodnění tohoto výroku podle § 239 odst. 1 o. s. ř. (lze srovnat např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1998 sp. zn. 32 Cdo 769/98).
Dovolatelé 5/ a 6/ vytýkají napadenému rozhodnutí vady ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a f) o. s. ř. (uplatňují tedy dovolací
důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/ cit. zákona) a dále pak výslovně
zmiňují dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud za tohoto stavu vzhledem k dovolání těchto žalovaných přezkoumal
napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Praze v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání těchto žalovaných
není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba tento
výrok napadeného rozhodnutí považovat za správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a
pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolání žalovaných 5/ a 6/ sice výslovně odkazuje na ustanovení § 237 odst. 1
o. s. ř., nečiní tak však ve skutečnosti k dovoláním napadenému výroku rozsudku
odvolacího soudu, ale k výroku tohoto rozhodnutí, který se týkal žalovaného 3/
(který byl ve vztahu k těmto žalovaným, ovšem v postavení samostatného
procesního společníka), vůči němuž řízení skončilo pravomocným zamítnutím
žaloby, která proti němu v této věci směřovala, a který tedy nebyl otevřen
dovolacímu přezkumu. Tato výtka se tak nemohla projevit u výroku napadeného
zmíněnými dovolateli. Přitom ani z obsahu spisu se existence vad, které
by poznamenaly dovolateli napadený výrok rozsudku odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., nepodává. Totéž lze říci o případných jiných
vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Pokud se týče druhého dovolateli 5/ a 6/ uplatněného dovolacího důvodu,
pak v případě, že je přípustnost dovolání ve věci založena podle
ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., pak důvodem musí být to, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno
poukázat na to, že zákon zde svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit
přípustnost dovolání proti vlastnímu rozhodnutí, proti němuž by jinak dovolání
nebylo přípustné. Toto řešení umožňuje v konkrétní věci posoudit, zda význam
rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že
připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu
výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních
otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním
právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o právní
otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané
věci, ale jejich právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto
předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v
právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou
neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného
předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se
dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení
právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je
oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 o.
s. ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř.,
tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil
při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo jestliže sice správně aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil.
Pokud se dovolatelé v tomto případě zabývají mimo jiné otázkou, zda sporem
dotčený dům bylo třeba klasifikovat jako dům obytný či nikoliv, pak vycházejí z
jimi tvrzeného faktu nesprávného hodnocení soudy provedených důkazů. Dovolatelé
zejména odkazují na dopis Městského úřadu v M. ze dne 17. ledna 1999, který
mají za souhlas podle § 57 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb. k užívání bytu k jiným
účelům, než k bydlení. Podle dovolatelů soudy obou stupňů nedostatečně
vyhodnotily dopis stavebního úřadu ze dne 29. dubna 1991, zaslaný prvnímu
žalovanému. Z tohoto dopisu je zřejmé, že již přede dnem 24. května 1991 celé
přízemí domu čp. 23 v M. nebylo bytem, ale nebytovými prostory - provozovnou.
Proto dovolatelé dovozují, že ke dni 24. května 1991 byl v dotčeném domě pouze
jediný byt určený k bydlení a následné rozhodnutí Městské rady Městského úřadu
v M. ze dne 25. června 1991 a poté rozhodnutí z července téhož roku byly pouze
potvrzením faktického stavu existujícího přede dnem 24. května 1991. Tedy k
uvedenému dni tento dům již fakticky domem obytným nebyl, ale provozním domem s
jednou bytovou jednotkou. Nesplňoval proto podmínky uvedené v ustanovení § 3
odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Soud ovšem nesprávně převzal závěry o
charakteru jednotlivých obytných místností a posouzení
charakteru domu jako obytného ze znaleckého posudku soudní znalkyně E. Š.
Přitom rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky, které se této otázky
týkaly, nebyly soudy obou stupňů odstraněny.
Z uvedeného však je zřejmé, že ač zde dovolatelé odkazují na dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., fakticky tak své výtky
formulují podle předpokladů dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241 odst.
3 písm. c) o. s. ř. Podle něho lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového
stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o
skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce
právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde o případ, kdy nesprávné
skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly
nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení
najevo, nebo v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem,
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění pak nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního
práva.
Jak však již bylo vyloženo výše, dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř. nelze s úspěchem uplatnit v případě, že se
přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 239 téhož zákona. Dovolací soud
proto v tomto případě nebyl oprávněn k popsané výtce dovolatelů 5/ a 6/
přihlížet.
Naproti tomu v otázce, zda nedodržení zákonné lhůty pro ohlášení nabytí majetku
obcí ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., nezbavuje žalobce práva vznést námitku
absolutní neplatnosti právních úkonů mezi žalovanými, kteří vlastnictví
nabývali v dobré víře, dovolatelé 5/ a 6/ dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř. exponují. Zde však je třeba zdůraznit, že k přechodu
určitého majetku České republiky na základě zákona č. 172/1991 Sb. do
vlastnictví obcí došlo ex lege ke dni 24. května 1991. Podle § 8 zákona č.
172/1991 Sb. byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k
nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto
nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Lhůta stanovená v tomto ustanovení je
však pouze lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva
do evidence nemovitostí (dnes do katastru nemovitostí), k jehož přechodu na
obce došlo ex lege k uvedenému dni, má pouze účinky deklaratorní. Tato
skutečnost platí na souzený případ bez ohledu na to, zda ve
věci byl veden mezi účastníky spor či nikoliv. Nelze proto dovozovat, že to,
pokud žalobce uplatnil svůj nárok v tomto řízení, je případně v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 o. z.). Skutečností ovšem též je, že případné porušení
právní povinnosti ze strany žalobce, může v dané věci - jak zmiňují dovolatelé
- znamenat eventuální vznik škody na straně žalovaných. Řešení této otázky však
nebylo předmětem daného sporu.
Protože dovolací soud je - jak již bylo vysvětleno - vázán obsahem podaného
dovolání, pak z hlediska výtek žalovaných 5/ a 6/ obsažených v jejich dovolání
nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně. Proto za
situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby
z tohoto důvodu klasifikoval napadený výrok rozsudku odvolacího soudu jako
správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolání těchto žalovaných proti
uvedenému výroku zamítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno skutečností, že
dovolatelé 1/, 4/, 5/ a 6/ neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco ostatním
účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4 o. s. ř. ve
spojení s § 224 odst. 1, § 142 a § 151 odst. 1 téhož zákona.).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu