30 Cdo 2253/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené
advokátem, proti žalované M. M., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti
závěti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 179/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 5. února 2002, č. j. 19 Co 53/2001-89, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
dne 23. 11. 1999 (doplněným dne 22. 12. 1999) se žalobkyně
domáhala určení, že „závěť datovaná dnem 18. 1. 1999, podle níž byla dědičkou
zůstavitelky Z. S., zemřelé dne 12. 3. 1999, ustanovena žalovaná M. M., je
neplatná“.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 5. 12. 2000, č. j. 8
C 179/99-71, žalobě v celém rozsahu vyhověl a určil, že „závěť
datovaná dnem 18. 1. 1999, podle níž byla dědičkou zůstavitelky Z.
S., zemřelé dne 12. 3. 1999, ustanovena žalovaná M. M., je
neplatná“ (výrok I.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II.); rozhodl, že „Česká republika nemá
právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.) a rozhodl, že „právnímu
zástupci žalované advokátce, se přiznává odměna ve výši 7.250,- Kč, která jí
bude proplacena ze státních prostředků“.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 5. února 2002, č. j. 19 Co 53/2001-89, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a
žalobkyni uložil nahradit České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí na nákladech řízení částky 7.250,- Kč a 474,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.); uložil žalobkyni nahradit České republice na
účet Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na nákladech odvolacího řízení částku
6.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a uložil žalobkyni
nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 1.624,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001. S poukázáním na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v uvedeném znění, namítá, že napadené
„rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“. Navrhla,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice
po 1. 1. 2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá
také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních
právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a
rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních
předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů
se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně
vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání
do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o. s. ř.
zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je
však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího
soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen
do vlastních rukou tehdejšímu zástupci žalobkyně V. M., dne 25. 3. 2002 a
zástupkyni žalované dne 21. 3. 2002 a že dovolání žalobkyně bylo dne 9. 5. 2002
podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání Nejvyššímu soudu České
republiky, dne 10. 5. 2002 doručeno Nejvyššímu soudu České republiky a dne 16.
5. 2002 postoupeno Nejvyšším soudem České republiky soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 25. 3.
2002. Jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst. 1 a 2 o. s. ř. dnem 25. 4. 2002.
Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až
dne 9. 5. 2002, je opožděné. S přihlédnutím k tomu, že
zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst. 2 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst.
4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. - aniž by se mohl zabývat
dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 2
věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobkyně, s ohledem na
výsledek řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím
řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2002
JUDr.
Karel Podolka, v. r.
předseda senátu